Juan de Fuca Trail
|
|
Hedvika, 13. 9. 2018
Hned po ránu nás čeká přesun. Juan de Fuca Provincial Park, v němž bychom se dnes chtěli projít, leží asi dvě stě kilometrů od našeho nocležiště v Sidney. Navíc nás cestou čeká průjezd hlavním městem Victoria - sice jen po dálnici, ale zdržení to může znamenat tak jako tak. Kromě toho se pak vypravíme po silnici lemující jihozápadní okraj ostrova, těsně při pobřeží, a čert ví, jak tahle komunikace bude vypadat. Ještě před devátou už jsme tedy na cestě.
Victoria nakonec nepředstavuje velký problém - zácpy se dělají hlavně v tom opačném směru, nikoli v našem (bude třeba s tím počítat, až se budeme do hlavního města vracet). Pak musíme dolít Žábu. Honza už si na platební terminály, kde se benzín samoobslužně předplácí, zvykl na tolik, že by je prý uvítal i u nás - namísto těch protivných ženských u benzínových kas. Každopádně doufáme, že narozdíl od pevniny nebudeme tady na Vancouver Island benzínky tak často potřebovat a jedna nádrž by mohla i tři, čtyři dny vydržet. A pak už se vypravujeme na silnici 14, která nás má dovést až do Port Renfrew.
Túra Juan de Fuca je trek dlouhý přes čtyřicet kilometrů, který se táhne podél pobřeží Vancouver Island a chodí se obvykle čtyři nebo pět dní. My jsme si z něj vybrali jen jeden kousek, a to až úplný konec, právě v okolí Port Renfrew. Když o tom tak v autě přemýšlíme, nějak si nemůžeme vzpomenout na důvod, proč jsme si vybrali zrovna tu část, která je od nás aktuálně úplně nejdál. Ale jednou už jsme to tak vymysleli, tak míříme tam. Ani tenhle závěrečný kousek nepůjdeme celý, protože měří 14 kilometrů a my ho musíme jít nejen tam, ale pak zase zpátky k autu. Vybereme tedy na mapě asi pětikilometrový úsek, který projdeme nejdřív tam a potom zpět.
Čtrnáctka silnice není z nejrovnějších. Než se všemi zákrutami, úzkými mosty a hrby na asfaltu prokodrcáme až na místo, je po jedenácté. Zbytečně tedy neotálíme, balíme nějakou svačinu s sebou a vyrážíme. Nebe je sice z větší části zatažené, ale pršet by dnes nemělo, akorát se balíme do několika vrstev, protože teploty nemají přesáhnout 13 stupňů. Stezka nemá žádná výrazná převýšení, od mořského břehu stoupá vždy jen pár desítek metrů a pak se k němu zase vrací.
Bohužel, výhledy na moře jsou spíš omezené, protože cesta vede skutečným deštným pralesem a i ten kousek mezi pěšinkou a mořem je plný neprostupných houštin a stromů. Jen čas od času se dostaneme přímo k moři, na něco, čemu místní z nedostatku jiných výrazů říkají "pláž", ale vůbec to nepřipomíná to, co pod pojmem "pláž" rozumíme my. Břehy jsou tu skalisté, na skalách jsou vyvrženy obrovské klády, které moře kdesi na druhé straně ostrova spláchlo, omlelo a vyneslo na zdejší břehy, a mezi tím vším jsou vyplavené řasy, který se říká bull kelp - mimozemsky vypadající rostliny s několik metrů dlouhými dutými stonky, které se za normálních okolností vznášejí ve vodě, dokud je příboj neutrhne a nevyplaví na břeh.
Když jsem plovoucí kelpy ve vodě viděla, původně jsem si myslela, že jsou to hlavičky mořských vyder. Ale ve skutečnosti na faunu není zdejší oblast moc bohatá. V deštných pralesech prý přežije máloco. Jeden exemplář Stellar's jay (tedy sojky Stellarovy) Honza honil s foťákem už na parkovišti. V Bristké Kolumbii jsme ji viděli mockrát, některé chráněné oblasti ji mají i ve znaku - je to takový modročerný pankáč, co pořád řve, jako když ho na nože berou. Na cestě opakovaně zakopáváme o banánové slimáky, což jsou slimácí žlutí skoro jako banán a právě tak velcí. Mezi kořeny taky narazíme na jednoho hada, ale je jen malý a Honza tvrdí, že docela určitě ani trochu není jedovatý. No a medvěda tady prý někdo naposledy viděl 6. září, mají napsáno na informační nástěnce, a to ho (medvěda) asi znechutilo natolik, že my dnes nezahlédneme ani pracku. Akorát všudypřítomné medvědince. Taky pár hub cestou potkáme - a jeden poddubák obratem ruky zmizí v batohu jako přísada do dnešní večeře.
Pěšina, po které jdeme, sice není náročná na převýšení, ale je náročná na terén. Spodní mokré patro pralesa nabízí střídavě bahno, mokré kořeny, klády, občas položené hatě a pak taky pořádné louže. Všechno klouže, až hanba, takže si střídavě klekáme, leháme, mažeme kalhoty od bahna a trháme jim nohavice a naplánovaných pět kilometrů jdeme víc než dvě hodiny. Všechny kotníkové a kolenní šlachy už máme vyklechtané jako zasloužilí účastníci NHL. Když se konečně otočíme a vracíme se zpět, jde nám jednak v patách příliv - prý je tady docela rychlý a hlavně občas nosí s sebou ty utopené klády, náš úsek túry ale vede daleko víc lesem než po plážích, a tak přilévající se moře jen z uctivé vzdálenosti pozorujeme. Hlavně se ale začnou protrhávat mraky a objeví se sluníčko, které dá konenčně mořským vlnám tu správně sytou barvu a naše výhledy přestanou být šedošedé a začnou být zeleno-modro-bílé, jak to na správném kanadském přímořském treku má být. Dokonce dokoukneme přes průliv až k americkým břehům.
Zpátky k autu se dohrabeme až někdy o půl páté. Znovu tedy víc než pětihodinová túra, to je tak náš obvyklý limit. Skoro se bojím zajít v Kanadě i do supermarketu, protože hrozí, že se vrátím tak za pět, šest hodin. V blízké kavárně v Port Renfrew ještě chvíli vyrovnáváme únavu hrnkem kávy a čokoládovým dortíkem a pak už Žábu otáčíme zase zpět směrem k Victorii. Tu jsme si cíleně nechali na zítra, kdy má pršet.
Až do města ale nedojedeme. Kempů je v něm jen málo a jsou hodně drahé. My dnes zůstáváme v kempíku Sooke River Campground ve městě Sooke u řeky Sooke (aby se to dobře pamatovalo). Máme krásný plácek hned na břehu řeky, a jakmile zaparkujeme, zaujme nás šplouchání říční vody. Je nepravděpodobné, že by se v téhle zimě koupal některý z kempařů. Navíc mezi šplouchanci občas zahlédneme ploutev. Původně sázíme na říční vydry, ty prý v okolí určitě jsou, ale připadají nám trochu přerostlé. Vlastně doteď nevíme, co jsme v té řece viděli. Během vaření houbového rizota o tom vzrušeně debatujeme a jako nejpravděpodobnější se nám jeví tuleni. Když otevřeme ještě pivo, možná bychom mohli zahlédnout i velrybu.
RSS