Lázeňský pobyt
|
|
Honza, 8. 9. 2018
Náš plán na dnešek byl jasný: naplno odpočívat. Já mám teda hory rád; rád se na ně nejen dívám, ale po nich i chodím, ale přece jenom přijde chvíle, kdy má člověk všech tůr a lezení do kopců akorát tak dost a horské vrcholky chce pozorovat jedině zespoda, ideálně přes mlžný opar z pivní pěny.
A přesně to nás potkalo dneska. Přece jenom: co den to tůra, celkem už asi čtyřicet kilometrů v nohách - a to jsme tady zatím s bídou tři dny... je potřeba si taky nechat něco na potom, žeano. A proto nás dnes do své vlídné náruče přivítalo lázeňské městečko Nakusp se svým jezerem, příbřežní promenádou, kavárnami a nedalekými horskými lázněmi. Horské vrcholky ano, ale výhradně jen jako součást scenérie.
Pomalé ráno zahajujeme důkladnou ranní hygienou (za sprchy se tu neplatí!) a pro jistotu hned platíme kemp i na dnešní noc. To aby se nám náhodou nesplašily kobyly a nechtěli jsme odjet bůhvíkam. Místní správce kempu, sympaťák Dan, jen tak mezi řečí zmíní, že zítra je v nedalekém 50km vzdáleném sesterském městečku New Denver festival česneku (a že bude to fakt velký!). Hedvice se sice, pravda, vize deseti tisíc místních dřevorubců zodorovaných echt kanadským česnekem moc nezamlouvá, ale na druhou stranu - o čem má člověk furt do těch blogů psát, žejo. Že jsou tady šutry a stromy a jezera, už jsme psali, zatímco takový megačesnekový festival by mohl být sólokapr, na kterého se ani Hanzelka se Zikmundem nezmohli. Takže teda New Denver. Zítra. Znovu na této frekvenci. Bude to síla!
Snídáme jenom lehce, protože Hedvika z prospektů načetla, že v sobotu je v městském centru (= hlavní křižovatka) farmářský trh. Pokud bych měl hledat vhodný přívlastek, označil bych ho spíš za "roztomilý" nežli "rozsáhlý" a nabídku za "typickou" nežli "bohatou": stánků je tu všehovšudy pět nebo šest - na jednom má chlapík pět dýní a dvě okurky, druhý vystavuje deset marmelád a dvě sklenice zavařovaných okurek... Hedvika tedy alespoň vyplnundruje místní pekařku, která po jejím nájezdu smutně pokrčí rameny, vymete drobky z ošatek a začne balit stánek. My zatím dokončujeme ranní duševní hygienu v nedaleké kavárně nad hrnkem kafe, který sice není úplně nejlepší, které jsem kdy pil, ale k místnímu koloritu se tak nějak hodí.
Zásoby ještě doplníme v nedalekém výborně zásobeném supermarketu a obtíženi lupem se vracíme zpátky do kempu. Cestou nás ještě zaujme místní pamětihodnost: lokomotiva s radlicí na sníh. Ale jestli si představujete nějakou mašinku na klíček s odhrnovákem z dvojky plechu, tak vás musím opravit - zdejší hory berou sněžení dost vážně a Kanadské Pacifické dráhy tomu svůj vozový park umí přizpůsobit. Ale na druhou stranu - není třeba mít pocit, že celá Kanada je zamrzlé peklo. Třeba zrovna tady v Nakuspu, jak jsme se dozvěděli, není zima o nic horší ani těžší než u nás doma. Minimální teploty do mínus pěti stupňů a sníh... no, ten tu přes zimu taky prý padá. Občas.
Z kempu pokračujeme procházkou kolem městečka - ale ovšemže jen velmi zvolna a výletním tempem. A musím říct, že být Kanaďan, asi budu přemýšlet, že se sem nastěhuju. Nádherné jezero (desítky a desítky kilometrů pobřeží, na kterém nevidíte jediný barák - pro Evropana, zvyklého na rakouská jezera nebo Lago di Garda, které se ztrácí pod záplavou hotelů na jeho březích, něco neuvěřitelného), kolem hory, městečko velké tak akorát a deset patnáct kilometrů od města hned dvoje horké prameny... co by měl člověk ještě hledat jiného. Krom toho je ještě třeba říct, že si místní téhle jediné výspy civilizace docela hledí a všechno je tu opravené, natřené, příbřežní promenádu lemují zahrady a opečované trávníky... inu, hezké to tu mají. Ani bych se nedivil, kdyby se sem během pěti šesti let začali sjíždět turisti z celého světa na tento "zapomenutý poklad kanadské divočiny". Docela bych to zdejším lidem přál, za všechnu tu snahu.
Procházku zakončíme opět u Žáby a pouštíme se do dalšího dnešního minidobrodružství: houbové omáčky. Včera večer jsme se dlouze pokoušeli identifikovat nasbírané hřiby, které se svou žlutobílou hlavou přece jen vypadaly trochu divně a nepasovaly nám na žádné z hub, které jsme kdy u nás doma jedli. Ale nakonec se s Hedvikou usneseme, že sice nevíme co je to za houby, ale oba by nás dost překvapilo, kdyby byly jedovaté, takže je zavaříme do smetany a sežereme. Pak na sebe koukáme přes stůl a čekáme na překvapení. Dlouhou chvíli se snažím zaplašit předčítámím článku o otravách hřibem satanem, ale nesetkávám se moc s chápajícím obecenstvem.
Když se ale ani po dvou hodinách nedostaví dávivé křeče a sériové zvracení, řekneme si, že ty houby byly asi přece jenom jedlé, naskáčeme do Žáby a vyrážíme do již výše zmíněných horkých lázní. Jsou opět v kanadském stylu (jeden bazén s horkou vodou, jeden bazén s teplou vodou, na žádné další blbosti tu nejsme zvědaví), ale zalesněné kopce kolem, sluníčko a modrá obloha nás spolehlivě uvedou do klidu a pohody. Jo, mít tak tohle doma...!
Řádně vymočení (od slova vymáčet) se skulíme zpátky domů do kempu na naše staré místo u stolu, vypijeme kafe a Hedvika mě nažene psát tenhle článek. A protože mi před tím dá drobnou masáž zad olejem z granátových jablek, ani moc neprotestuju. Jo, mít tak tohle doma...!
RSS