Santiago
|
|
Hedvika, 1. 11. 2023
Náš první chilský den zahajujeme kolem desáté ranní, kdy nás konečně vyplivne administrativní mašinérie letiště Artura Merina Beníteze v Santiagu. Dnešek máme na to, abychom zjistili, jak to v téhle zemi vlastně chodí - a taky abychom trochu zregenerovali, protože noci strávené v letadlech se, jak známo, příliš kvalitním spánkem nevyznačují.
Z letiště je to do centra Santiaga ještě pěkných pár kilometrů cesty. První kousek nás popoveze autobus firmy Centropuerto. O frontu na zastávce se starají hned tři naháněči, jazyk, kterým hovoří, se ale španělštině podobá jen velmi vzdáleně. Já tedy nejsem žádný expert v oboru románských studií, pár španělských slovíček jsem se snažila narychlo pochytit od své zcela účelově najaté španělštinářky během posledního půl roku, ale ty zvuky, které ti pánové vydávali, nepřipomínaly žádné z nich. Nakonec si tedy ukazujeme a z jejich vzrušených gest chápu, že autobus, u kterého právě stojíme, nejede tam, kam my chceme, a bude třeba počkat na ten další. Ten už jede tam, kam chceme, a nás čeká další bitva - santiagské metro.
Systém jeho jízdného se od pražské varianty liší ve dvou hlavních bodech: 1) neexistuje nic jako jednotlivé jízdné, vždy je třeba koupit si "lítačku" a na ní jako kredit nabít určitou částku a 2) tím pádem neexistují jízdenkové automaty, jen taková budka, ve které sedí Chilanka a všechny ty lítačky prodává a dobíjí. Chilanka v metrobudce je naštěstí asi z jiného kmene než řidiči autobusů, je ochotná mluvit na nás tupce pomalu a nahlas, takže si záhy porozumíme, že i pro dva lidi stačí kartička jenom jedna - lze si ji bez problémů podat přes turniket - a když se na ni nabijí čtyři jízdenky, stojí to všechno dohromady i s tou plastovou kartičkou 5000 chilských pesos (asi 130 Kč) a zaplatit se dá kartou. Jedem!
Stejnou masa-bob španělštinu na nás vytáhne i recepční v hotelu, takže hbitě pochopíme, že check-in je až o třetí, zatím ale můžeme použít záchod, WiFi a velké batohy si v recepci uložit pod dohledem jejího sokolího oka. Do centra velkoměsta vyrážíme tedy už nalehko.
Překvapí nás hned několik věcí. Na první pohled fakt, že většina obchodů je zavřených. Pravda, je kolem poledního, ale třeba aspoň restaurace by člověk čekal tou dobou tak nějak v pohotovosti, že? Jdeme se tedy podívat do samého historického srdce města, na Plaza de las Armas, kde mají kromě krásných koloniálních budov taky volně přístupnou WiFi - a my tím pádem získáváme odpověď na svoji otázku ohledně zavřených obchodů: dneska je Día de Todos los Santos - Den všech svatých.
Z naší plánované návštěvy směnárny tedy nebude nic. Kafe vyškrábneme aspoň s sebou ve Starbucks - ti asi úctou ke všem svatým moc netrpí. No a výprava za chilskými SIMkartami sice vypadá na první pohled beznadějně, pak ale objevíme otevřené celé velké obchodní centrum a v něm i obchod Movistar, kde je jako naše obsluha nominován prodavač, který je nejodvážnější a mluví nejpomaleji (na náš nesmělý dotaz "Můžeme mluvit anglicky?" odpoví španělsky rezolutním "Ne. Ale vy chcete simkartu, žejo?") a kde si jeho prostřednictvím zajistíme přístup k datům, což člověku hlavně na cestách zásadně zjednoduší život.
Abychom tedy sightseeing úplně neodflákli, vylezeme ještě na pahorek svaté Lucie. Na něm jednak stojí zbytky hradu Hidalgo, ty ale nejsou moc zábavné. Zajímavější je park kolem a taky vyhlídka, která se z pahorku nabízí. A tam člověk objeví další překvapení Santiaga: Kolem města se táhne pásmo hor - a není to žádná Šumava. Majestátní vrcholky mají přes tři tisíce metrů a jejich zasněžené špice se ztrácejí v mracích.
Poslední santiagské překvápko, které jsme dneska objevili, je urbanistické - a není moc příjemné. Centrum města je zvláštním mixem historické architektury, rezidenčních budov 20. století (rozuměj paneláků) a zcela soudobých mrakodrapů. A zatímco ta stará a nová část města je docela opravená, věžáky s byty přímo volají po nějaké údržbě. Vypadá to trochu jako kdyby v Praze v sedmdesátých letech nepostavili Jižní Město na Jižním Městě, ale na Staroměstském náměstí, a pak ho tam tak nějak nechali sedmdesát let chátrat. Celé to působí velmi zvláštním dojmem a člověku se z toho trochu ježí chlupy na zádech.
Tou dobou už ale máme popocházeni po ulicích tak akorát, blíží se třetí hodina, kdy nás recepční konečně pustí do hotelového pokoje - a když člověk po dvou dnech harcování po všech možných letištních halách třech kontinentů srovná přínosy horké sprchy a třeba Muzea předkolumbovské kultury, je asi zcela jasné, co bude mít navrch.
Náš večerní výpad pak už má podobu ryze praktickou: Zavřené je skoro všechno, otevřeno mají jen fast foody, a to ještě ne každý. Skončíme tedy v jídelním patře obchodního centra, které jsme objevili odpoledne - na zahájení dovolené dost smutný příběh, ale člověk holt pracuje s tím, co má. A v neposledku se nám vzdor vší pravděpodobnosti při korzování uličkami starého města podaří splnit i poslední dnešní úkol: mezi desítkami zatažených rolet narazíme na otevřený obchůdek dvou Číňanek, které prodávají všechno od vějířů po lokomotivy a kde Honza svým zkušeným okem elektronika už zdáli zahlédne adaptér na ty pitomé trojdírkové zásuvky, které tady v Chile všude mají.
Večer si v recepci hotelu ještě řekneme o dva hodně horké čaje rovnou na pokoj - vracíme se zmoklí a dost vymrzlí. Až poté se někde na webu dočteme, že dnes Santiago pokořilo rekord, co se minimální denní teploty týče - méně než dnešních 9 stupňů Celsia prý tenhle den nenaměřili v Santiagu ještě nikdy od té doby, co tady teplotu měří. Zdá se, že je nejvyšší čas začít se posouvat někam za lepším počasím.
RSS