Deštivý den
|
|
Honza, 15. 9. 2018
Všechny předpovědi počasí, které Hedvika tak pečlivě sleduje, na dnešek hlásily déšť - a skutečně, ráno se budíme do staccata dešťových kapek, které se (nepříliš úspěšně) snaží z Žáby smýt bláto a prach desetidenní cesty. Stěžovat si nebudeme - dneska nás vlastně potkává první echt přepška za celou dobu našeho kanadského pobytu, což není zase tak špatné.
Navíc, díky všem těm předpovědím jsme na dnešek dokonale připravení: plán dne mi Hedvika nastíní hned ráno během snídaně, kterou trávíme v autě, mimo dosah protivné padající vody:
- ráno v 9:00 doplnění zásob v místním obchodě s potravinami
- v 9:25 přesun do železářství, pokus o doplnění zásob proban-butanových bombiček do vařiče
- 10:00 návštěva místního leteckého muzea
- 11:30 - 13:00 all-you-can-eat bufet v místním thajském bistru
- 13:00 - 16:00 pivovar, vinařství 1, vinařství 2, vinařství 3
- 16:30 - 21:00 návrat do kempu, blogování, večeře, volný program, táborák
- 21:30 večerka
...no, a skoro nám to všechno vyšlo!
V místním obchodě s potravinami slavíme první úspěch: ulovíme vejce po šesti! Sice jsou z nějakých ultra svobodných a šťastných slepic, takže stojí tolik, co tucet normálních, ale to nám až tak nevadí, hlavně že se vejdou do ledničky. V železářství jsme podobně úspěšní - sice se musíme vyrovnat s tím, že bombičky se prodávají po čtyřech (takže teď můžeme buď vařit pro regiment, nebo namontovat na auto plamenomet), ale zase jsou levnější, než ve Wallmartu, takže - heč! A krom toho se mi tam povede v zapadlém koutě obchodu najít i tie-wrapy (kterým se v angličtině takhle samozřejmě neříká,jsou to "cable ties" - zajímalo by mě, kde se to naše "české" pojmenování vzalo) na provizorní opravu Žáby, která - nevíme kde, nevíme kdy - přišla o dva šrouby v podběhu. Jediné, co víme, že my to nebyli!
A pak už míříme do muzea. Je to spíš takové muzejíčko ve dvou hangárech místního letiště a - jak se během prohlídky dozvídáme - většina, ne-li všechna vystavená letadla jsou neletuschopná, ale zážitek je to rozhodně nad jiné zajímavý. Dneska je totiž, jak se dozvídáme, výročí bitvy o Británii, a tak se krom letadel v muzeu nachází i pár dobrovolníků v uniformách RAF, kteří nám (vzhledem k tomu, že návštěvníků je docela poskrovnu) velmi ochotně vypráví o všem, co k tomu patří: Jak na místním letišti angličané cvičili své bombardovací piloty, jak fungoval výstražný systém v Anglii během války, co a jak musel udělat Kanaďan, když chtěl za 2. světové války bojovat proti Němcům.
Hned na to nás lapne náčelník místního restaurátorského spolku a provede nás jejich úžasnou dílnou, ve které zrovna staví repliku (opět, nelétající) prvního původního hydroplánu, který kdy brázdil místní vody. Jak dílna, tak množství a kvalita práce, kterou na tom pánové (všichni, které potkáváme, mají hodně přes šedesát) odvádějí, jsou neuvěřitelné. Z náčelníka navíc ještě vypadne, že má papíry na hydroplán, tak si od něj nechám odvyprávět, jak se v Kanadě s takovou věcí lítá: Je to - přesně, jak jsme předpokládali - docela věda. Člověk si nemůže přistát jen tak na kterémkoliv jezeře chce, povolené je to jen někde - kvůli předpisům, kvůli místním podmínkám, kvůli bezpečnosti. Navíc, jak správně poznamenává: přistát se dá ledaskde, ale odstartovat už je větší kumšt a navíc - když už člověk přistane někde v divočině, co tam bude dělat? Pak si ještě chvíli svorně stýskáme nad neustále přituhujícími pravidly kolem lítání. Akorát tady nenadávají na EASA, ale na vojáky a bezpečnostní omezení po 11. září.
Vzato kolem a kolem, ven z muzea se dostáváme v lehkém skluzu kolem poledního, takže zamíříme do předem vybraného sněz-co-můžeš, kde sníme, co můžeme, a promptně se přežereme až hanba. V kteroužto chvíli dostává náš předem připravený plán za ucho, protože se v krátkém všelidovém hlasování usneseme, že takhle přejedení nemáme na žádné koštování náladu a jedeme se zpátky do kempu vyspat. Ta dekadence!
Ve tři hodiny se neradi, ale přece jen budíme a s potěšením kvitujeme, že déšť je - minimálně dočasně - pryč a mezi cedry prosvítá sluníčko. Sbalíme zase tedy celý cigánský tábor a vyrážíme za vínem (pivo jsme po zralé úvaze dneska z progamu vyškrtli).
V prvním vinařství "Church & State" (zajímavý název, který, jak se dozvídáme, nemá žádný hlubší smysl) máme velké problémy zaparkovat, protože se zde právě odehrává svatební obřad. Koštování ale funguje svatba-nesvatba, akorát si Hedvika musí o vínu s místní obsluhou špitat polohasem, abychom nepřehlušili deklamace o věrné lásce z vedlejší místnosti. Ochutnávka nicméně potvrzuje (jak reportuje Hedvika, já jsem dnes pověřený řidič) to, co si o kanadských vínech myslíme už od Okanaganu: že nejsou nic moc. Nebo že je tu neumí udělat. Nebo že aktuálním vinným trendům Severní Ameriky nerozumíme. Prostě jedno z toho. Známku "víceméně docela slušné" obdržel jen jeden vzorek z pěti, místní "vlajková loď" za 55 kanadských dolarů za láhev (k dnešku bratru 950Kč). Takže asi ne.
Druhé vinařství "De Vine" nás zaujme úžasnými výhledy na okolní vinice, lesy a moře a podnikatelskou inovací: krom vína vyrábí taky whisku, gin a "rum" - ty uvozovky tam jsou proto, že místo cukrové třtiny používají včelí med. Opět se utvrzuji ve svém přesvědčení, že opravdový kumšt není něco vyrobit, ale dobře prodat, což se místním asi celkem dobře daří (a to myslím bez despektu, jako pochvalu). Co se samotné kvality zdejšího vína týče... odvážíme si dvě sklenky medu (s whiskou a nakuřovaný cedrovým dýmem). Takže asi tak.
Vzhledem k tomu, že je ochutnávání vína (a o místních vínech to platí dvojnásob) náročný proces, rozhoduje se Hedvika, že další ochutnávky už z dnešního programu vypustíme. Místo toho si zajedeme do města, kde si v liquer shopu koupíme za deset dolarů flašku červeného (garantuju, že nám bude chutnat stejně tak dobře, jako láhev za padesát, a možná i víc), v našem oblíbeném železářství za dvanáct dolarů malou sekerku, na kterou jsem už dopoledne pokukoval (nezapomeňte - večer je táborák) a s pocitem dobře vykonané práce si jedeme odškrtnout poslední dva body z dnešního programu.
Už aby přestalo pršet. Jinak nám ta Hedvika nevystřízliví.
RSS