|
|
Začínáme
|
|
Hedvika, 3. 9. 2018
Když jsme v květnu kupovali letenky do Vancouveru, informovala nás letecká společnost Air Canada rafinovaně až po zaplacení, že let mezi Prahou a Torontem, tedy delší část celého našeho přesunu, operuje jejich nízkonákladová společnost Air Canada Rouge - což znamená míň místa na sezení, míň jídla (pokud vůbec nějaké) a žádná zábava, protože v sedačkách chybí integrované monitory. Krátce nato jsme si rezervovali spací minivan, stejný, jako jsme měli na svou cestu po Americe. Bohužel jsme zjistili, že nás tentokrát bude stát skoro dvakrát tolik než tehdy, a to navzdory faktu, že tentokrát nebudeme spací auto potřebovat na pět týdnů, ale jen na tři. Nepotěšily nás ani ceny hotelů ve Vancouveru, kde potřebujeme minimálně jednu noc po příletu a jednu noc před odletem přespat. A poslední hřebíček do rakve přidala předpověď počasí, která tři dny po našem příletu hlásila déšť. Těsně před odjezdem jsme ještě na internetu studovali obrázky míst, kam se chystáme vypravit, ale Honza naši snahu lakonicky shrnul: Tak to vypadá, že pojedem do Krkonoš, akorát nehorázně drahých. Nálada v týmu před začátkem expedice tedy byla spíše skeptická.
Nejdřív nám spravili chuť v Air Canada. Vzhledem k tomu, že nemáme ani dva metry, ani sto kilo, na jejich sedačky v letadle jsme se pohodlně vešli. Krmili nás co dvě hodiny - a kuřecí prsíčka s bramborovou kaší neskórovala úplně špatně. A entertainment system sice na palubě skutečně nemají, ale mají elektrické zásuvky, takže na videa z notebooku jsme mohli koukat do omrzení. Toronto nás přivítalo příjemnými osmadvaceti stupni a dvě hodiny na přestup na vnitrostátní let byly tak akorát. Největší zdržení nás čekalo na imigračních přepážkách, kde víza kontrolovali typičtí kanadští úředníci Al Ayoubi, Kovácz a Fokkerson. Vnitrostrátní let do Vancoveru sice ubral na vykrmování pasažérů, ale trval namísto dlouhých devíti hodin z Prahy jen velmi únosných pět. Teď už nás žádná úředničina nečeká, všechno jsme zvládli už v Torontu, takže jen hodnou chvíli čekáme na batohy - nakonec oba v pořádku dorazí - a míříme na metro směr městské centrum.
S automatem na jízdenky chvíli zápasíme. Chce nám totiž prodat jedině levnější jízdenku, jednopásmovou, a my z předstartovní přípravy víme, že z letiště do centra jsou třeba pásma dvě (a tedy i víc dolarů). Nakonec nám situací osvětlí až nějaký místní cestující - v Kanadě totiž dnes mají svátek práce (3. září???), a tím pádem je všechno jízdné levnější. Platíme tedy jen jízdenku do centra - usmolených 8 kanadských dolarů za člověka (to je asi 140 Kč). Za dvacet minut už vystupujeme mezi vancouverskými mrakodrapy. Jak Honza příhodně poznamenává, ty hospody všude okolo věžákovou oblast docela zlidšťují, a lidi po ulicích normálně chodí pěšky, nevozí se autem jako třeba v Los Angeles. Chodí jich po ulici dokonce tolik, že musíme cestou k hotelu - s velkým batohem na zádech a příručním ještě na bříše - celkem kličkovat.
Konečně nám do cesty přijde apartmánový hotel, kde máme na dnešek rezervovaný nocleh. Vyjedeme do jedenáctého patra, shodíme bágly a míříme rovnou do sprchy (já) nebo k notebooku (Honza, který potřebuje na dálku nějak pošéfovat všechny ty nedodělky, co nechal kolegům v Praze). Touhle dobou jsme na nohou nějakých 20 hodin a únava si začíná vybírat svou daň. Rozestlaná postel působí neuvěřitelně svůdně. Místního času je ale sotva sedm hodin večer, takže se ještě přinutíme k výpadu do ulic.
Nejdřív řešíme telefonní kartičku, která nám umožňuje internetění. Dost podstatnou část informací o své kanadské cestě máme někde online, a celkem určitě budeme potřebovat hledat i další a další informace (kempy, trajekty...). Tohle se ale povede sfouknout v drogerii jen dva bloky od nás. Pak si ještě jdeme sednout na pivo. Tahle hospodská návštěva nás rovnou seznámí se spoustou kanadských specifik. Jednak se tu pivo servíruje se sklenicí vody - nejsme přece taková čuňata, abychom pili pivo samotné. Druhak cena na účtu neodpovídá ceně v jídelním lístku - je totiž třeba ještě přičíst patnáctiporocentní dań, která se na cenovkách neuvádí. No a taky se naučíme, že očekávané spropitné se pohybuje kolem 15 - 20 % ceny bez daně. Což je celé - po dvou pivech a celém dni beze spánku - dost obtížná matematika.
Jak se blíží devátá večerní, blížíme se k posteli s o něco méně špatným svědomím. Teď už upadneme do peřin téměř bez skrupulí. Opravdová dovolená nám totiž začne až zítra, tak ať jsme na to odpočatí.
|
|
RSS