Epilog 1: Brunej

Kvůli větší přehlednosti si vedu seznam míst, které netoužím navštívit. Je na něm například řada afrických zemí (vedro, nemoci, kalašnikovy), většina zemí obývaných arabáči (sucho, arabáči), některé kousky jižní Ameriky (kalašnikovy) a Rusko a Indie s malými otazníčky. Po dnešku na seznam přibyla Brunej s poznámkou "nuda - viz Malajsie".

Brunej, jak asi víte, je malý sultanát na ostrově Borneo. Původně to bylo celé Borneo, ale pak přišli Holanďani a kus si vzali, a Španělé a kus si vzali a z toho drobku, co zbyl, si udělali Angličani kolonii. 70% zemičky zabírá deštný prales a ten zbytek je v podstatě jen jedno město a pár vesniček, všehovšudy ne víc než půl milionu obyvatel. Sultanátu vládne sutlán se sultánkou a sultáňaty, které raději nebudu jmenovat, protože všichni mají jména delší než já trpělivost. Sultán je hodný, osvícený a má spousty nafty a tedy i peněz. Vy si třeba myslíte, že v Praze jsou velké platy, ale v porovnání s brunejským sultánem to vůbec nestojí za řeč. A v tom - alespoň z mého pohledu - spočívá lesk i bída Bruneje.

Nebudu si hrát na zasvěceného pozorovatele, veškeré mé dojmy plynou z cca tříhodinového výletu do města, ale loňský podzim jsme strávili v Malajsii a mám pocit, že tady slyším hrát stejnou písničku o tom, jak někomu zničehonic spadnul do klína velký balík peněz. Takový člověk pak může utrácet jak vláda sociálního smíru, ale stejně z něho máte pocit, že si s ním vlastně neví rady. Toho jsme byli svědky v malajském gigaměstě duchů Putra Jaya a teď i tady za oknem autobusu, kterými nás Brunejské Královské Aerolinky zdarma povozily po Bandar Seri Begawanu, hlavním a jediném městě Bruneje.

Vlevo vpravo vyskakují megastavby: tu ministersto obchodu, tu ministerstvo školství - každé má budovu, z které by se dala řídit evropská unie. Není se co divit - ve státních službách tu pracuje 30% lidí, kteří musí přes den někde sedět. Další megastavbu má parlament, ale protože ho sultán k vládnutí moc nepotřebuje, schází se jednou do roka a po zbytek času je budova prázdná. Samozřejmě tu jsou taky nádherné mešity (státní náboženství je islám), ale podobně jako v Malajsii si zakládají na své toleranci a holky tu šátek sice většinou nosí, ale nosit jej nemusí. Alkohol je zakázaný. Občané neplatí daně, zdravotnictví i školství je taky (v podstatě) hrazené státem. Když si chce člověk rozběhnout business, stát mu za velmi výhodných podmínek půjčí. Litr benzínu stojí desetikačku, na jednoho obyvatele připadají asi 3 auta. Lidé jsou tu mírumilovní - zákony jsou sice drakonické (pašování drog -> hlava dolů), ale v praxi tu nikdo nic nepáchá a nejvážnější zločin tu bývá rychlá jízda po městě. Jenže...

Jenže když si člověk peníze nevydělá, tak si jich ani neváží. Brunej mi připadla laxní, bez chuti, do šeda. Personál v obchodech - letargie. Trochu života šlo vypozorovat jen na jídelním trhu, ale i tam v porovnání třeba s Tchajwanem nebyla k vidění žádná zvláštní snaha. Taky proč by měla být, že, když se o mě stát tak hezky stará. Jednotlivé megabudovy jsou rozházené po městě bez ladu a skladu, nikde žádné centrum, srdce města, něco, co by ho rozpohybovalo. Nuda plátovaná devatenáctikarátovým zlatem.

S láskou jsme vzpomínali na Singapur, který - když ho Malajsie odkopla - neměl nic, jen přístav, spoustu bažin kolem a hromadu lidí, kteří měli chuť něco s tím dělat. Jeďte se tam dneska podívat - je to město, které dýchá, žije, ve kterém se na nábřeží střídají skleněné věže mrakodrapů se starými restauracemi z minulého století a ve kterém, když na to přijde, umí uspořádat v městských ulicích závody formule jedna. Pokud by se k něčemu takovému odhodlali v Bruneji, pravděpodobně by na trati měli rychost omezenou na padesát.

Kdepak, jsou lepší země. Bruneji, jdeš na seznam.

×