Přes hory a přes doly

Ráno se probouzíme až v požehnané čtyři hodiny ráno, což znamená uspokojivých šest hodin spánku a fakt, že se naše bioritmy začínají zase stavět do latě. Dvě hodiny ještě poleháváme a odpočíváme, protože a) venku je až do šesti celkem tma, a b) moc se nám z pelechu nechce, protože teploměr ukazuje 46 stupňů Farenheita, což dává (po konzultaci s převodními tabulkami) něco mezi pěti a šesti stupni Celsia.

Nakonec si ale dá sluníčko přece jen říct a vykoukne zpoza hor a my v souladu s ním vykoukneme zpod duchny. Jsme na nocležišti úplně sami, široko daleko ani živáčka. Abychom se udrželi v teple a pohybu, pouštíme se do snídaně a rozehříváme se kafem a chleby se šunkou. Po krátkém cvičení v reorganizaci věcí v autě (to je oblíbené téma, které se - řekl bych - bude vinout jako červená niť celým naším putováním) už fakt nevíme, co bychom tu dělali dál, startujeme a vydáváme se do nedalekého návštěvnického centra parku E.C. Manning, abychom se umyli a vytoaletili. Na místě navíc zjišťujeme, že zdejší parkoviště má to, co kolem hned tak někde není (telefonní signál), takže se vrháme k telefonu, abychom vyřešili věci do práce (já) a zkontrolovali, jak moc špatné to je s předpovědí počasí (Hedvika). Předpovězená dešťová fronta se nemilosrdně blíží a my se v souvislosti s tím snažíme přeorganizovat naše plány tak, aby nás zmáchala co možná nejméně. Uvidíme, uvidíme.

Jakmile odbydeme ranní tělesnou i informační hygienu, skáčeme zase do vozu a vydáváme se na první trek... no, spíše procházku letošní dovolené: okružní výšlap kolem jezera Lightning Lake v místím parku. Znamená to vyjet ještě pár km na blízký kopec. Sluníčko se sice snaží, ale chladná zářijová rána jsou nemilosrdná - když brzdíme na parkovišti u jezera, teploměr klesne na chlapské dva stupně nad nulou. Hedvika vytahuje čepici, rukavice, jupku a baloňák a balí se, seč jí síly stačí. Ve skutečnosti to ale není taková hrůza, chozením se člověk zahřeje a slunko přece jen dělá, co může, takže se nám šlape poměrně dobře.

Znovu se přesvědčujeme, že to tu vypadá skoro úplně jako na Šumavě, i ta jezera jsou tu podobná. Jen hory kolem trochu mohutnější, stromy trochu vyšší a vůbec je to tu všechno tak o číslo či dvě větší než u nás doma. Cesta je skoro liduprázdná, za celé dvě a půl hodiny, po které kolem jezera kroužíme, potkáme sotva deset lidí, takže si užíváme klid a fantastické ticho. A ovšem taky zvláštní druh malin, který tady všude roste a o kterém si myslíme, že skoro určitě není jedovatý.

Když se vracíme okruhem na parkoviště, máme v nohách asi osm kilometrů a jsme docela uťapaní. A to nás ještě dneska čeká pětset kiláků autopřesun, děkujeme pěkně. Nemá cenu to ale oddalovat, tak si jen ohřejeme konzervu fazolí, zapijeme jí kafem a hurá za volant.

Cesta ubíhá celkem bez mimořádných událostí (a zaplaťpánbůh za to). Dál vede kanadskou Šumavou (kdyby teda měla Šumava tři sta kilometrů zdéli). Kam člověk plivne, tam je nějaké jezero, většinou obsypané chatami, které si tu Kanaďani pořizují se stejným gustem, jako Češi u Sázavy. Nakonec se charakter krajiny ale přece jenom mění: když se přehoupneme přes poslední šumavský hřeben, rozevře se před námi Okanaganské údolí, ve kterém to pro změnu vypadá úplně stejně jako v Chorvatsku - vápencové hory, mořské zátoky a tak. Jen ty hory jsou tedy (opět...) o něco vyšší a moře není moře, ale fakt velká přehradní nádrž na řece Okanagan.

Ale na obdivování místních krás přijde řada později - dnes jenom projíždíme, abychom se stihli dostat na sever do hor dřív, než v nich začne pršet. Takže mažeme dál a zastavujeme jen v životně důležitých situacích - jako například pro nákup benzínu a piva. Ale všechno jednou má svůj konec, a tak i my kolem sedmé večer dorážíme do městečka Revelstoke, odkud budeme zítra vyrážet na další pochody. Původně vytipované odpočívadlo se nám moc nezamlouvá, a tak si za odměnu za dnešní dlouhou štreku dopřáváme noclehu v kempu se sprchou, záchodem, Wifi a všemi vymoženostmi moderní civilizace. Opasky si utáhnem až zítra. Nebo pozítří...

×