Česnekový festival

Dnes poprvé nevstáváme do modrého rána - obloha je zatažená. Na déšť to naštěstí úplně nevypadá, což je dobře, protože dnes nás čeká významná kulturní událost zdejšího regionu: Hills Garlic Festival (Česnekový festival Vysočiny, přičemž za Vysočinu je třeba považovat ty okolní dvoutisícové kopce). Příliš tedy neotálíme, naskáčeme do vozu a vypravujeme se do asi hodinu vzdáleného New Denveru, kde má celá akce o desáté vypuknout.

Na místo dorážíme s asi čtvrthodinovým předstihem a necháme se agenty v reflexních vestičkách nasměrovat k parkovišti u kostela. Tam tou dobou parkujeme jako auto číslo sedm, takže doufám, že slibovaných deset tisíc návštěvníků bylo možná trochu přehnané očekávání. Chlapík, který nás na parkovací místo směruje, se s námi hned dá do řeči - to už tak Kanaďani dělávají - a ptá se, jestli jsme z Kalifornie. To dělá ta zatracená poznávací značka: Žába je totiž americká, registrovaná v Kalifornii, a na SPZce to má napsáno. Vysvětlujeme, že auto je jen půjčené a ze Států nejsme, chlapík se ještě jednou zaposlouchá do našeho přízvuku a hádá: Tak tedy z Austrálie? Přiznáváme náš český původ, načež nás Kanaďan dorazí otázkou, jak jsme se v té Praze dozvěděli o česnekovém festivalu v New Denveru. Mno, tohle bude trochu složitější na vysvětlování, ale nakonec se vyhneme přiznání, že newdenverský garlic festival zatím v Praze tak moc populární není, a zmíníme jen, že nám ho doporučil správce kempu v Nakuspu. Pak už jsme nasměrováni ke vstupní bráně a můžeme se jít česnekovat.

K bráně to máme asi deset minut pěší cesty a potkáváme další a další záchytná parkoviště, zhusta už zcela plná, takže ten desetitisícihlavý odhad opět začíná nabývat na realitě. No a pak se objeví vstupní brána a u ní fronta dobrých sto padesáti lidí. A vedle druhá vstupní brána se stejnou frontou. Postavíme se tedy do jedné z řad a trpělivě čekáme, až budou brány otevřeny, což nastane za osm minut, přesně o desáté dopolední, a děsíme se toho (aspoň já teda), jaká tlačenice tam vevnitř nastane. Jakmile začnou lidi do areálu vpouštět, fronta se během pár minut vcucne, my u kasy vysolíme pět dolarů vstupu za každého a můžeme jít okukovat stánky. A valíme oči.

Na louce u jezera, s epesními výhledy na okolní hory, se prezentuje snad dvě stě prodejců. Většina jsou místní farmáři a hlavní roli samozřejmě hraje česnek: velký, malý, bílý, fialový, ruský, jugoslávský a kdovíjaký ještě jiný. Dá se koupit jednotlivě, v balíčku nebo v uvázaných copech. Jako doplněk pak prodejci nabízejí i další výpěstky: cibule, cukety, dýně, okurky... No a nechybí ani soutěž o největší palici a největší stroužek. Kromě prvosurovin jsou tu k dostání i zemědělské produkty už zpracované: marmelády, pesta, salsy, hořčice, omáčky, šťávy, kompoty (tady už samozřejmě i mimo česnekové spektrum) - a to všechno lze uzobnout, ochutnat a ovšem také nakoupit, takže domácí návštěvníci mají za chvíli své slaměné koše plné dobrot. My zásoby moc nakupovat nechceme, nás zajímají především stánky s věcmi, které se dají sníst okamžitě. V tomhle oboru ale česnek trochu ustupuje do pozadí.

Licitovali jsme s Honzou, co česnekového Kanaďané nabídnou a jestli znají třeba česnečku, topinky nebo bramboráky. Nic takového, přátelé, v česnekové kuchyni by se od nás měli místní ještě hodně co učit. K jídlu jsou tu typicky burgery, hot dogy, barbeque, thajské nudle, crepes a borsč. My si nakonec dáme dušené hovězí v briošce, prý v česnekové marinádě, ale to moc znát není. A od dvou mladých pekařek si pořídíme malý koláč s lesními plody. K němu chceme samozřejmě kávu - kavárník jednoduše hodí lžičku mletého kafe do filtru, zalije vroucí vodou z konvice, žádná složitá espresso mašina, kafe je natotata hotové a je výborné. Pak už si jen sedneme na břeh jezera, vychutnáváme místní dobroty a říkáme si, že tohle všechno bychom s chutí importovali do Čech. Jezero, mlžné hory kolem, fantastický jídelní happening v městečku, které má sotva tři tisíce obyvatel, a taky ty usměvavé lidi, kteří se s vámi s chutí dají do řeči, i když vás jen navigují na parkovišti nebo třeba kasírují v samoobsluze.

Když poctivě obhlédneme všechny stánky a žádné další jídlo už se do nás nevejde, míříme zpátky k bráně. Docela poslední stáneček před východem ale patří snad osmdesátileté babičce v patchworkovém klobouku a s obrovskými brýlemi, které nadšeně vyvolává do světa: "Chce někdo ochutnat moji čokoládu?" Hmm, tomu se těžko odolává, zvlášť když zjistíme, že čokoládařka se jako jedna z mála drží tématu a nabízí čokolanýže s česnekovou příchutí. Zastavím se tedy a prohlížím její nabídku. "Chcete ochutnat ten s česnekem, holčičko? Není tak strašlivý, jako to vypadá...," zaševelí babi hlasem, jako by mi nabízela otrávené jablko nebo mě lákala sednout na lopatu. Ale jo, dám si. Babička otevře krabičku, kde má česnekové lanýže nakrájené na ochutnávkové kousky. Jeden si s Honzou rozdělíme - a je to pecka! Čokoládová ganache s jemně štiplavou příchutí česneku je obalená v temně hořké čokoládě. Rovnou jich pár přibalíme jak dezert.

Zpátky k autu se vykulíme kolem poledního a organizátor na parkovišti nás s úsměvem vítá: Ááá, vy jste ti Australani! Jak se vám to líbilo? Moc, musíme přiznat. Lidi se mezi stánky rozptýlili tak akorát, aby tam bylo živo, ale nikoli narváno, a bylo tam k vidění i ochutnání moc zajímavých věcí. Parkovací agent vypadá spokojeně - prý máme akci doporučit přátelům v Evropě, tak kdybyste někdo náhodou jeli do Bristké Kolumbie v září, v New Denveru tam tou dobou mají super festival česneku. Ale my už se musíme posunout zase dál.

Teď to bude jen kousek, asi půlhodina cesty po břehu Slocanského jezera, do Slocanu. Na břehu Slocanského jezera totiž leží Valhalla Provincial Park - jedna z těch nešťastných kanadských chráněných oblastí, kam se dá dostat jen teréňákem, nebo na kajaku. Jediný autem přístupný kousek je túra ze Slocanu podél jezera na Evans Beach. Tenhle trek jsem vlastně ze svých předběžných plánů škrtla, protože byl moc mimo naši trasu, ale dnešní zajížďka na česnekový festival ho tak sympaticky přiblížila, že by byla škoda to nevyužít.

Narozdíl od živoucího Nakuspu a New Denveru je ale Slocan vyloženě lenivé městečko jakoby z konce světa. Mezi pár domky na pobřeží člověk nepotká živou duši, i plachetnice na hladině jsou jen zabójkované, neplachtí žádná. My nejdřív hledáme benzínku, abychom věčně hladovou Žábu trochu dokrmili, a nakonec na okraji města najdeme jednu chalupu se dvěma benzínovými stojany. Benzín jdeme předplatit dovnitř - tak to v Kanadě, stejně jako v USA, funguje, že řidič musí odhanout, kolik asi tak benzínu se mu do nádrže vejde, a pak u kasy zaplatí, kolik asi tak ten benzín bude stát. Když to náhodou přetáhne a zaplatí moc, přebytečné peníze se mu potom na bankovní konto vrátí. Honza tedy natipuje osmdesát dolarů, vytáhne platební kartu, paní za pultem vytáhne kartový terminál a Honza vyzvídá, jestli je bezdotykový. Prodavačka nasadí učitelský výraz: "Tady jseš ve Vidlákově, hochu! Buď rád, že máme aspoň todle!" Platíme tedy dotykově, tankujeme do plna a parkujeme na břehu jezera, abychom se vypravili na příbřežní túru.

Celá cesta až na Evans Beach má skoro osm kilometrů jedním směrem (a pak člověk musí samozřejmě zase zpátky). My ale tak ambiciózní nejsme, prostě jen jdeme podél vody tak dlouho, jak dlouho nás to baví. Cestička se občas od vody zvedá do výšky nějakých dvacet, třicet metrů nad hladinou a pak zase klesá zpátky ke břehu. Čas od času si tedy sedneme na vyvýšené vyhlídce a koukáme se na okolní kopce, mohutné vrcholy Valhally za zády. Cestou zpět má Honza zálusk na vykoupání v jezeře, ale nakonec mu stačí strčit do vody nohy - prý není z nejteplejších. A to nám až dosud počasí docela přeje, odpolední teploty se už od našeho příjezdu pohybují kolem 24 stupňů. Zpátky u vozidla jsme mezi třetí a čtvrtou odpolední a jdeme se věnovat naší oblíbené večerní zábavě - přesunu na dlouhé vzdálenosti.

My už totiž opouštíme oblast kolem Arrow Lake a Slocan Lake a míříme do Okanaganského údolí. To je ale vzdálené ještě nějaké čtyři hodiny cesty, takže dnes urazíme jen asi polovinu z toho. Namátkou vybereme v mapě kempů jeden, který vypadá přibližně na půl cestě a není nekonečně drahý. Los padne na městský kempík v Greenwoodu. I tady nás ale - tedy kromě kempového stání a základního zázemí - čeká i docela zajímavá story, která se k tomuhle místu váže. Greenwood se stal na konci 19. století prosperujícím hornickým městečkem, kromě mědi se tu těžilo i zlato a stříbro. Pak jej ale potkal osud mnoha jiných hornických městeček: došla ruda. A z několika tisíc obyvatel jich ve městě zůstalo na začátku 20. století jen asi dvě stě.

Když v roce 1942 vstoupilo Japonsko do války, začala v Kanadě - stejně jako v USA - internace v Americe žijíích Japonců do sběrných táborů. To, že mnohé japonské rodiny už tu žily kolikátou generaci a s nikým válčit nechtěly, nikoho moc nezajímalo. Jeden takový internační tábor byl zřízen i v Greenwoodu, a to na dobrovolnou žádost domácích Greenwooďanů, kteří si od toho slibovali oživení vlastně již umírajícího města. K těm asi dvěma stů domácích tedy najednou přibylo přes tisíc Japonců. Japonci tu samozřejmě žili ve zvláštním režimu, bydleli v omezených ubikacích, nesměli nikam cestovat. Najednou se v Greenwoodu ale znovu začaly pořádat slavnosti, organizovat taneční zábavy, hrát hokejové zápasy. Do městečka se vrátil život.

Když pak byly po válce internace zrušeny, nevyhnali Greenwoodští své Japonce pryč, jako se to dost často dělo v jiných internsčních oblastech, ale nabídli jim, aby zůstali i nadále, což většina japonských rodin skutečně udělala a některé z nich tu žijí, pracují a podnikají dodnes. Takže k té hornické historii, kterou Greenwood na každém rohu hrdě prezentuje, přibyla ještě tahhle poněkud nevšední historická kapitola.

My jsme dnes večer městečko prošli jen v rychlosti, ale staré budovy z dob divokého Západu nás zaujaly natolik, že si zítra ráno ještě jednu krátkou procházku určitě dopřejeme. I proto, že v jednou z těch starých domů sídlí kavárna a taky pekař.

×