Do Prahy přes vánoční trhy

Honza se probudí v pět ráno s bolestí v krku. To je nepříjemné i za normálních okolností, a dnes o to nepříjemnější, že nás čeká dvoudenní přesun zpátky směrem domů, s tříhodinovou pauzou v Torontu a třiadvacetihodinovou pauzou v Curychu. Snídame, jakmile otevře hotelová restaurace, sedame si do kyvadlového mikrobusu a o sedmé ráno už jsme připraveni zápasit se santiagským letištěm.

Honza trvá na tom, že check-in zvládneme u elektronického kiosku sami. Celkem to jde, kiosek nám vytiskne lepíky s čárovým kódem na batohy, ale když má vytisknout boarding pasy pro nás, vyhodí chybu. Voláme tedy nějakou obsluhu, mezitím už ale kiosek něco chroupá. Vždyť vám to tiskne, praví letištní agent. Ukazujeme na červený rámeček na obrazovce. No, ale tiskne! Ale vytisklo to jen dva - do Toronta a do Curychu. Ten do Prahy chybí. Hmm, zamyslí se agent, to budete tedy stejně muset k přepážce. Tam nám jiný agent vytiskne úplně stejné boarding pasy, které už jednou máme (Toronto, Curych), a prozradí nám, že ty další vytisknout neumí - o ty si musíme říct až v Curychu. Žádná sláva - a na první let, ten do Toronta, dokonce ani nemáme místa vedle sebe, protože už žádná dvě sousední sedadla nebyla volná.

Podobné efektivní je letištní směnárna. Pár chilských pesos, co nám zbylo, bychom chtěli vyměnit za švýcarské franky, ale zdá se, že na celém santiagském letišti existuje jediná švýcarská bankovka, a to stofrankovka - a na tu naše drobné nestačí a kartou rozdíl doplatit nelze. Neptáme se proč. Nakonec tedy měníme zbytek pesos za univerzální eura, a čím budeme platit v Curychu, to budeme holt řešit zase až v Curychu.

Mohla bych se ještě rozhořčovat nad nehoráznými cenami v obchůdcích se suvenýry (ne, nepřivezeme si domů památeční dřevěnou indiánskou figurku s vyklápěcím penisem za tisícovku), ale rozhořčím se až nad tím, že při nastupování do letadla mě i Honzu vyhodí čtečka kódů z fronty - naše boarding pasy prý mají "seating issue". Tentokrát se na nás ale štěstí usměje a letušák za přepážkou pro nás vykouzlí dvě nová místa k sezení - a dokonce vedle sebe!

Air Canada se o nás v letadle moc pěkné stará a pořád nás něčím futruje - a ve skutečnosti to jídlo ani není zas tak špatné. V Torontu se z letadla jen kulíme, úplně nacpaní. Honza bojuje statečně a pastilky do krku odmítá (moc jich nemáme). Ale vypsané skoro hodinové zpoždění našeho letu do Curychu ani jednoho z nás nepotěší. Stejně jako nás nepotěší skutečnost, že i při pouhém přestupu musíme v Kanadě znovu projít kontrolou příručních batůžků na tekutiny a elektroniku. Asi se Kanaďani boji, že to jejich kolegové v Santiagu neudělali dostatečně pečlivě.

Netěší nás ani fakt, že se hodinové zpoždění mění na dvouhodinové. A že nám změnili bránu, kterou budeme do letadla nastupovat, takže se musíme přesunou. A pak ji změnili zase zpátky. A ještě. Už ani nikam nechodíme, jen sedíme někde uprostřed haly a doufáme, že až bude naše letadlo někde skutečně přidělané k nějakému nástupnímu chobotu, někdo nám o tom něco řekne. Když se konečně dostáváme do letadla a vzneseme se, blíží se naše zpoždění třem hodinám. Kliku máme v tom, že náš připoj z Curychu odlétá až druhý den ráno. Naši spolucestující, kteří měli v plánu chytit v Curychu návazné lety do celé Evropy, nejsou nijak nadšení. Vzlétáme a je půl dvanácté v noci kanadského času. Naše těla, nastavená stále ještě na Chile, mají půl druhé. Švýcarsko, kam míříme, už má půl šesté ráno. Tohle je prokletí dlouhých letů - to bezčasí, ve kterém člověk neví, jestli se má navečeřet, vyspat nebo už posnídat.

V letadle si dáme večeři a obratem ruky usneme. Honzu ale probudí křeče v břiše - kuřecí na zelenině mu evidentně neudělalo dobře. Copak o to, od záchodů sedíme kousek, takže tam může docházet dne libosti. Horší je, že ho břicho občas nepříjemně bolí (dokonce víc než krk - ten teď jednoznačně ustupuje do pozadí). Když tedy konečně přistáváme na letišti v Curychu, kde jsme jen s příručními batůžky (o velké batohy se nám Air Canada stará až do Prahy) a kde jsme měli v úmyslu zajet si rovnou do centra města a trochu se tam porozhlédnout, Honza na to nějak nemá náladu.

Zamíříme tedy do hotelu v blízkosti letiště, který máme na dnešní noc rezervovaný. Dáme si bez nadsázky nejlepší sprchu za poslední čtyři měsíce, převlékneme se, chvíli odpočíváme (venku mezitím začne sněžit) - a Honza usoudí, že krátký výpad do města by asi zvládnul. Když už v tom Curychu jsme, že.

Svezeme se tedy tramvají k hlavnímu curyšskému nádraží. Jeho historická budova se totiž využívá pro vánoční trh pod střechou. Geniální nápad! Vlastně je trochu zvláštní, že jsme se ještě včera potili v Santiagu a teď se schováváme před sněhovými přeháňkami u stánků se svařákem. Švýcaři mají na trhu opravdu pestrou nabídku všechno možného, kromě bratwurstů, preclíků a raklet třeba taky empanady nebo dim sum. Honza se bohužel svíjí, jakmile se k jídlu byť i jen přiblíží, opustíme tedy myšlenku, že bychom se šli ještě trochu projít po starém městě - stejně by nás provázelo pršosněžení - a vypravíme se tramvají zase zpátky do hotelu. Kolem páté odpolední už je skoro úplná tma - to je další věc, na kterou si budeme muset začít zvykat. Budíka řídíme na pátou, letadlo do Prahy má odlétat o půl osmé. Snad to všechno zvládneme ve zdraví.

×