Putování Amerikou

V noci samozřejmě bojujeme s časovým posunem. Já upadnu do postele v devět, Honza vydrží do desáté a o druhé noční jsme vzhůru oba. Po kouskách ještě jeden i druhý něco naspíme - usínání podporujeme osvědčenými audio-Toulkami českou minulostí - ale kolem šesté, když nad Vancouverem začne svítat, se definitivně vyhrabeme z postele s přesvědčením, že dál už prostě nemá cenu to ani zkoušet.

Z hotelu se máme vycheckovat až o jedenácté, takže ráno můžeme strávit objevováním Vancouveru. A na to máme připravený vychytralý plán: zamířit na nejhezčí vancouverskou procházku, tzv. Vancouver Seawall Trail, asi desetikilometrovou túru při mořském pobřeží. Honza navíc včera našel kousek od hotelu bezvadnou kavárnu, která má otevřeno už od sedmi, takže není důvod výpravu odkládat.

Do kavárny jsme vlastně původně mířili jen na kávu a něco malého. Náš hotel je apartmánový, hosté si v něm vaří sami a posnídat se tam nedá, takže jsme plánovali dát si ke kafi croissant nebo tak něco. V kavárně Breaking Beans, kam jsme zapadli, mají ale možnost dát si croissant s míchanými vejci, šunkou a slaninou, a tomu jsme prostě nemohli odolat. Skousli jsme i to, že si za snídani naúčtují 10 dolarů, a to nás ještě hned nenapadlo, že cena je samozřejmě bez daně, k tomu přijde ještě nějaké to procento sropitného a... Zkrátka a dobře, denně si tu na teplou snídani zajít nemůžeme, to bychom se domů vrátili s prázdnými bankovními konty.

Dnes si ale teplou snídani vychutnáváme, Vancouver je na delší dobu poslední závan civilizace, se kterou se potkáváme. A po croissantech už vyrážíme k mořskému břehu. Podél celého městského pobřeží je vybudována stezka pro pěší, cyklisty a bruslaře - každý tu má svůj vlastní jízdní pruh - a jsou odtud moc hezké výhledy jednak na mořský záliv, druhak na přístavy všeho druhu (jachetní, trajektové i ty nákladní) a taky na pásmo hor, kterými je celý Vancouver lemovaný. Každou chvíli se zastavíme u nějaké popisné cedule, která vysvětluje, nač právě koukáme. Tak se třeba dozvídáme, že dělo směřující na moře je památeční obranný kanón z 19. století, který dodnes každý den v devět večer vypálí slavnostní salvu (dokonce se tam během naší procházky objeví chlapík s prachovou náloží, který dělo odborně nabije, ale my mu moc pod ruce nekoukáme - to by mohlo působit kapku podezřele). Dozvíme se taky, že ta žlutá halda na druhém břehu zálivu je síra, kterou odtud nákladní lodi rozvážejí do světa. Podíváme se na "Girl in a Wetsuit", sochu potápěčky situovanou na jednom z kamenů u mořského břehu, kde se vyhřívá podobně jako v Kodani Malá mořská víla. A taky pozorujeme snad desítky startů hydroplánů, které zřejmě spojují Vancouver s okolními ostrovy. Tedy, proti včerejšímu celodennímu sezení v letadle je procházka na čerstvém mořském vzduchu jako balzám. Navíc nám přeje i počasí - obloha je modromodrá, jen s pár bílými beránky (což se má změnit již za tři dny, od té doby hlásí všechny předpovědi pro celou Britskou Kolumbii deště, ale zatím si slunečné pozdní léto velice užíváme).

Girl in the Wetsuit

Jak tak kdeco okukujeme, záhy nám dojde, že celý desetikilometrový okruh během dopoledne nestihneme - přece jen, musíme se včas vystěhovat z hotelu - příbřežní stezku tedy opustíme asi v polovině rundy a zpět jdeme vnitrozemím. Na pokoji jsme asi půl hodiny před jedenáctou - tedy tak akorát, abychom sbalili batohy (opět každý dva - velký a příruční) a vyrazili na metro.

Cestu máme nastudovanou předem, metrem jedeme do zastávky Bridgeport a tam čekáme na autobus 601 nebo 602, který jezdí do oblasti Tsawwassen. Zatímco metro nám padne pod ruku hnedka, do autobusového intervalu se trefíme celkem nešťastně, těsně po odjezdu předchozího spoje, takže čekáme skoro půl hodiny. Když vůz nakonec předjede, řekne si řidič o tři dolary za jednoho, ale protože my máme jenom dvacku a on nemá drobné, mávne nad námi rukou a nechá nás se svézt gratis. Autobus vymetá kdejaké zákoutí, snad každá ulice v příměstské aglomeraci, kterou projíždíme, má svoji vlastní zastávku, takže do Tsawwassenu drkotáme skoro hodinu. Tam zase nabalíme na záda všechny své batohy, a zatímco autobus zamíří zpátky do kanadského vnitrozemí, my pěšky zamíříme k hranici s USA.

Pravdou totiž je, že spací auto, které si pronajímáme, nám půjčuje americká půjčovna, a nikoli kanadská. Spací minivany, které jsme vyzkoušeli už na Novém Zélandu a na středozápadě Spojených států, se totiž ve Vancoveru zatím moc nenosí. Našli jsme jen asi dva různé podniky, které něco takového nabízejí, a jejich nabídky byly buď drahé, nebo špatné. Americká síť půjčoven Jucy, od kterých jsme měli před pár lety v Los Angeles půjčenou zelenou Žábu, využívá ten kousek americké půdy, který je k Vancouveru z jihu přilepený, a půjčuje na něm Žáby pro cestování Kanadou. My tedy máme namířeno do téhle pobočky, což ovšem znamená, že musíme pěšky přejít kanadsko-americké hranice.

Od autobusové zastávky je to asi deset minut cesty, větší obavy ale máme z americké imigrační procedury. A jsou to obavy celkem oprávněné. Pasový úředník otevře naše pasy, spatří v nich egyptská víza a začne se zvědavě ptát, zda tedy jezdíme do Egypta, co tam tak obvykle děláme, kam jinam na Střední Východ ještě cestujeme... Když mu vysvětlíme, že v Egyptě jsme se dvakrát byli potápět a jinak se Perskému zálivu vyhýbáme, spokojeně pokývá a vrazí nám do ruky dva imigrační formuláře, kde zaškrtáváme, že nemáme v úmyslu spácháchat ve Spojených státech terorstický čin, ani s sebou nevezeme ebolu. Nejhorší komplikace ale přijde až v samém finále naší imigrační procedury, protože spadne počítačový systém, do kterého se všichni turisti zadávají. Sedíme tedy na lavici a čekáme, až celní počítače zase naběhnou a američtí úředníci nám budou moci svědomitě sejmout otisky prstů, než nás do své domoviny pustí.

S procesem jsme hotovi asi o půl druhé. Auto jsme měli dle dohody přebírat v jednu, ale doufáme, že když se sem harcujeme dva dny až z Evropy, nebude půjčovna dělat ze třicetiminutového zpoždění velkou vědu. Dle pokynů, které nám mailem zaslali, hned z hraničního přechodu voláme, aby nás někdo z půjčovny přijel vyzvednout. Od hranice je to do půjčovny samotné ještě asi dva a půl kilometru, navíc nepříjemnou cestou podél rušné silnice. Náš telefonát ale vyzní naprázdno, telefon vyzvání a pak nás přepojí na záznamník. Honza chvíli nevěřícně kroutí hlavou, kontroluje půjčovní smlouvu, jestli jsme na správném místě a ve správný den, ale všechno sedí - akorát ten zatracený telefon ani napodruhé nikdo nezvedá. Inu, dva a půl kilometru není žádný maraton, takže nahodíme zase na záda všechny naše batohy a kolem té státovky, která jediná spojuje Kanadu s tímhle americkým kousíčkem země, se po krajnici suneme pěšky směrem k půjčovně. Teď už nám to sluníčkové počasí nepřipadá ani zdaleka tak super jako ráno u moře. Kromě toho samozřejmě máme obavy, že když v půjčovně nikdo nezvedá telefon, možná tam vůbec nikdo není a my strávíme zbytek svého kanadského pobytu bez auta, protože takhle narychlo nám ho samozřejmě nikdo nepůjčí.

Žabinec

Když se v potu tváře za nějakou půlhodinku konečně do půjčovny propracujeme a před vchodem s úlevou shodíme všechny batohy, zjistíme, že půjčovnička má jen jedinou agentku, která aktuálně vydává auta asi šesti různým skupinkám zákazníků. Věcně vzato tedy není žádný div, že nám ani na poněkolikáté nevzala telefon, naše spravedlivé rozhořčení to ale nijak nesnižuje a zmíníme to okamžitě, jakmile se na nás dostane řada. Holka se omlouvá, co může, a slibuje, že nám předá auto co nejrychleji. Hodiny touhle dobou už ukazují po druhé odpolední a my už jsme tak nějak plánovali být na cestě Kanadou. Nakonec i tady, podobně jako na hranicích, trvá celá procedure déle, než jsme předpokládali. Auto si jdeme důkladně prohlédnout - je to stejný typ, jako naše stará známá Žába z L.A. - a na obrázku ve smlouvě zaškrtáváme, kde všude je poškrábané, která skla má naprasklá a co má ulomené (asi nejvíc má nalomený přední nárazník - k tomu Honza do smlouvy výhružně dopíše: "Může dojít ke kompletnímu odpadnutí.") Pak nám slečna z půjčovny ještě ukazuje, kde se co jak v autě ovládá. Od našeho minulého autovýletu se přece jen pár věcí změnilo. Na základě osobních zkušeností dobře kontrolujeme baterky auta a taky kompletní sadu na výměnu kola. Snad ani jedno z toho nebudeme muset rozebírat a znovu skládat. Při finálním podpisu a placení se ještě slečna z půjčovny hecne a vědomá si toho, že se nám postarala o nechtěné pěší putování Amerikou, přihodí nám kuchyňskou výbavu (nádobí), ložnicovou výbavu (deky, polštáře, ručníky...) a elektrický invertor zcela zdarma, čímž nám ušetří příjemných 200 dolarů. To bychom snad těch dva a půl kilometru ušli ještě jednou.

Když se do nové Žáby konečně naložíme, je skoro půl čtvrté. Míříme samozřejmě zase ke kanadsko-americké hranici, kterou teď i s autem potřebujeme překročit zase zpátky do Kanady. Trochu se obáváme, jak bude vypadat imigrační procedura tentokrát na kanadské straně, ale chlapík nám koukne do pasů, popřeje příjemný pobyt v Kanadě a my můžeme vyrazit vstříc dobrodružstvím.

Tím prvním je návštěva Walmartu, kde auto naložíme zásobami. Trochu nás překvapí, že se v Kanadě v běžném supermarketu nedá koupit žádný alkohol, a to ani obyčejné pivo. Nejspíš jsou na to nějaké zvláštní alkoholové obchody, to ještě musíme objevit. Jinak ale zásobíme ledničku na dobrých pár dní dopředu a zamíříme směrem na východ. Naším dnešním cílem je E. C. Manning Provincial Park, přírodní rezervace, kde bychom se zítra chtěli vypravit na nějakou kratší túru. Nejdřív se ale musíme propracovat mírnými zácpami, které se v příměstských oblastech u Vancouveru samozřejmě v pozdním odpledni udělají. Pak se musíme popasovat s tím, že se nám chce spát - doma bychom měli už pomalu půlnoc. Po asi devadesáti minutách řízení tedy Honzu za volantem vystřídám, protože jsem aktuálně ospalá o něco méně, a dovezu nás na jedno z parkovišť Manning Provincial Parku. Rozhlédneme se po cedulích kolem, jak se zdejší správa staví k nočnímu parkování, ale najdeme akorát upozornění, že tu žijí medvědi a že si na ně máme dát pozor. Zůstáváme tedy.

Nejdřív se pokusíme udělat pořádek v autě. Své batohy i nakoupené zásoby rozdělujeme do různých úložných rostor, které Žába má (vzpomínáme si přitom, že nám už před těmi pár lety nepřipadal úložný systém vymyšlený úplně chytře, a na tom se tedy nic nezměnilo). Pak vykoušíme naši novou autokuchyni - ta včetně vařiče, ledničky a dřezu funguje výborně. No a pak už se zaslouženě svalíme v autoložnici. V dosavadním příznivém počasí to zatím zkusíme jen pod dekou, kterou jsme s autem nafasovali. Spacáky necháváme při ruce, zatím ale jen jako zálohu...

×

Girl in the Wetsuit

Žabinec