Na alpských loukách

Zatímco Honza včera odpadl už kolem desáté a vrhnul se do dospávání časového posunu, já jsem ještě v jedenáct nemohla usnout a ráno jsem se vzbudila snad o páté. Shodou okolností chceme ale dnes vyrazit na cestu docela brzy, protože míříme do národního parku Mt. Revelstoke, jehož brána se otevírá o deváté, a tou dobou už chceme čekat za vraty, abychom tam byli mezi prvními. Příjíždíme s asi patnáctiminutovým předstihem a auto zastavujeme u zavřené závory. Asi sto metrů před námi je mýtný domeček, kde se vybírá vstupné, ale ten je taky zavřený. Trochu nás překvapuje, že cedule vedle závory tvrdí, že se park otevírá už o osmé, ale zavřená závora je zavřená závora, takže stojíme a čekáme. Za pár minut se ale za námi přiřítí nějaký offroad, závoru ležérně objede protisměrem a míří rovnou k mýtné budce. Honza, když to vidí, usoudí, že tak se to tady asi dělá, a provede totéž. Trochu nás překvapí, když offroad u mýtného domečku zaparkuje a začně ho otevírat - je to totiž ranger z národního parku. Přibrzdíme tedy u mýta, já vystoupím a rangera se zeptám, jestli se tedy otevírá v osm, nebo až v devět. Chlapík se na mě podívá podezíravě: "Jedete z východu, co? Zapomněli jsme na časový posun." Než si v hlavě srovnám, že jedeme ze západu a že celá Britská Kolumbie by měla mít čas stejný, chlapík mrkne na hodinky ještě jednou: "Jo, máte pravdu, už bude devět. My ty otvíračky měnili teprve včera." Moc nepřemýšlím, jak těžkou noc včera měl, když dneska pořádně neví, kolik je hodin - hlavně že otevře mýtnou budku, vybere od nás vstupné, dá nám povolení ke vjezdu a my můžeme vyrazit na kopec.

Celý národní park je totiž vlastně jediný horský masiv, a na ten vede normální asfaltka. Říká se jí Meadows in the Sky Parkway, začíná v nadmořské výšce asi 500 m a na nějakých pětadvaceti kilometrech se dostane do asi 1600 m.n.m. Když jsme o téhle silničce četli, trochu jsme se obávali, jestli něco takového Žába vůbec zvládne, ale ranger na začátku parkway potvrdil, že takováhle vozidla tam jezdí úplně běžně. A je pravda, že ve frontě za námi stojí i obytná auta, autobusy... prostě vozidla, která by ze strmého svahu měla mít daleko větší strach než my. My si teď užíváme, že jsme dnes návštěvníci číslo jedna a na samém vrcholu můžeme vybírat parkovací místo na úplném prázdném parkovišti.

Původně jsem na dnešek naplánovala asi tříhodinovou túru - to mi po včerejším skoro celodenním pěším výletu připadalo tak adekvátní. Až na poslední chvíli jsem se ale z infoletáku národního parku dozvěděla (připsali to tam malým písmem), že uvedené časové dotace platí jen pro cestu jedním směrem - no a my ten trek budeme muset jít pak zase zpátky, abychom se vrátili k autu. Takže ze tří hodin je najednou šest, čili opět skoro celý den na túře. K tomu je třeba připočíst ještě asi půlhodinový výstup na místo, kde všechny túry začínají - tam se musí dojít pěšky, auta už tam nesmějí, a najednou je toho chození na dnešek už teď moc - a to jsme ještě ani nevyrazili.

Svišť!

Jiné šikovné túry tady ale moc nejsou, ty ostatní jsou buď velmi náročné celodenní treky, nebo naopak jen kratičké, třeba kilometrové okruhy. Balíme tedy podobně jako včera batůžky na šesthodinovou cestu a vyrážíme. Narozdíl od včerejší túry kolem ledovce má ta dnešní k jezerům Miller Lake a Eva Lake převýšení jen necelých 300 metrů, takže cestička až na výjimky vede vlastně vodorovně. Jiný je i charakter okolní krajiny. Přestože se nacházíme skoro ve stejné nadmořské výšce jako včera, tedy kolem 1900 m.n.m., procházíme po celou dobu zelenými lesy a alpskými loukami. Není tady totiž žádný ledovec, který by okolí ochlazoval a veškerou flóru a faunu tak vyháněl do nižších poloh.

A propos - fauna. V oblasti se pohybují medvědi, dočetli jsme se na informačních tabulích. I ranger u vstupu nám doporučoval držet se ve větších skupinách. Na naší stezce je ale lidí celkem dost, takže si z případného setkání s huňáčem příliš obavy neděláme. Mě trochu vyděsí, když najdeme přímo na cestičce medvědinec - dá se tedy předpokládat, že někde v okolí medvědi opravdu jsou. Honza mě ale uklidní: jak skolit medvěda má od Old Shatterhanda pečlivě nastudováno. Nejdřív je třeba mu vyprázdnit zásobník revolveru do očí a pak mu vrazit lovecký nůž (ještěže s sebou máme ten švýcarák!) mezi žebry rovnou do srdce. No, když to máme takhle teoreticky zvládnuté, tak to určitě není třeba se obávat. Když mi ale Honza ve skulině v suťovisku ukáže zvířecí čumák, trochu mi přece jen zatrne. Naštěstí je to jen malý čumáček, ale jak se ke škvíře přiblížíme, čumáček vykoukne a za ním i celá půlka sviště. Opře se předními packami o kamenité zápraží svého příbytku a dá nám jasně najevo, že o žádné návštěvy nemá zájem. Takže jen pořídíme fotku a radši mažeme dál.

K prvnímu jezeru, Miller Lake, se přibližujeme asi po třech hodinách chůze. V poslední pasáži je cesta trochu strmější a mně nějak docházejí síly. Akorát tou dobou na rozcestí míjíme výhradně dámskou skupinu kanadských turistek, které si musejí myslet: "Podívejte na tu ubohou upocenou Češku. Chlap běží sto metrů před ní a nepočká na ni. Ještěže my si dokážeme poradit i bez těch zatracených chlapů." Já Honzův náskok až k jezeru nedoženu, takže se potkáme až tam, když si můžeme konečně společně sednout na kámen a dát si zaslouženou svačinu. Pak si ještě dáme zacházku ke druhému jezeru, Eva Lake, ale tam se nezdržujeme moc dlouho. Tam totiž zrovna obdivuje okolí dámská kanadská turistická skupina a její štěbětání a šveholení Honza nějak špatně snáší. Strčí tedy aspoň nohy do vody, aby zjistil, jestli je opravdu tak studená, jak vypadá (prý to zas tak zlé není) - a můžeme se vypravit na zpáteční cestu.

Cestou zpět potkáváme spousty turistů, kteří teprve pochodují směrem tam, a někteří z nich se nás ptají, jak je to ještě daleko. Jednomu kanadskému manželskému páru tam z mapy popisujeme, že to mají ještě nějaké dva kilometry, tak třičtvrtěhodinku cesty. To už ale zpoza nás dámské skupinové turistky volají: "Ty kecy o hodinách a kilometrech vás akorát odradí. Jen běžte, jste tam za chvilku a je to tam moc krásný!" Na jednu stranu mě tenhle přístup trochu zlobí, mám docela ráda, když jsou věci jasně a přesně dané. Třičtvrtěhodina může být pro někoho chvilka a pro někoho nekonečně dlouho. Na druhou stranu je to ale námět k přemýšlení - možná stojí za úvahu vidět nejprve to, že jsou věci krásné (přínosné, užitečné...), a pak teprve to, jakou cenu je třeba za ně zaplatit.

Asi hřiby...

Cesta zpět se nakonec vleče trochu déle, než jsme čekali. I přes téměř vodorovný směr nakonec přece jen nějaké převýšení nabíráme, takže stoupáme a funíme. V Honzovi se navíc opět probudí sběračské pudy - tentokrát za to ale můžu já, protože jsem ráno neprozřetelně zmínila, že doma prošvihneme houbařskou sezónu a já mám zrovna takovou chuť na houbovku - a protože vždycky rád udělá, co mi na očích uvidí, zastavuje se u cesty pro pár hříbků. Teda, hříbků... Je to jako včera s těmi kováři: prostě neseme s sebou nějaké houby a budeme muset ještě dobře prozkoumat, o jaké se vlastně jedná a jestli jsou vůbec jedlé.

Zpět k autu se nakonec dostaneme až kolem půl čtvrté odpolední, dáme si tam velmi pozdní oběd a - jak je naším dobrým zvykem - pokračujeme v přesunu, protože naše dobrodružství dnes ještě nekončí. Řádně vyprocházení ve vysokých horách opouštíme dnes oblast Revelstoke a přesouváme se k jezeru Arrow Lake, do městečka Nakusp. Tam jsou hory nižší, ale Nakusp samotný leží přímo na břehu jezera, a to nabízí zase trochu jiné výhledy než na zasněžené štíty.

Cesta má jen něco málo přes sto kilometrů, to bychom měli zvládnout během chvilky. Je ale komplikovaná tím, že z Revelstoku vede k jednomu jezernímu břehu a pak pokračuje směrem na Nakusp zase až na břehu druhém. Spojení obou konců silnice obstarává přívoz, vlastně spíš takový minitrajekt. Je zdarma a jezdí každou hodinu. A ten příští jede právě za třicet minut, a Google mapy naši cestu k přístavnímu molu odhadují na minut devětadvacet. Honza hned do začátku řekne, ať s naloděním na tenhle přívoz nepočítám - dojezdnosti v Google mapách jsou kalkulovány pro maximální možnou rychlost osobního auta, a té naše Žába nedosahuje ani náhodou. Jak se ale k molu blížíme, a jede se nám docela dobře a nic nás nezdržuje, začíná připadat do úvahy i možnost, že bychom přívoz stihnout mohli. Nakonec je to scéna jak z filmu s Jamesem Bondem: agentka v reflexní vestičce nám na přístavním molu mávne, že máme jet, Žába s heknutím přistane na palubě, dva námořníci zavřou vrata přívozu a loď odrazí od břehu. Uff.

Kopce kolem jezera jsou ve zvláštním oparu, takové polomlze, což působí lehce hororově. Atmosféře nepřidává ani fakt, že jsme poslední půlhodinu nepotkali jediné lidské sídlo a ani kolem jezera nevidíme jediný domeček, neřkuli vesnici či město. Když se z přívozu zase vyložíme, čeká nás ještě hodina cesty kanadskou divočinou (dobře, cestou mineme jeden hotel s horkými lázněmi, ale to je fakt všechno!) a pak už nás přivítá Nakusp.

Městečko má nějaké dva či tři tisíce obyvatel, není to tedy žádná metropolis. Hned kousek od centra je městský kemp, kde nás ubytují na 21 dolarů na noc - a my dnes parkujeme vůz ještě před sedmou večerní, takže stihneme nejen večeři za světla, ale i krátkou procházku do města. Turistické infocentrum bohužel zavřelo dnes o půl páté odpoledne a zůstane zavřené i celý víkend, což je škoda. Ale je tu solidně vybavený supermarket, a kousek dál by snad měla být i kavárna a hospoda, to už dnes ale nemáme čas zjistit. V sobotu ráno, tedy zítra, se navíc na hlavní nakuspské třídě koná farmářský trh. Celá tahle maloměstská idyla nás nakonec přiměje k zásadnímu rozhodnutí - tady necháme Žábu zaparkovanou i zítra. Přes den se rozhlédneme po tržišti, doplníme zásoby, projdeme se městem, možná se zajedeme vykoupat do místních horkých lázní. Ale jinak lenošíme, odpočíváme, dovolenkujeme. Dobrodružství, ta si necháme zase až na pozítří.

×

Svišť!

Asi hřiby...