Každý začátek je těžký...

...což platí i v našem případě. Jakožto správní škudlilové jsme se při nákupu letenky rozhodli ušetřit a svěřili se do mateřské náruče Royal Brunei Airlines, jejichž letenka byla bezmála o třetinu levnější než cokoli jiného letícího na Nový Zéland - na stranu druhou to ovšem znamenalo, že nás o půl osmé večer vyklopí z letadla v Londýně s tím, že pokračovat se bude až druhý den v devět ráno. Kdo by nemiloval cestování?

To, co vypadá jako dobrý nápad doma v obýváku nad mapou a skleničkou vína je vidět v trochu jiném světle, když stojíte uprostřed studené budouvy, kde není vůbec NIC s tím, že program na následujících třináct hodin je poněkud nejistý. Postupně jsme se ale zabydleli: zjistili jsme, že se letiště na noc nezavírá (jak se nám snažila naznačit slečna na transferové přepážce), přepravili jsme se z Terminálu 4, kde není vůbec nic a v noci se prohánějí vlčí smečky, do přátelštějších končin a konečně našli útulnou řádku polstrovaných sedadel, na kterých se dalo s trochou snahy i ležet. Kolem půlnoci už nás tam takových bylo několik, takže ani kolemprocházející policisté nás příliš nevzrušovali - skoro jsem měl i pocit, že tam jsou kvůli tomu, aby nám pomáhali a chránili.

Teď už je ráno, krátce před osmou, jsme po dobré snídani (na které jsme se zbavili zhruba půl kilogramu anglických drobných, které se nám doma nahromadily neznámo jak) a čekáme, až nás naloží do letadla směr Dubaj. A pak do Bruneje. A pak, když to všechno dobře půjde, do Aucklandu...