Na kanadské túře
|
|
Hedvika, 6. 9. 2018
Na dnešek předpovědi počasí slibují snad vůbec nejhezčí den, co nás má v Kanadě potkat. Teploměr ráno ukazuje dvaapadesát Fahrenheitů, což sice nevíme, kolik je, ale vyhodnocujeme to jako neskonale lepší než včerejších 46, takže do sebe hbitě hodíme ovesnou kaši a vyrážíme vstříc dobrodružství.
To má v první řadě podobu zastávky u jedné francouzské bageterie, kde já pořídím nějaké zásoby a Honza definitivně odstraní z našeho auta zbytky předního nárazníku (ano, toho, který už od počátku hrozil upadnutím - a taky upadl). Pak už otáčíme čumák Žáby směrem vzhůru do hor, do národního parku Glacier - toho kanadského, nikoli toho amerického. Máme v plánu túru do Balu Pass - Medvědího průsmyku. Těsně po deváté hodině parkujeme na záchytném parkovišti u začátku cesty - a už zjišťujeme problém. Na začátku trasy je infocedule, že trek je možné absolvovat pouze ve větší skupině (minimum jsou čtyři lidi). V oblasti, kudy cesta prochází, se totiž v poslední době skutečně vyskytují medvědi, a zatímco na tlupu čtyř lidí si zaútočit netroufnou, jednoho nebo dva lidi prý zbaští jak malinu. Jsme trochu rozmrzelí, ale jdeme se do informačního centra poptat, co s tím tedy dál. Rangerka za pultem je v tomhle ohledu nesmlouvavá, na Balu Pass jedině ve čtyřech a víc. Doporučuje ale denní treky z jiné části parku, kde je pohyb i pro nás dva bezpečný. Například Abbot Ridge prý je vůbec nejlepší zážitek - sedmihodinový trek s převýšením 1100 výškových metrů, to si dnes necháme ujít - a nebo Asulkan Valley. To je vycházka na šest hodin, tedy trochu delší, než jsme čekali, ale svých cca 870 metrů výšky prý nabírá pozvolna na sedmi kilometrech, takže se nakonec rozhodneme pro tuhle alternativu. Rangerka nám navíc tvrdí, že časové dotace uvedené v letáku prý jsou "štědré" - pokud trochu děláme turistiku, túru prý hravě zvládneme třeba i o hodinu rychleji. Kupujeme tedy denní vstup do národního parku, vyjde nás každého na necelých osm dolarů, a jdeme se přesunout na jiné záchytné parkoviště, kde túra do Asulkan Valley začíná.
Ještě než nastoupíme do auta, chytí nás nějaký americký pár a jestli prý se nechystáme na Balu Pass. Oni jsou dva, my jsme taky dva, dohromady už by nás tam pustili. Nojo, jenže těmhle dvěma je narozdíl od nás tak pětadvacet a oba mají svých pár hodin v posilovně odkroucených. Radši jim tedy řeknu, že už jsme se rozhodli jinak, a Honza jim vzápětí i na férovku vybalí, že bychom je ve svahu nikdy nedohonili a trek bychom si tak neužili ani my, ani oni.
Auto tedy svezeme tři kilometry zpět do údolí, kde ve tři čtvrtě na deset vyškrábneme jedno z posledních volných parkovacích míst. Ve čtvrtek. V září. Docela by mě zajímalo, jak tu dopravní situace vypadá o sobotách nebo o prázdninách. Sbalíme batůžky na šestihodinovou túru (nebo možná jen pětihodinovou, když jsme ti zkušení horalé, že?), nezapomeneme rukavice a kulicha, ale ani opalovací krém, já přibalím pár proteinových tyčinek a další výživnou stravu a vyrážíme.
Hned kousek nad parkovištěm jsou rozvaliny starého horského hotelu, který tady na přelomu 19. a 20. století otevřela Kanadská železniční společnost - když už sem postavila železnici, tak aby se jí ty investované peníze prostřednictvím turistů aspoň trochu vrátily. Tehdy ale turismus vypadal jinak než dnes: hosté hotelu měli k dispozici nejen luxusní restauraci (žádné proteinové tyčinky), ale třeba taky bowlingovou dráhu, a za mírný poplatek bylo možné si najmout zkušeného horského vůdce, který ukázal krásy okolních hor. My si musíme vystačit bez vůdce, jen s turistickým značením, ale krásy tu mají, to se nedá popřít. Reklamním mottem Kanadské železniční bylo, že tahle oblast je vlastně "patnáct Švýcarsek v jednom". A věcně vzato v tom nebyli daleko od pravdy.
Okolní příroda se totiž věrně drží populárního kanadského songu, který tvrdí, že Kanada jsou "rocks and trees and trees and rocks and rocks and trees and trees and rocks - and water!" A to myslím v nejlepším smyslu slova. Dokonce i Honza dnes ustupuje od příměru k Šumavě a uznává, že to tu vypadá spíš jako v Alpách, ale celé je to takové větší. Údolím se řítí ledovcová řeka, která přeskakuje rozsypané morény a klády, které zřejmě přineslo jarní tání. Z možná tisícimetrových zalesněných úbočí si klestí cestu hustým smrkovím potůčky - tu zurčí po kamenech, jinde padají v celých sériích vodopádů. Přesně takhle vypadají reklamní fotografie na Britskou Kolumbii. Marně se opakovaně snažím dostat aspoň něco z toho do fotoaparátu (a Honza se mi akorát směje, že takhle trpaslíčkům ve foťáku už brzy dojde zelená). Skoro si při všem tom kochání neuvědomíme, že cesta se údolím podél řeky vine skoro rovně, bez stoupání, a říkáme si, kde vlastně zvládneme nabrat to téměř devítisetmetrové převýšení.
Odpověd nám dá až poslední třetina cesty. Tady se stezka nesmlouvavě postaví do vražedného úhlu - a stoupá a stoupá. A my stoupáme s ní. A zatímco na začátku je to příjemná změna, s přibývajícími výškovými metry to jde hůř a hůř. "Tahle túra stojí za každý krok," přísahají nám dvě seniorky, které cestou míjíme. Jsou to už podruhé, prvně tu byly před třemi lety a výhledy prý jsou nezapomenutelné. Záhy jim musíme dát za pravdu: kromě lesních a říčních scenérií se s příbývající výškou objevují majestátní skalnaté vrcholy okolních, skoro třítisícových hor, a taky hlavní trhák, který dal zdejšímu národnímu parku jméno - ledovec. Scenérie mi ale nezvládnou dodávat energii nekonečně dlouho. Asi stovku výškových metrů pod vrcholem už mám pocit, že ani nezvednu nohu, natož abych ji znovu položila a zvedla tu druhou. Když míjme v protisměru asi sedmdesátiletého Kanaďana, zahlaholí směrem ke mně: "Úsměv! Už jste skoro tam!" No, tak to musím vypadat pěkně strhaně... Kdyby to bylo v Alpách, těšila bych se, že si v chatě nahoře dám aspoň ein Glas Bier. Ale tady? Z posledních sil se vydrápeme k ceduli s nápisem, že zde túra končí. Na místě je dřevěná útulna, kde se dá po nahlášení na správě parku přespat - což se někteří z našich spoluturistů také skutečně chystají. My si sedneme, oddychujeme, vyndáme svačinu - a Honza z tajné kapsy svého batohu vybalí plechovku světlého ležáku. Nenápadně ji tam přibalil, když já měla plné ruce proteinových tyčinek. Tedy, tento muž je prostě perlou domácnosti!
Když doplníme energii, jdeme si užívat výhledů na okolní vrcholky. Při té příležitosti taky fotíme fotku čtyř dam z Enderby v Okanaganském údolí, které si dnes udělaly výlet do Glacieru, protože prostě bylo velmi hezké počasí. Ony nám laskavost oplatí tím, že vyfotí s horami zase nás, a ještě nám doporučí udělat si rezervaci na trajekt na Vancouver Island pár dní předem. Nejspíš je poslechneme. Kousek za chatou také zaskórujeme naši první - a nejspíš i jedinou - kanadskou kešku. A jsme připraveni na sestup zpátky dolů.
Jsou dvě hodiny odpoledne, vyráželi jsme před čtyřmi hodinami a jsme velmi zvědavi, jestli se během dalších dvou zvládneme dostat zase dolů a naplnit tak předepsaný čas treku. Už v úvodní části sestupu je ale záhy jasné, že to spíš neklapne - svah je opravdu hodně strmý a i s trekovými holemi v rukou mi kolena při cestě dolů dávají zabrat, takže sestupujeme jen pomalu.
Honza si tak během cesty do údolí krátí čas uzobáváním různých lesních plodů. Já z toho tedy nemám úplně dobrý pocit, protože v jednom článku na internetu jsme se dozvěděli, že Britská Kolumbie jich má přes čtyřicet druhů, ale moc se tam nezabývali tím, které z nich jsou jedlé. Třeba to, co včera snědl v přesvědčení, že jsou to maliny, jsme až večer identifikovali jako ostružiník nutkajský. Docela by mě zajímalo, co je vlastně to, co dnes jí v přesvědčení, že jsou to borůvky. Ještě intenzivněji se v něm pudy sběrače probudí, když zahlédne kolem stezky houby. Jsou to (nejspíš) hříbky kováře, to u nás doma moc nesbíráme, ale tady jich okamžitě šest nebo sedm strčí do batůžku s tím, že by mohly být k večeři. Než to hodím na pánvičku, budu rozhodně požadovat ukázku z nějakého důvěryhodného internetového atlasu hub.
K autu se nakonec přiblížíme až o půl páté, tedy s půlhodinovým zpožděním proti plánu. Než bychom si ale přiznali, že jsme tak mizerní vysokohorští turisté, svedeme to radši na tu třičtvrtěhodinovou pauzu, kterou jsme si dopřáli na vrcholu. Naskáčeme do auta a opouštíme Glacier National Park - vychození, vykoukaní, a taky trochu spálení od sluníčka, protože počasí dnes bylo skutečně excelentní.
Naše dobrodružství ale dnes ještě nekončí. Na cestě zpět do Revelstoku leží hned kousek od silnice horké lázně - a to si, zvláště po náročném treku, nechceme nechat ujít. Vstupné stojí nehorázných 12,50 na člověka (plus daň! - to mě při placení vždycky znovu a znovu překvapí), ale poležení ve čtyřicetistupňové vodě, s výhledy na okolní horské velikány, je prostě zážitek. Zvlášť pro naše rozbolavělé nohy. Kromě lenošení si samozřejmě povídáme i o tom, kde jsme kdy jaké horké lázně vyzkoušeli (nejlíp z toho jednoznačně vycházejí Japonci), ale tyhle vzpomínkové kecy k našemu věku asi už tak nějak patří. A zdejší Canyon Hot Springs na naší stupnici rozhodně neskórují špatně.
Nevím, jak je to možné, ale večer co večer hledáme místo na spaní až za soumraku. Člověk by řekl, že na dovolené budeme mít času pořád dost, no ne? Zkrátka a dobře, než se vybatolíme z lázně a dokoupíme ještě pár zásob, sluníčko už je za obzorem. Dnes přistavíme Žábu na jedno odpočívadlo v Revelstoku. A já hodím na pánvičku ty hřiby. Kdybychom se už znovu neozvali, je jasné, že to kováře nebyly.
RSS