K moři

Dnes ráno se objasnily hned dvě záhady. První: Kde budeme snídat? V celém hotelu jsme si nevšimli žádné restaurace nebo jídelny, kam by se dalo zajít na snídani, a když jsme si ji včera u recepční na sedmou ranní objednávali, nějak jsme se zapomněli zeptat, kde se bude servírovat. Tohle se rozluští v 6:50, kdy nám recepční zaklepe na dveře pokoje s tácem jídla v ruce a snídani nám předloží přímo na náš jídelní stůl. Druhá: Co je to flauta? Když nám recepční včera přislíbila, že k snídani bude flauta, měla jsem trochu obavy, aby nám namísto jídla nechtěla hrát na flétnu. K tomu ale nedošlo a na jídelním tácu dorazil normální chleba. Flauta říkají Chilani francouzské bagetě, ale evidentně dokážou pod tímhle názvem prodat i obyčejný tousťák.

Snídáme, moc se nezdržujeme a odcházíme na autobusové nádraží, odkud nás má v 8:30 odvézt Flixbus k moři, do přístavního města Coquimbo. Metrem už jedem jak Pražáci: Pískneme u turniketu lítačkou, naskočíme do vlaku správným směrem, ze stanice pak vystoupíme správným východem. Až potom to začne být trochu obtížnější. Stanice metra ústí rovnou do budovy hlavního vlakového nádraží, tam my ale nepotřebujeme - my hledáme nádraží autobusové. Pro jistotu jsme si samozřejmě nechali časovou rezervu, takže máme celou třičtvrtěhodinu na to, abychom autobusák objevili. Vylezeme z nádraží, zahneme do blízké ulice, která podle nás vede přibližně správným směrem, nakonec ještě voláme na pomoc GPSku, která ale v husté zástavbě sama moc neví, kde vlastně je, a tak se nakonec chytneme štrůdlu místních, kteří houfně míří stejným směrem - a tam nakonec skutečně najdeme autobusový terminál San Borja, který hledáme. Pořád ještě skoro čtyřicet minut do odjezdu.

Autobusák je lemovaný prodejními okénky desítek a desítek dopravních firem, ochotných prodat jízdenky komukoliv kamkoliv. Copak o to, my lístky kupovat nepotřebujeme, pořídili jsme je už včera elektronicky. Nicméně fakt, že žádné z těch okének nenese nápis Flixbus, nás trochu znejistí. Oba vzpomeneme na divoké devadesátky, kdy noví autobusoví dopravci často stavěli někde mimo brány autobusových nádraží, aby do nich nemuseli platit poplatky - a Flixbus se teprve snaží se na chilském trhu etablovat, takže čert ví, jestli náhodou nezvolil podobnou strategii. Ani na stanovištích samotných, kterých je na San Borja kolem sedmdesáti, nenajdeme jedinou zelenou Flixbus reklamu. Tik, tak... Čas běží a naše rezerva se zmenšuje pod půlhodinu. Fakt bychom potřebovali vědět, kam si vlastně máme jít stoupnout. Prohlížíme nejen elektronické jízdenky, ale i všechny další informační a konfirmační maily, které s nákupem jízdenek přišly. Ani v jednom z nich nenajdeme informaci, kde přesně by Flixbus odjíždějící do Coquimba měl zastavit. Všude jen velmi obecný popis "San Borja". Tik, tak, tik, tak... Čas se krátí a nastal čas na zoufalá opatření. Jdu se zeptat. Okénko informací je neprodyšně uzavřeno a zdá se, že ho nikdo neobsadil už pěkně dlouho. Živo je pouze v prodejních okénkách dopravců. Vyberu náhodně okénko konkurence, která taky nabízí spoje do Coquimba (zpětně samozřejmě vidím, že to nebylo nejbystřejší rozhodnutí, ale nic chytřejšího mě v tu chvíli prostě nenapadlo), a ptám se, jestli neví, kde je zastávka Flixbusu. Chlapík sice neví, ale ptá se, kam jedeme. Do Coquimba? Tak tam jezdí autobusy ze stanovišť 34 a dál. Míříme tam v bláhové naději, že tam nějakou tu Flixbus ceduli přece jen najdeme. Tik, tak, tik, tak... Neobjevíme nic. Strčím tedy hlavu ještě do stánku s občerstvením. Kde je prosím zastávka Flixbusu? Tady, zrovna jak stojíte. Zdviženým palcem ještě prodavačka hotdogů potvrdí, že jsme přesně tam, kde máme být. Ufff... A to máme ještě dobrou čtvrthodinu času do odjezdu.

Shazujeme ze zad batohy, zřejmě ale pořád vypadáme trochu zmateně a nepatřičně, protože k nám přistoupí nějaký místní student a oznamuje, že pokud jedeme s Turbusem - to je jedna z vedoucích firem zdejšího trhu autobusové dopravy - tak si máme stoupnout o dvě zastávky dál. Klučina mluví samozřejmě jen španělsky, takže komunikuje spíš vizuálně: ukazuje nám svůj lístek na autobus Turbus, směřuje k odpovídajícímu stanovišti a kouká, jestli půjdeme s ním. S díky odmítáme, my už máme lístky na Flixbuse, ale fakt, že se nám úplně cizí a žádným cizím jazykem nemluvící Chilan snažil pomoci, nás vysloveně zahřeje u srdce.

Flixbus s předstihem přijíždí skutečně přesně na to stanoviště, na kterém čekáme. Jeden z řidičů od nás převezme batohy, které označí lepicím štítkem, jako bychom nastupovali do letadla, a nám nechá druhou půlku štítku - zavazadlo bude na konci cesty vydáno jenom tomu, kdo se prokáže štítkem se správným číslem. A pak už se nakládáme do horního patra autobusu. Ten je vybaven sedadly, která Chilani označují jako semi-cama, tedy polopostel. Sedadla jsou nejen pokládací, jako to mají naše autobusy, ale jsou taky polstrovaná, aby se člověku líp pololeželo, a mají podložky pod lýtka, aby se daly trochu natáhnout nohy. Než stačím doříct, že my ani dneska polopostel pořádně nevyzkoušíme, protože jedeme přes den, ne v noci, Honza je v limbu, aniž by sedadlo byť jen připoložil. Holt se na nás ten časový posun ještě trochu podepisuje.

Pět a půl hodiny cesty strávíme koukáním na okolní hory na jedné straně dálnice - mimochodem, vyschlé podobně jako třeba ve Středomoří - a na moře na té druhé straně. Užíváme si taky, že obloha je modrá a sluníčko hřeje, seč může. To je po včerejší zimě a přeháňkách v Santiagu příjemná změna. A pak už nás vítá Coquimbo.

Coquimbo bylo v našem plánu od samého začátku jako přímořská destinace. Ne že bychom se chtěli v Pacifiku koupat, teplota vody se tu pohybuje celý rok kolem patnácti stupňů Celsia. Ale chtěli jsme tu po dlouhé době vyzkoušet potápění. Naposledy jsme se pod vodu dostali před pěti lety v Britské Kolumbii, a proti tamějším temným, desetistupňovým vodám mělo být Chile přece jen aspoň mírným zlepšením. Našli jsme tedy na webu potápěčské centrum (v Coquimbu jsou celkem asi tři) se slušnými referencemi (to výběr zúžilo na jedno) a napsali jsme tam. Ozvali se nám solidní angličtinou, poslali cenu ponoru včetně zapůjčení vybavení, potvrdili, že začátkem listopadu by měly být pro potápění slušné podmínky, a poslali telefonní číslo (stejné jako na webu), ať je pár dní před příjezdem ještě kontaktujeme WhatsAppem. Jaké bylo naše překvapení, když WhatsApp uvedené číslo nepoznal, SMSka se nám vrátila jako nedoručitelná a na maily s upomínkami už nikdy nikdo nereagoval. Myšlenku potápění v Coquimbu jsme tedy definitivně opustili a rozhodli se strávit svůj pobyt tady jako plážoví povaleči.

Optimistické předpovědi počasí pro Coquimbo predikovaly teploty nad třicet stupňů, ty realistické ale uváděly spíš dvacítku, která celkem odpovídá skutečnosti a se kterou jsme zcela spokojení - zvlášť když ji provází totální modro nebes. Během dnešního odpoledne se tedy věnujeme tomu, čemu se věnují plnoúvazkoví dovolenkáři: tu káva, tam pivo, procházka po hlavní třídě, prohlídka místní pevnosti... Honza, jako již tradičně, spravuje nedovírající okna a dveře hotýlku, ve kterém bydlíme. K večeři zkoušíme populární pollo asado - grilované kuře. A chystáme se na to, že zítřek, který měl být původně věnovaný podmořskému životu, strávíme zcela suchozemsky.

×