Pod hladinu
|
|
Hedvika, 17. 9. 2018
Přiznávám, byl to můj nápad. Během dovolené jsem to měla na talíři asi tisíckrát a jen během dneška asi stokrát. Když jsem o tom přemýšlela doma v ložnici, během třicetistupňových červencových dní, připadalo mi to jako vyloženě báječná myšlenka. Není na světě moc míst, kde se člověk pod vodou potká s tuleněm, že? No a když už do té Britské Kolumbie jedeme, byl by hřích tam pod vodu nenakouknout. Takže jsme si pěkně z tepla domova jeden potápěcí výlet s potápeči v Nanaimu rovnou koupili.
Když jsme do Kanady dorazili a zdejší teploty definitivně vypady z intervalu dvacet stupňů a výše, začal nápad s potápěním vypadat o trochu méně přitažlivě - což Honza neopomněl při každé vhodné příležitosti opakovaně zmiňovat. Ale objednávka už byla uzavřená, záloha zaplacená, couvnout už prostě nešlo.
Celé kanadské potápění mělo hned několik nepříjemných bočních efektů. Jednak musíme dnes vstávat v nekřesťanských 6:30, abychom stihli na osmou schůzku v potápěčské kanceláři, kde nám mají na ponory zapůjčit kompletní výbavu. Druhak potápěčská kancelář běžně otevírá až v deset, ale kvůli nám přislíbili přijít dřív, abychom si stačili všechnu tu výstroj a výzbroj vykoušet - no a my můžeme jen doufat, že mailem daný slib bude skutečně platit a o osmé se tam doopravdy na někoho doboucháme. No a do třetice, ačkoliv dnes předpovědi pro Nanaimo hlásily polojasno, s jen drobnými přeprškami až kolem poledního, ráno se budíme pod zcela zataženým nebem. Nejdřív si ale namažeme housky, dáme si kafe a problémy pak začneme řešit postupně.
V půl sedmé jsme stejně vzhůru. Honza spí v autě vyloženě špatně, jeho kostnaté boky ho v noci tlačí (takové problémy já vážně nemám), takže se za noc i několikrát budí. O případné zpoždění tedy nemusíme mít strach, před potápečskou školou jsme už ve tři čtvrtě na osm. Přibližně ve stejnou dobou zaparkuje před vchodem svůj truck i potápěčka Shirley, která je pověřená s námi zkompletovat naši potápěcí výbavu. A dává si velmi záležet: Budeme na sobě mít dva neoprény přes sebe, oba sedmimilimetrové - normálně se potápíme v jednom takovém. Pak přijdou na řadu botky, rukavice, haubna (kapuce), zkrátka celého potápěče je třeba dobře nabalit, aby ve vodě prochládal co nejmíň. Shirley nám všechno napakuje do dvou velikých beden, přidá čtyři nafoukané láhve vzduchu a my máme hodně co dělat, abychom ty krámy naskládali v Žábě mezi peřiny, spacáky, ručníky, dříví na topení, prostě všechny ty věci, co si kempař v Kanadě běžně vozí s sebou. Než se nám to podaří, začne z nízké oblačnosti nad Nanaimem jemně mžít. Netěší nás to.
Pak nás čeká přesun do nanaimského přístavu, k molu vedle hydroplánového letiště, kde nás má čekat loď a kapitán Steve. Sotva zaparkujeme, zahládneme vrásčitého, větrem ošlehaného chlapíka s prošedivělými vousy, v gumových kalhotách a holinkách jako z reklamy na tabák Šťastný námořník. To nemůže být nikdo jiný! A Steve nás v našem okatě pomalovaném a popsaném minivanu samozřejmě taky hned pozná a okamžitě se k nám hlásí. S jeho pomocí nastěhujeme všechny potápěcí propriety na palubu loďky velké jako dlaň (víc než pět by se nás sem vešlo stěží), a protože náš potápěčský průvodce Chris nahlásil mírné zpoždění, začne nás kapitán Steve seznamovat nejdřív s bezpečností na lodi a pak i s jednotlivými potápěcími lokacemi. Už jsme o nich trochu slyšeli v kanceláři od Shirley, což rovnou prozradíme. "Shirley je moje žena," překvapí nás trochu Steve. Zmíníme, že v tom případě je zvláštní, že o něm Shirley vždycky hovoří jako o "kapitánu Stevovi", a od té doby o ní Steve mluví jako o "prvním důstojníku Shirley".
Jak tak procházíme všechny záludnosti potápěcích destinací, zkusím se na okraj Steva zeptat: Co takhle tuleni? Kdepak, ti prý tady nejsou. Maximálně nějaký zatoulaný, co se vypraví ke břehu smlsnout zbytku po rybářích, jinak žijí radši dál od břehů. Než to Steve dovysvětlí, už ukazuje do vody, kde v dálce shodou okolností jedna tulení hlavička plave - měli jsme tedy kliku na nějakého renegáta, který se trhl od smečky a vypravil se blíž k lidem. Při potápění se s nimi ale holt počítat nedá. Ach jo...
To už je ale na palubě náš průvodce Chris a my můžeme vyrazit. K jemnému mžení se z okolních kopců dolů valí mraky v podobě mlhy, viditelnost je mizerná, teplota nemůže dosahovat ani patnácti stupňů - prostě přesně to počasí, kdy si člověk s chutí zaleze pod deku. Nebo ke krbu. Rozhodně ne pod vodu. A kapitán Steve právě odvazuje naši loď od bezpečí přítavního mola a my vyrážíme na šedé, nevlídné moře.
Náš potápěčský průvodce Chris je klučina od pohledu tak třicetiletý, drobný, hubený - říkáme si, jak potápění v té nechutné zimě vůbec vydrží. Ale odpověď nám nabídne okamžitě, a to aniž by řekl slovo. Ze své potápěčské tašky nejdřív vyndává suchý neoprén, pak dvě vrstvy funkčního prádla, dvoje teplé vlněné ponožky, dvojité rukavice a prošívanou celotělovou kombinézu (přísahám!). To všechno na sebe pečlivě navleče, překryje "sucháčem" (vodotěsným potápěcím oblekem) a je jako v pokojíčku. My pod své dva neoprény bereme plavky, jak jsme zvyklí z tropů, a na základě Honzova geniálního momentálního náladu přidáváme ještě funkční trička, která sehrají v izolaci nedocenitelnou roli.
A sotva to na sebe všechno navlečeme, už jsme na první potápěcí lokaci. Skáčeme do vody - a já mám pocit, že umřít zimou musím nejdéle do pěti minut, jako cestující Titanicu. Možná to se mnou půjde rychleji. Potápěcí počítač ukazuje teplotu vody neuvěřitelných 11 stupňů Celsia. A to jdeme zatím jenom testovat vyvážení. S takovým množstvím neoprénu na sobě totiž potřebujeme taky neuvěřitelné množství závaží, abychom se vůbec zvládli potopit. Do mé výbavy kapitán Steve na první dobrou nastrká 34 liber olova, aby po mém neúspěšném pokusu o zanoření přidal ještě další 4 libry. Celkem mám tedy na sobě přes 17 kg závaží. Honza se svými čtyřiatřiceti librami vystačí, takže si všichni dáváme s Chrisem signál a začínáme se zanořovat.
Moje pravé ucho samozřejmě vyšiluje a naprosto odmítá vyrovnávat tlaky. Ani se mu moc nedivím - kdyby mě někdo chtěl potápět do jedenáctistupňové, a od pěti metrů hloubky dál už jen desetistupňové vody, taky budu vyšilovat. Zdejší potápěcí lokace mají naštěstí instalovány tzv. go-down ropes, lana speciálně připevněná na dně kvůli tomu, aby se po nich dalo při zanořování a vynořování ručkovat. Držím se tedy šňůry, přesvědčuji ucho, u toho mrznu - a Honza a Chris se mnou. Naštěstí během dvou nebo tří minut je všechno v cajku (až na mrznutí, to trvá) a můžeme se jít podívat, co tu vlastně pod vodou mají.
Zrovna tady mají remorkérek, který asi před třinácti lety úmyslně potopili na dno jako umělý útes. Za ty roky se na něm uchytila hlavně spousta velkých bílých sasanek, a zahlédneme taky na boku vraku ležící tresku. Jinak jsou tu ale ryby spíš vzácné, viditelnost je navíc odhadem tak kolem sedmi, osmi metrů, takže možná kolem nás něco plave, ale my o tom ani nevíme. Vrak leží na šikmém mořském dně v hloubce od patnácti do pětadvaceti metrů, takže ponor je i cvičení vyvážení, což mi zrovna moc nejde (naposledy jsme se potápěli někdy loni v říjnu, kapku jsem vyšla ze cviku). Věčným napouštěním a vypouštěním vzduchu ze žaketu jsem na konci vzduchové lahve asi po pětadvaceti minutách, a tou dobou už je mi i taková zima, že jsem opravdu ráda, když dá Chris povel k vynoření.
Na palubě nám kapitán Steve naservíruje horkou čokoládu a sušenky, což nás nejspíš zachrání před hypotermií, protože ani nad hladinou není - co do teplot - nejvlídněji. Přesun na další lokaci zabere jen asi deset minut, my ale vyčkáváme déle, abychom dodrželi interval mezi ponory, a taky dopili tu horkou čokoládu. Bohužel, jinak spíš chladneme, takže do druhého ponoru jdeme už s řádně vyčerpanou zásobou našeho živočišného tepla. Druhý ponor je trochu mělčí, neklesáme pod 18 metrů, teplota v této hloubce se ale drží na deseti stupních jako minule. Tentokrát ale neprohlížíme útes umělý, nýbrž skutečný, skalnatý. S korálovými útesy samozřejmě nemá nic společného, jedná se vlastně o šikmou skalnatou stěnu pokrytou z velké části obrovskými listy podvodních rostlin. Chris baterkou šmejdí mezi kameny tak dlouho, až tam pro nás najde oranžovou chobotnici, a kousek dál ještě jednu. Vlastně vidíme jen smotaná chapadla s přísavkami, ale raději si ani nepředstavuji, jak musí být veliká, když vyrazí ze skrýše ven - jedno chapadlo má průběr dobrých sedm, osm centimetrů. O kousek dál pak Chris odhalí páreček zvláštních hadovitých ryb, o nichž jsme nejdřív přesvědčeni, že jsou to murény, až po vynoření se dozvíme, že se jim říká "wolf eel", česky "vlkouš". Tentokrát rejdíme pod vodou skoro čtyřicet minut a přijdeme tak o poslední zbytky tělesného tepla. Ještěže Stevovi zbyla nějaká ta horká čokoláda.
Zpět v přístavu jsme kolem půl jedné, tedy trochu s předstihem, ale vzhledem k tomu, že máme za úkol odvézt veškerou výbavu zase zpět do potápěčské kanceláře, zabere nám potápěcí výlet akorát tak do jedné odpolední, jak bylo plánováno. První důstojník Shirley se nás ptá, jak se nám to líbilo, tak jí sdělujeme, že to byla rozhodně zajímavá zkušenost. Připíšeme si ji do svých potápěčských deníčků. A pak namíříme Žábu k nejbližší kavárně, protože nutně potřebujeme místo, kde se topí a kde mají něco teplého do žaludku. V zájmu dočerpání kalorických zásob nakonec nezůstaneme u kávy a dáme si k obědu snídani - to je nás oblíbený trik. A u smažených vajíček si teprve jsme schopní vzájemně sdělit svoje zážitky z potápění. Shodneme se na tom, že jsme rádi, že jsme se potápěli s průvodcem - sami bychom asi nebyli objevili tolik, kolik nám toho ukázal Chris, a navíc bychom se v neznámých lokacích i těžko orientovali. Shodneme se i na tom, že bylo fajn si tady potápění vyzkoušet, ale kdyby nám někdo znovu nabídl potápěcí výlet v Kanadě, zřejmě bych s díky odmítli.
Po kávě a snídaňoobědě ještě doplňujeme zásoby. Tou dobou se mraky nad Nanaimem definitivně protrhají a začíná se ukazovat sluníčko. Samozřejmě ho vítáme jásotem, ale není nám moc jasné, proč, do háje, nemohlo svítit už o chvíli drřív, kdy jsme seděli promrzlí a mokří na lodi. Zaplaťpánůh ale za tu trochu tepla a příznivého počasí aspoň teď - nás totiž dnes ještě čeká přesun, a to do dvě a půl hodiny vzdálené oblasti v blízkosti národního parku Pacific Rim. Nějdřív chceme zamířit do města Tofino, turistického centra této oblasti, a zeptat se na aktivity v okolí (zejména nás zajímají výlety lodí), spát bychom dnes chtěli ve vsi Ucluelet, která by měla být o něco méně profláklá. Když jsme tenhle svůj plán svěřili kapitánu Stevovi, ptal se, kde jsme si v té oblasti rezervovali ubytování, a když jsme mu prozradili, že zatím nikde, krčil nad námi rameny a říkal něco o tom, že třeba budeme mít štěstí a teď v září už by tam nemuselo být tak moc plno. Na cestu se tedy vydáváme trochu s obavami.
Silnice je úžasná, klikatí se přes hory, kolem divokých řek a velikých jezer, ale my jsme po dvou ponorech přece jen trochu unavení a už se docela tešíme, až budeme moct Žábu někde zaparkovat na noc. První zklamání nás zastihne v Tofinu: turistické informační centrum už má po sezóně, takže namísto o sedmé zavírá už v pět. Jak je to tedy s lodními výlety, to se už dnes nedozvíme. Na druhou stranu v městském kempu v Uclueletu skórujeme celkem s úspěchem. Recepce je sice prázdná (správce chodí domů o půl páté), ale do kempu se dá samoregistrovat a taky samozaplatit. Dáváme do obálky hříšných 40 dolarů za noc.
Ze všeho nejřív si v kempu dopřejeme večeři a pak se jdeme trochu projít do centra Uclueletu. Vesnice nám dost připomíná Lipno: má jen pár obyvatel a stálých budov (hrst obytných domů, kostel...), drtivá většina infrasktruktury je postavena pro turisty. Všechny ty restaurace, obchody, kavárny - tam se místní vyskytne jedině jako prodavač nebo vrchní, jako zákazník nikdy ne. No, jsme tu jen pár hodin, ještě nad tímhle regionem nelámeme hůl. Každopádně má zítra svítit sluníčko - a to je vždycky dobrý začátek.
RSS