Na cestě
|
|
Hedvika, 16. 9. 2018
Ráno nás ještě trochu zlobí dešťové přeháňky, ale ukolébáni předpovědí, která tvrdí, že během dne by se mraky na tomhle konci ostrova měly protrhávat, vyrážíme na přesun na druhou stranu ostrova, do města Nanaimo. A vzhledem k tomu, že máme na transfer docela dost času, plánujeme cestou pár zastávek.
Začínáme hned kousek za Victorií, v Goldstream Provincial Park, kde jsou k vidění vodopády Niagara Falls. V knižním průvodci Britskou Kolumbií je u nich pro jistotu napsáno, že to nejsou TAMTY. Což skutečně nejsou. Vopoádek na zdejší říčce je do objemu spíš skromný, i když do výšky nějakou desítku metrů mít bude. Naštěstí je dnes pod mrakem a teploty se pohybují do 15 stupňů, jinak by se Honza nejspíš neudržel a skočil by se do vodopádového jezírka vykoupat.
Procházka k vodopádům vydá sotva na dvacet minut a my můžeme pokračovat v jízdě. Další naší zastávkou je Westholme Tea Farm, a to je destinace na první pohled mnohem populárnější (zvlášť takhle v neděli kolem poledního) než vodopády - na parkoviště se vejdeme je taktak. Čajová plantáž ve Westholme je jediným místem v Britské Kolumbii, kde se pěstuje čaj.
A pokud vás zajímá, kterého magora něco takového mohlo napadnout, tak se jmenuje Victor Vesely, jeho tatínek je ze Znojma, maminka odkudsi z Bavor a ještě zmiňoval jakéhosi severoitalskéo dědečka. Manželku si nabrnknul v Dánsku a při svých cestách všude možně po světě se tak zamiloval do čaje, že se ho rozhodl pěstovat v Kanadě.
S ženou tu nejen pěstují a suší vlastní čajové lístky, ale taky dovážejí čaje z celého světa a ona, byvše keramička, navíc vyrábí konvičky a šálky, ve kterých se čaj připravuje a servíruje. Čajová farma nabízí komentované vycházky přímo po plantáži, my jsme ale vystačili s posezením v čajovně, kde jsme k čaji přidali i něco sladkého.
Příjemně nasvačeni znovu usedáme do Žáby a pokračujeme regionem Cowichan Valley. To je hodně zemědělský kraj, každou chvíli vidíme reklamy na prodej čerstvého ovoce nebo vajíček přímo z farmy. Napadne mě, že to trochu připomíná Polabí, ale Honza kontruje, že ano, ovšem až na to moře vedle a hory kolem.
Přibrzdíme ještě v městečku Chemainus. Městys má asi 3000 obyvatel (v tom Polabí by to tedy byla třeba taková Sadská) a dlouhá léta jel na dřevotěžařském a dřevozpracujícím průmyslu. Dodnes je tu veliká pila, a když člověk ve městě začichá, cítí čerstvé dříví. A na mořském zálivu, který město obklopuje, plavou celé hromady klád. V průběhu 20. století ale místní zjistili, že dřevo už nejede tak jako dřív, a chtěli se trochu přiživit na turistickém průmyslu, který už tou dobou na Vancouver Islandu docela bujel. Jednak tedy oprášili tzv. historické centrum: pár dřevěných domečků za začátku století. A druhak se rozhodli vytvořit ve městě celou galerii murálů, tedy nástěnných maleb. Dneska už jich mají skoro čtyřicet a jsou jimi prosluslí nejen tuzemsky, ale nejspíš i cizozemsky. My jsme rozhodně narazili minimálně na jeden čínský zájezd, který se s malbami nadšeně fotil. Je třeba říct, že obrazy jsou fakt moc pěkné, každý z nich maloval jiný umělec, takže je každý v trošku jiném stylu, a než člověk městečko projde a všechny murály okouká, chvíli to zabere.
Pak už ale definitivně míříme do Nanaima, cíle naší dnešní cesty. Jak se tak posouváme na severní stranu ostrova, přibývá přeháněk, až jedeme vytrvalým deštěm. To odpovídá našim meteorologických předpovědím, podle kterých má v Nanaimu pršet až do zítřejšího rána - a pak přestat. Jsme zvědaví. Každopádně zahýbáme do jednoho z kempů za městem, kde přistáváme ještě před čtvrtou a máme dost času dát si pozdní oběd, vyprat celou tašku špinavého prádla, aspoň v minimální míře uklidit v Žábě a taky se seznámit s majitelem a správcem kempu Johnem. John je asi šedesátiletý (původem) Jihokorejec, který před dvaceti lety přicestoval do Kanady jako do země neomezených možností se ženou a čtyřletou dcerou, a jak se zdá, domestikovali se tady docela dobře. John nám každopádně vypráví o tom, co všechno je v Nanaimu k vidění, s takovým nadšením, že se za námi v recepci nastaví fronta dalších zájemců o ubytování.
I když docela máme co dělat, trávit zbytek odpoledne a večer zavření v dešti v autě není moc velká zábava. Hlavně Honza jde do vývrtky: Co je to za blbou zemi, kde PRŠÍ, a přitom nejede INTERNET? Vzájemně se přemlouváme, že jeden či dva deštivé dny se během třítýdenní dovolené vlastně dají docela dobře přežít. Ale svorně doufáme, že déšť do rána ustane přesně dle plánu.
RSS