Na Vancouver Island
|
|
Hedvika, 12. 9. 2018
Dnes v noci už jsme oba vytáhli spacáky - nadmořská výška kolem 700 m dělá své, navíc nám sluníčko úplně nepřeje. Jo, budeme si muset zvykat, kanadské babí léto už bylo a podzim se nemilosrdně hlásí o slovo. Snídáme tedy teplou ovesnou kaši v teplých bundách a během pár chvil už jsme připraveni pokračovat v cestě. I když dnes vlastně tak moc spěchat nemusíme, protože naším jediným dnešním úkolem je dostat se na ostrov Vancouver Island, toť vše.
A začínáme hned adrenalinovým zážitkem: cestou od jezera Jones Lake zpět do civilizace, na dálnici číslo 1. Honza sice tvrdí, že cesta dolů po klikaté šotolinové silničce bude daleko víc v pohodě než včerejší cesta nahoru, ale těch 8 kilometrů nám zabere možná dvacet minut a myslím, že my všichni včetně Žáby si dost oddychneme, když to máme za sebou.
Pak už pokračujeme přesunem po velmi civilizovaném asfaltu Transkanadské dálnice směrem Tsawwassen - odtamtud totiž odjíždějí trajekty na ostrovy, a to nejen na ten Vancouverský, ale taky na spoustu různých menších. My se ale dříve než na trajektové molo chystáme do Walmartu v Tsawwassenu, kde potřebujeme doplnit zásoby. Shodou okolností je to ten stejný Walmart, kde jsme asi před deseti dny navalili do čerstvě vyzvednuté Žáby svůj první kanadský proviant, takže tu vlastně uzavíráme první smyčku naší britsko-kolumbijské osmičky.
U obchoďáku přistaneme asi pět minut po desáté a pro informaci mrkneme na jízdní řády trajektů, které s sebou máme vytištěné. Jak už jsem říkala, dnes nikam nespěcháme, trajekt je vlastně jediná aktivita, která nás dnes čeká, a když to bude až se setměním, žádný problém. Shodou okolností ale příští trajekt odjíždí o jedenácté, tedy za necelou hodinu, a další pak až po dvouhodinové pauze v jednu odpoledne. Shodneme se na tom, že jedenáctou nebudeme hrotit - v pohodě nakoupíme, pak se v pohodě přesuneme do přístavu... Pokladní v supermarketu nás opět přesvědčí, že všichni Kanaďané pracující ve službách snad musí být něčím sjetí, protože mít tak nezřízenou radost z práce snad ani není možné. Platební terminál nechce akceptovat mou kartu, ale pokladní mě hned uklidňuje: "To je proto, že na vás všichni koukají! Jste hvězda! Zkuste to znovu, já vám k tomu udělám trochu muziky z Chcete být milionářem, jo? Tum-tu-dum-dum-tum-tu-dum-dum..." Nevím, jestli to způsobil hudební doprovod, který nám pokladní zabroukala, ale karta teď jede jak po másle. Nákup máme hotový v 10:40, nastoupíme tedy do auta a řekneme si, že jednoduše zkusíme k trajektovému molu dojet a uvidíme. Pravděpodobně se do jedenáctkového trajektu už stejně nevejdeme, ale co - kdyžtak tam někde počkáme u kávy. V 10:51 stojíme u trajektové pokladny a klučina pochvalně pokyvuje: "Wow, great timing! Naložíme vás ještě na loď v 11:00, co vy na to?" A my na to: Yes! Honza opět dovede Žábu na palubu jako poslední vozilo - oba si u toho vzpomeneme na podobnou scénu při překonávání Arrow Lake - trajektová vrata se za naším zadkem zvedají a my vyrážíme na moře.
Auto tedy necháváme na palubě 4 a jdeme si na palubu 5 dát tu vytouženou kávu a něco sladkého. U toho dělám Honzovi krátký briefing, co vlastně máme na Vancouver Island v plánu, a upozorním taky na předpověď počasí, která od pátku do neděle hrozí dost silnými dešti. Je tak v ohrožení přímořská túra na Juan de Fuca, která měla být jedním z vrcholů ostrovní části naší dovolené. Honza obratem ruky navrhuje podobný trik, jako jsme užili v Revelstoku, tedy vyrazit na Juan de Fuca hned zítra, dokud má být slušně, a do hlavního města Victoria a jeho okolí se vrátit, až bude pršet, protože kavárny může člověk obrážet i v dešti, zatímco u turistiky bývá pršení dost nepříjemné. Poupravujeme tedy plán cesty: dnes budeme skutečně spát někde hned za trajektovým molem, jak jsme plánovali, ale zítra ráno nás čeká přesun až na divoké pacifické pobřeží. A sotva máme jasno, co budeme podnikat, naše loď už se blíží do přístavu.
Vancouver Island je oddychovou destinací pro všechny lidi z velkoměsta (rozuměj Vancoveru), které na chvíli přestane bavit mít kavárnu za každým rohem a chtějí si užít trochu divočiny. Je to vidět okamžitě, jakmile se skulíme z trajektu. Městečko Sidney, ve kterém se dnes chystáme přenocovat, je málem ucpané auty, a parkoviště u Komunitního centra, kde by podle našich informací mělo být možné zůstat přes noc, je nekompromisně plné. Popojíždíme tedy k jednomu z městských parků, kde je povoleno čtyřiadvacetihodinové parkování, a auto odstavíme tam. Než se sbalíme na procházku po městě, už je u nás náhodný kolemjdoucí a obdivuje náš vůz. To se nám stává docela často. Vysvětlujeme, kde jsme auto vzali a jak v něm co funguje, a on nám na oplátku doporučuje půjčit si ve Victorii kola (no, uvidíme, jestli na to nebude moc pršet) a taky nás zve do kempu Weirs Beach, kde i s manželkou v karavanu trvale bydlí. Tak tomuhle pozvání asi odoláme.
Do centra Sidney vyrážíme jen v tričku, protože se do nás zrovna opírá sluníčko, ale jakmile zajde za mrak, dost litujeme, že jsme se neoblékli tepleji. Nojo, přes 15 stupňů už teď teploty lézt nemají. Průběžně se zahříváme jednou návštěvou v pekárně, kde pořídíme něco čerstvého pečiva (Walmarty jsou na pečivo zoufalé), a jednou návštěvou v hostinci U naštvané mořské panny, kde si pro zahřátí dáváme jednu porci pikantních křidýlek a dvě výborná piva. A musím dát Honzovi za pravdu: zatímco vína dělají Kanaďané pro naše chutě skutečně trochu obskurní, piva mají jedno zajímavější než druhé.
Když jsme zrovna trochu zahřátí, objevujeme příbřežní promenádu, která je jednak zdobená docela zajímavými sochami postav sedících na lavičkách a druhak nabízí úžasné výhledy na moře, okolní ostrůvky a pláže - tedy něco, co z pevninské části Britské Kolumbie neznáme. Zima nás nakonec dožene zpět k autu a do spacáků, kde naakumulujeme trochu tepla, abychom se večer před západem slunce mohli projít ještě po tom posledním kousku přímořské promenády, který jsme odpoledne nestihli.
Zítřek tedy budeme trávit opět na túře, prý dokonce jedné z nejhezčích, jaké Vancouver Island dokáže nabídnout. Jsme opravdu zvědaví, s čím se ostrov vytasí. Čepice a rukavice rozhodně bereme s sebou.
RSS