Pentictonský pub crawl
|
|
Hedvika, 10. 9. 2018
Sotva se v greenwoodském městském kempíku vzbudíme, projdeme se na snídani. Kavárna a pekárna Copper Eagle je podle všech referencí doporučeníhodný podnik (o tom svědčí i fakt, že je o osmé ranní zpola plná), takže nezůstaneme jen u kávy, ale dáváme si francouzské tousty. Dělají je tady nikoli z tousťáku, ale z bílého chleba se skořicí, který si tu pečou sami, a servírují k nim čtyři porce másla a decku javorového sirupu. K tomu si dáváme malou kávu (cca 400 ml) a máme v sobě kalorický příjem málem na celý den. A to je teprve začátek - ochutnávání má totiž být hlavním motivem celého dnešního dne. Ptáme se pekařky i po chlebu, rádi bychom nějaký pecen vzali s sebou, ale ty prý nebude vyndavat z trouby před půl desátou. Zamíříme tedy zpět do kempu, překlopíme auto ze spací konfigurace do cestovní, naskočíme do něj a znovu míříme do městečka, tentokrát už vozem. Chleby jsou právě hotové, pekařka je akorát vyndává do regálů - dnes jich upekla celkem osm, víc se jich asi v Greenwoodu denně neprodá. Některé jsou obyčejné bílé, jiné celozrnné, sýrové a jeden taky ten se skořicí, co jsme ho ráno snídali jako toust. Sáhnu po tmavém chlebu s vločkami, ale než ho stačím sbalit do pytle, už slyším: "Ten plastový sáček si na to neber zlato, pecen je ještě horký - vezmi ho do papíru." Sáhnu tedy po papírovém pytlíku a teplý bochník nám za chvíli voní po celém autě.
Dnes dokončujeme přesun do Okanaganského údolí. Jeho chorvatskou atmosféru si pamatujeme už z doby, kdy jsme tudy projížděli směrem na Revelstoke, a dnes nám počasí úplně stejně dopřává: je sluníčko, s pár bílými obláčky. Jak sjíždíme silnicí dolů do údolí, otevírají se před námi úžasné pohledy. Město Osoyoos, kterým vinný kraj na jihu začíná, jen projíždíme a zastavit plánujeme až v Pentictonu, větším letovisku víc na sever. Cestou před námi defilují nejen vinice, na kterých vidíme vzorně opečované nalité hrozny, ale taky nejrůznější druhy sadů - s jablky, třešněmi, meruňkami, broskvemi... Trochu jako kdyby člověk projížděl severní Itálií.
Tomu dojmu napomáhají i všudypřítomná jezera. Samotný Penticton vlastně leží na pevninské šíji mezi dvěma z nich: Okanaganským jezerem a jezerem Skaha. Veškeré kempy jsou situovány na břehu Skaha, zatímco centrum města se nachází na břehu Okanagan Lake, tedy na druhé straně šíje - dobrých sedm kilometrů cesty. My zapadneme do předem vybraného kempu Wright's Beach, kde nám za hříšných 37 dolarů dají plácek hned u kamenité pláže, a jakmile zaparkujeme Žábu, vydáváme se pěšky do ruchu velkoměsta.
Penticton je totiž jednak jedním z center téhle vinné oblasti, a druhak se v něm v poslední době urodilo i dost malých řemeslných pivovarů, takže pěší cesta má svůj hluboký smysl - za volentem bychom nemohli ochutnávat. Bohužel, má taky své negativum: musíme ujít těch nesmlouvavých sedm kilometrů, a to je jen cesta tam, pak nás samozřejmě čeká procházka zase zpátky. Volíme pěší stezku při řece Okanagan, která obě jezera napájí, což je sice příjemnější než putovat městskou zástavbou, ale nejpůvabnější kanadský trek to ani tak není, takže jsme vlastně docela rádi, když se dostaneme k břehu Okanagan Lake, podél kterého je vlastně Penticton rozložený a kde mají kolem jezera příjemnou, témař lázeňskou promenádu. Okukujeme kolesový parník Sicamous, kderý dnes slouží už jen jako muzeum, ale kdysi vody jezera skutečně brázdil. A procházíme také několik zahrad, včetně japonské, které tady místní pro vinné turisty vybudovali.
Honza už tou dobou dává jasně najevo, že jsme dřeli už dost a možná by bylo dobré začít s tím ochutnáváním. Jako první nám přijde po ruku minipivovar Bad Tattoo, kde si sedneme na terásku a z jejich nabídky sedmi různých piv vybereme jeden tmavý ležák, jeden stout a dva měkké bavorské preclíky, které tu servírují teplé a s vynikající hořčičnou omáčkou. Navíc i piva jsou obě vynikající, takže to v nás - unavených, vyprahlých a vyhladovělých - všechno zmizí během asi patnácti minut. V pivnním lístku objevíme i světlý ležák plzeňského typu s pravým žateckých chmelem, to holt je pro místní opravdická exotika (a abych byla upřímná, to anglické slovo pro Žatec musíme hledat: řekne se to Saaz).
Odtamtud míříme na ochutnávku vín. Podnik Time Winery je spíš vinárnou než plnohodnotným vinařstvím, sídlí v centru města a vína skladuje a nabízí, ale na místě je nepěstuje ani nevyrábí. U vchodu se ptáme na možnost ochutnávky a dozvídáme se, že je zdarma - to tu nebývá moc obvyklé a jsme z too trochu nesví, protože se evidentně očekává, že si nějakou láhev odneseme. To ovšem nemáme v úmyslu, ale vzhledem k tomu, že someliér je úžasný klučina, který nám o jednotlivých vzorcích zasvěceně a s nadšením vypráví, dohodneme se s Honzou někde mezi Semillonem a Viognierem, že mu po ochutnávce necháme aspoň malé spropitná za jeho čas a námahu.
Pak už opouštíme městské centrum a vypravujeme se hlavní ulicí směrem zpět na jih. Aby nám ale cesta tentokrát nepřipadala tak dlouhá, máme asi v polovině záchytný bod v podobě ještě jednoho pivního podniku: hospody Barley Mill Pub. Tady už nejsme tak zoufale žízniví jako na začátku, takže se rozhodneme pro ochutnávkový set šesti různých piv, abychom zjistili, co všechno tu umějí uvařit, a jako lék proti příliš rychlé opici si dáváme kanadskou specialitu poutine, což jsou hranolky s masitou šťávou a tučným sýrem - ideální jídelní doplněk k silným pivům.
Potom už nám zbývá jen dotáhnout naši ochutnávací procházku zpět do kempu. Den je za námi, ani nevíme jak, a i když jsme se dnes věnovali jen takovému procházení po městě, krokoměr večer ukazuje přes patnáct kilometrů - to je asi stejně, jako když jsme byli na túře v Národním parku Glacier. Dnes to ale bylo s nulovým převýšením, upozorňje Honza, a má pravdu - zato to dnes ale bylo s daleko větším promile alkoholu v krvi. A skutečnou túru po Okanaganském údolí si dopřejeme až zase zítra.
RSS