Zpátky na západ
|
|
Honza, 11. 9. 2018
Ráno se budím zimou. Nedá se to okecat, noci - byť okanaganské údolí patří k těm mírnějším oblastem Kanady - už začínají být chladné. Po chvilce marné snahy usnout ještě před svítáním to vzdám a od půl páté do rozednění trávím čas sledováním instruktážních videí na Youtube díky místní (sice chabé, ale alespoň nějaké) wifi.
Dneska ráno jsme si slíbili, že nikam nebudeme spěchat, což v našem podání znamená, že v deset hodin ráno sedíme u sbaleného auta a přemýšlíme, čím se tak ještě zabavit, abychom neodjížděli zbytečně brzy. Já se ještě dojdu za dolar zcivilizovat do místní umývárny (kdo ví, kdy se mi to zase poštěstí) a pak uz opravdu vyženeme místní neskutečně drzé kachny zpod auta a vyrážíme na cestu.
První segment nám nezabere ani tak dlouho: Hedvika touží po nostalgii v duchu minulého století, a tak první hodinku hledáme poštovní úřad, kupujeme "pohledy" (to je něco, jako když si vytisknete e-mail), lepíme na ně "známky" (to je něco... jako... parní stroj, třeba) a házíme je do "schránky" (něco jako Pony Express). A teď už nám nezbývá než soutěžit, jestli se domů dostaneme dříve, než ty kartičky. Většinou vyhráváme.
Od pošty míříme už přímo na začátek dnešního kanadského treku po okanaganském údolí. Teda, jen tak mezi námi - aby to Hedvika neslyšela - Okanagan není Kanada. Okanagan je možná podobný Floridě, se svou spoustou domovů pro důchodce, je trochu podobný Chorvatsku, s jeho makií a příbřežními promenádami, je dost podobný Napa Valley v Kalifornii (hipsterské pivo, víno a všechno ostatní). Nenajdete tu ale ani hokejisty, ani dřevorubce a ani medvědy - dokonce ani odpadkové koše tu nejsou protimedvědí, tak mi řekněte, co je to za kanadský žert.
Ale je potřeba přiznat, že procházka podél bývalé železniční trati (dneska samozřejmě přebudovaná na prvotřídní cyklo- a turistickou stezku) má něco do sebe: výhledy na jezero a okolní vinice jsou epesní, sluníčko svítí tak akorát a jediný stresující faktor jsou desítky spoluturistů včetně invalidů na elektrických křeslech a maminek s kočárky, na které si člověk musí dávat pozor, aby je neporazil a nebyl poražen.
Asi po hodince si svorně řekneme, že toho bylo dost (musíme se ještě vrátit, bohužel tou samou cestou) a jako obratník si zvolíme místní vinařství, které zároveň nabízí i ochutnávky. Mě od raního nedospání trošku pobolívá hlava, takže olizování skleniček přenechám Hedvice, která se slečnou z obsluhy zapřede družný rozhovor o víně, o tom, kde je nejlepší trávit kanadskou zimu (slečna má jasno - ve Španělsku, učením angličtiny, což každý rok pravidelně činí) a mezi tím stihne vykoštovat pět vzorků. Několik jich přece jen oblíznu a musím říct... nejsou úplně můj typ. Nevím proč - asi je to móda - ale všechna vína tu jsou suchá (normální lidi teda říkají "kyselá", ale to já nesmim) až hanba. A protože tu mají spousta sluníčka a teplo a víno jim tu zraje jak... jak víno, co udělají, když chtějí mít suché víno? Vykvasí ho do mrtě. A tak "lehké růžové" má v místním podání úctyhodných 13,5% alkoholu. Děkuju pěkně, asi zůstanu u piva. Ale abych byl férový: dávali nám ochutnávat i ledové víno, a to mi přišlo excelentní.
Jen tak na okraj, vinařství Hillside, o kterém tu mluvíme, založili Češi - nějací manželé Klokočkovi, co utekli z Prahy v osmašedesátém. Nejdřív nějakou dobu vedli horskou chatu, pak si pořídili ovocný sad a teď mají - tedy, podle všeho jejich potomci - tohle vinařství. A to člověk musí ocenit, ať si o jejich vínu zrovna myslí, co chce...
O cestě zpátky k autu nemá moc cenu psát, protože byla stejná jako cesta tam. Abych to sem nemusel celé kopírovat, přečtěte si znovu odstavec číslo pět, akorát pozpátku. Máte? Fajn, můžeme pokračovat.
Před tím, než dáme okanaganskému údolí vale a vrátíme se znovu do Kanady, stavíme se ještě v jedné místní pizzeriovinárnosýrárně Upper Bench na sýrovou pizzu a skleničku vína. Pizza a sýry byly výborné, víno... no, suché a silné, asi je to tady fakt nějaká tradice, a obsluha docela nepříjemná. To je v téhle zemi (co zatím můžu soudit) něco stejně nevídaného jako lochnesská příšera, a tak to tady zaznamenávám.
A pak už vyrážíme na cestu zpátky na západ - přes hory a přes doly, pryč z Okanagan Valley zpátky mezi stromy a kopce a vodopády. Cestou licitujeme, kde budeme dneska spát: do kempu se nám moc nechce, dálniční odpočívadlo je na nás trochu málo nóbl, parkoviště před Wallmartem zase moc betonový. Takže nakonec - nevím, jak se to stalo - končíme na strmé lesní cestě, po které se hrabu i se Žábou devět kilometrů do kopce za mýtickým volným tábořištěm u jezera Jones. Půl hodiny strachu, kdy přemýšlím, které kolo zapadne jako první nebo která krajnice se s námi urve, je vynahrazeno skutečně epesním pláckem u jezera v horách, zpoza kterého vykukují vrcholky hor, na kterých se trhají cáry mraků o ledovcové jazyky. Hmmm, Kanado, chyběla jsi mi!
RSS