Ve velkoměstě
|
|
Hedvika, 14. 9. 2018
V kempu u Sooke River spíme jak zabití - mimochodem, ráno zase vidíme nějaké vodní příšery na hladině, takže žádné alkoholové vidiny to být nemohly - a jen co využijme všech možností civilizace, doplníme vodní nádrž a dáme si oba pořádnou horkou sprchu, vrháme se na cestu do Victorie, takto hlavního města celé Britské Kolumbie. Tedy, abych byla přesná, nejdřív si uděláme malou zajížďku k Sooke Potholes, místu, kde řeka Sooke vytváří kamenné bazénky vzájemně propojené vodopády. Tenhle výlet nám dneka poradil jeden Kanaďan cestou z koupelny, a protože je to od kempu jen asi šest kilometrů, nemáme důvod to nezkusit. Dopřejeme si vlastně jen výhled na říční koryto s vodopády, do žádných větších akcí v okolí se nepouštíme, protože naším hlavním cílem je dnes jednoznačně Victoria. Počasí nemá být nejpříznivější, hrozí přeháňky či déšť, takže bude dobré být v blízkosti střech.
Proč je hlavním městem BC zrovna sotva stotisícová Victoria, a ne téměř milionový Vancouver, s Honzou v autě sice vzrušeně debatujeme, ale na nic lepšího než na nějaký temný historický důvod nepřijdeme. A musíme říct, že kdyby byla Vitoria ještě o trochu menší, přišlo by nám to dnes zatraceně vhod. Jednak nás už před městem samotným trochu brzdí zácpa na dálnici, ale to není pro nás, vyškolené D1 a benešovskou spojkou, nic nepřekonatelného.
Horší je parkovací situace. Parkoviště, které jsem měla vyhlédnuté v mapě, patří k obchodu a nelze na něm stát déle než hodinu. Honza tedy obratem ruky najde v Google mapách kryté městské parkoviště, tam se ale s naší 7 stop vysokou Žábou nevlezeme na výšku. Všechna stání na ulici jsou jen na hodinu či dvě, navíc stejně beznadějně plná. Draze placená veřejná parkoviště u přístavu jsou obležená do posledního místa. Honza tedy směřuje Žábu dál a dál od centra, až konečně na jedné z ulic vklouzne na místečko u parkovacích hodin, kde můžeme za přijatelných 6 dolarů stát celé tři hodiny. Uff, utíráme si pot nejen z čela.
Konečně se tedy můžeme vrhnout do víru velkoměsta. Victoria je něco jako americký Seattle: hipsterské doupě plné trendy obchůdků s farmářskou produkcí, výběrových kaváren, minipivovarů a veganských restaurací. My hned na začátku míříme do městské tržnice, kde Honza doufá v pořádné ranní kafe. Já jeho očekávání trochu brzdím, protože mám představu zeleninové haly podobně jako v Holešovicích. Realita dá ale za pravdu jemu - městská tržnice je plná pultových restaurací, pekáren, kaváren, cukráren a čokoládoven. My zabrzdíme hned v prvním café, které vidíme - v Shatterboxu. Káva s latté artem, jakou nám tady baristé vystřihnou, je jednoznačně to nejlepší, co jsme zatím v Kanadě pili, a ještě navíc mě považují za Skandinávce (to se nám docela často stává, asi za to mohou ty modré oči).
Zdravě nakofeinovaní se jdeme podívat do zdejší čínské čtvrti. Ta je tvořena vlastně jen jednou ulicí, ale s poctivou čínskou vstupní branou a červenými lampiony na každém rohu, o všech těch bistrech s knedlíčky a nudlemi ani nemluvě. Na druhé straně chinatownu jsme ale natotata - a co teď dál? Blíží se poledne, takže už se ani moc nestydíme jít otestovat místní pivní scénu. Jen v blízkém okolí přístavu je nejmíň pět pivovarů a my se nakonec rozhodneme pro Canoe Brewpub, který máme nejvíc při ruce.
Slečna servírka nám představí šest piv, která dnes mají na čepu, a když se skromně zeptáme, jestli by byla možná ochutnávka, samozřejmě souhlasí a přinese tác s šesti skleničkami, z nichž každá má dobré dvě deci (a možná čtvrtlitr). Piva mají mezi pěti a šesti procenty alkoholu, takže to trvá hodnou chvíli a celý talíř sušených salámů a domácího chleba, než se všemi vzorky prokoušeme. Když vrchní prázdné sklenice sklízí ze stolu, komenuje to slovy: "Vy jste měli na ochutnání všech šest piv?? Wow!!" No, však nás to taky stálo nějaké energie a i hodnou část našeho dnešního rozpočtu.
Ochutnávku jdeme rozchodit do přístavu, který je ve Victorii trošku specifický, protože kromě jachet a motorových lodí se v něm vyvazují i hydroplány. Jednak jsou to ty, která jsme před deseti dny viděli létat nad Vancouverem, a druhak jsou to také letadla z blízkých Spojených států. A provoz je celkem čilý - během asi deseti minut našeho okukování vidíme hned tři starty. Je ovšem třeba říct, že mají dnes na létání ideální podmínky. Slibované přeháňky se zřejmě nekde zdržely, obloha je modrá a sluníčko svítí, že si zřejmě oba trochu připálíme nos. Tedy, ne že by nám to nějak vadilo...
Tou dobou už se blíží ke konci náš parkovací interval, takže se vracíme směrem k autu. Tam ale jen přihodíme do parkovacích hodin ještě pár drobných, protože se chceme jít podívat na skutečnou historickou pamětihodnost, kterou ve Victorii mají: zámek Craigdarroch Castle. Tedy zámek... Jedná se vlastně o soukromou vilu, kterou si dal v roce 1890 postavit kanadský uhlobaron Robert Dunsmuir. Stejně jako čeští průmyslníci z přelomu století, i ti kanadští chtěli ukázat, že jsou tak trochu "šlechta", a svá obydlí tomu přizpůsobovali. V případě Craigdarroch Castle byla průlomová zejména logistika - materiály byly sváženy železnicí z různých konců Severní Ameriky. Bohužel, vkus celé stavby je přinejmenším otazný a nám jako Evropanům připadá vilka podobná ze všechno nejvíc Disneyho zámečku spíš úsměvná. Ne tak ale místním. Viděli jsme u vchodu vystupovat z auta kanadskou rodinu a asi desetiletý klučina jásal nad tím, jaký je to opravdický zámek a že takový vídá jen ve svých snech.
My se teď už každopádně s definitivní platností naskládáme zpátky do auta a chceme si udělat ještě krátkou nákupní zastávku v obchodní zóně na okraji města. Nepočítáme ovšem s tím, že nákupní distrikt bude mít podobu celého města ve městě, takže jakmile zaparkujeme, nejdřív ztratíme z dohledu auto a pak se ztratíme i my, protože dlouho a marně hledáme nějaký obchod s potravinami. Pak konečně objevíme Walmart Supercenter, ale tam mají vejce v nejmenším počtu 18 kusů a nejmenší balíček sýra půlkilový. Koupíme tedy jen pár nezbytností, které se nám povede najít v přiměřené velikosti, a s chutí zamíříme s Žábou z tohohle blázince zase někam na venkov. Teď nás tedy dostihnou slibované dešťové přeháňky, takže už se docela těšíme, až někde zaparkujeme a stulíme se pod deku.
První pokus o kemp nás vede kilometry okresek mezi poli plnými zralých dýní. Bohužel, kemp za nimi už je zavřený, je po sezóně. Přesouváme se tedy severněji, do McDonald Campground. Najdeme si jeden kempovací plácek a u vstupní brány se registrujeme sami: nacionále pěkně napsat do formuláře, peníze vložit do obálky a všechno dohromady hodit škvírou do trezůrku. Málem už se tam naše obálka nevejde. Než to zprocesuji, už je u mě správně kempu a ptá se, zda může nějak pomoct. Prozradím, že jediný problém mám s tím, jak nacpat naše prachy do už tak plné poklady. Správce vezme k tomu určenou tyčku a školeným šťouchem skrz škvíru obálky s bankovkami trochu zmáčkne.
Než pouklízme v autě svůj nákup a přichystáme něco k večeři, zastaví se u nás ještě obchodníci se dřevem - jestli prý nechceme večer na oheň. Už včera jsme o ohýnku uvažovali, v téhle části Bristké Kolumbie je dost mokro a neplatí tu zákaz zapalování ohňů, jak tomu bylo ve vnitrozemí. Vezmeme si tedy balík. Jak Honza záhy po rozbalení zjistí, jsou v něm čtyři kusy klády. Asi se počítá s tím, že každý správný kanadský zálesák svoji sekyrku nikdy neodkládá. Zatímco já se jdu věnovat psaní blogu, Honza se svým víceúčelovým Lethermannem zkouší přetvořit kládu v třísky na zátop. A jak tak slyším ten praskot, říkám si, že se asi zadařilo.
RSS