K letišti

Přestože máme na ruzyňskou ranvej dosednout až v neděli, na cestu zpátky domů se vypravujeme už dnes. Nejsme holt na výletě v Posázaví, jsme na opačné polokouli.

Po včerejším dlouhém večeru si chceme trochu přispat, jde to ale jen v přestávkami. Jednak začne Honza kolem třetí v noci hledat Ibalgin na bolavou hlavičku, druhak musíme kolem čtvrté zamáčknout pár telefonátů z Česka (fakt musí lidí začít volat, hned jak se ráno probudí?). Na pokračování tedy dřímáme až do osmi hodin. Koneckonců, nemáme moc důvodu spěchat. V bungalovu můžeme zůstat až do oběda, a to taky plánujeme využít - pak už nás čeká jen přesun do hotelu v Santiagu v těsné blízkosti letiště, a tam už si nejspíš moc zábavy neužijeme.

Jdeme se tedy ještě jednou projít po Pichilemu a podívat se na moře. Nebe je dneska znovu úplně modré a vítr se ještě nestačil zvednout, takže akumulujeme teplo - v Praze nás ho nejspíš aktuálně moc nečeká. Zajdeme si do jediného podniku v blízkosti pláže, který otevírá i teď mimo hlavní sezónu už o deváté, a necháme si k snídani umíchat vajíčka. A cestou zpátky se ještě projdeme palmovým parkem Agustína Rosse.

Pak už zbývá jen sbalit všechny věci do batohů - je až neuvěřitelné, jaký brajgl zvládneme během třech dnů pobytu vždycky v apartmánu vyrobit - a když se ujistíme, že máme v batůžcich všechno včetně peněz a dokladů, vyrážíme na autobusové nádraží. Autobus směr Santiago odjíždí v pravé poledne. Projíždíme krajinou zvlněných kopečků a rozkvetlých sluncovek, ale během pár hodin jsou vinice a sady vystřídány skladišti a rodinnými domy a na obzoru se objeví zasněžené špičky And - a to už jsme v Santiagu. Už na autobusovém nádraží balíme do batohů mikiny a bundy, sluníčko pálí a teploty budou kolem pětadvaceti. Zážitek se jen těžko srovnává se dnem našeho příletu, kdy meteorologové naměřili v Santiagu absolutní minimum.

Hotel, který jsme si pro dnešní noc vybrali, byl rozumným kompromisem mezi cenou a blízkostí k letišti. Navíc nabízí grátis kyvadlový autobusík na letiště, takže zítra ráno budeme mít o dopravu postaráno. Dneska se bohužel musíme spolehnout na santiagský městský dopravní podnik. Zatím máme s hromadnou dopravou v Chile docela dobré zkušenosti, naskočíme tedy do metra a necháme se posunout k autobusovému terminálu, který ještě neznáme, a tam hledáme tentokrát jeden z městských autobusů. Naštěstí se jedná o linku k letišti, a ta je po celém autobusáku velmi výrazně označená. Spojení města s letištěm tedy zajištuje i dopravní podnik, a to o dost levněji než soukromí dopravci, se kterými jsme jezdili dosud. A to, prosím, zjistíme až teď!

Z městského autobusu vystupujeme na vybrané zastávce a čeká nás ještě asi půl kilometru pěšky. Ke cti je nutné místním přiznat, že i když se právě nacházíme v oblasti nikoho, kde je jen dálnice a hotely kolem a kde se s procházkami rozhodně nepočítá, všechny silnice jsou vybaveny chodníky.

V hotýlku přistoupíme k recepci, kde se o nás začnou starat hned dvě recepční naráz. Obě vládnou aspoň bazální angličtinou, což je fajn, jinak je ale check-in nekonečný boj. Nejdřív pasy, od těch je třeba pořídit kopie, pak PDI, což nevíme, co je, a nikdy to od nás v Chile nikdo nechtěl (nakonec se ukáže, že je to papír, který nám celní úředník přicvakl do těch pasů), potom platba kartou, ale částka se liší podle toho, jestli platíme v chilských pesos, nebo v amerických dolarech (jak se to, do háje, na té kartě pozná?), pak se přijde na to, že naše karta není kreditní, ale debetní, čili je třeba celou transakci provést znovu, pak si chceme rezervovat místo v té kyvadlovce na letiště, což nám slečna rezervuje na 6:45, snídani nám ale dopřát nechce, že prý zůstáváme v hotelu příliš krátce a na snídani nemáme nárok, tomu moc nerozumíme, tak se ptáme, jak dlouho se tak obvykle nocuje v hotelu, přičemž slečně dojde, že my teda asi letíme až ráno, takže nás přepíše z večerní kyvadovky v 6:45 na tu ranní v 6:45 - a taky nám při té příležitosti konečně dovolí ráno posnídat.

Ještě za námi recepční volá heslo k hotelové wifi, ale tou dobou už jsme na cestě k výtahům, protože celý registrační proces tou dobou už překračuje čtvrthodinu. Ve výtahu Honza, zocelený dávnými pracovními cestami pro T-Mobile, prohlásí, že něco takového nezažil ještě nikdy. A stejně tak v nás žádné nadšení nebudí ani samotný pokoj, o málo větší než postel a s výhledem na dálnici. Nojo, doba dovolenkových apartmánků skončila - teď už se skutečně jen přesouváme.

Na procházku po okolí to tady, jak už jsem zmínila, není zařízeno, takže jen lenošíme na pokoji a večer se svezeme výtahem do přízemí do hotelové restaurace pro něco k večeři. Konečně si dopřávám salát, po celou dobu dovolené jsme trpěli nedostatkem čehokoli zeleninového. Nicméně v restauraci nás znovu akorát naštvou, protože se až na účtu ukáže, že v jídelním lístku uvádějí po americku ceny bez daně, oněch dvacet procent se přidá až v závěrečném součtu. Docela je mi líto, že se s Chile, které jsme poznali jako zemi ochotných a nápomocných lidí, loučíme zrovna takhle...

×