V turistické ZOO
|
|
Honza, 18. 9. 2018
Když jsme před pár dny (a zdá se to člověku hrozně dávno) byli v okanaganském údolí, povídala nám tam jedna slečna, co Hedviku nalévala vínem: Jeďte do Tofina, tam se vám bude líbit. Je to tam úžasně pohodový! Surfaři! Sluníčko! Pláže!
Tak jsme v Tofinu, je to tady "úžasně pohodový" a moc se nám tu nelíbí. Mně teda rozhodně ne a u Hedviky taky nemám pocit, že by se sem chtěla přestěhovat. Ale popořádku:
Ráno se probouzíme do sluníčka a líné snídaně, potud dobrý. I dál to má být takové celé línější - na dnešek máme vlastně plánovanou jen návštěvu výše zmíněného slavného Tofina a pak nějakou procházku po pobřeží v okolí našeho kempu.
Nasedáme tedy do Žáby a vydáváme se plnit dnešní plán. Ze všeho nejdřív benzín, který uhryzne obligátních šedesát dolarů z našeho denního rozpočtu. Pak se - spolu s proudem dalších aut, karavanů, přívěsů a podobných turistických dopravovadel - vydáváme směr Tofino. Cestou míjíme cedule jednotlivých kempů, většinou doplněné obligátním "kapacita obsazena". V druhé polovině září, prosím. Jak to tu vypadá v sezóně, si neodvažuji ani pomyslet.
Cestou se zastavujeme na jedné véélikánské pláži, na které se ve vlnách snaží asi třicet nebo kolik surfařů, podle stejnokroje nejspíš z jedné školy. Některým to jde víc, některým míň, ale popravdě - nezávidím žádnému z nich.
Vzpomínka na včerejší koupel je stále ještě živá a většina figurek, jak se tak na ně koukám, ani nemá haubnu a rukavice (surfař musí vypadat především cool, až pak všechno ostatní). Voda má jedenáct stupňů celsia, ti lidi musí být zmrzlí jak lejno. Ale kouká se na to hezky.
Následně se zastavujeme na kafíčku v jedné kavárně cestou. Chvíli se obáváme, že nás ani nepustí dovnitř, protože jsme a) staří a b) nemáme žádné tetování, ale nakonec nám to projde. Za rohem ještě Hedvika objeví čokoládárnu, kde překvapivě levně (pět šupů!) koupí čtyři vůbec ne špatné pralinky, takže máme zase zásoby alespoň do večera.
Další zastávkou je turistická informační kancelář, která nás včera tak zklamala. Hedvika útočí na informátora ohledně horkých lázní, které tu mají být poblíž na jednom ostrově. Ale ano, raduje se mladíček, výborný nápad, tam vás vezmou lodí, trvá to šest hodin a bude to stát jen třista dolarů (bratru 5000 Kč dle aktuálního kurzu). Malinko se zakuckáme, večer jsme si slíbili, že bychom se rádi vešli do stovky. Informátor zaregistruje naše rozpaky a vyloží si je po svém: "Nebo hydroplán - to bude rychlejší. O něco dražší, samozřejmě, ale ty výhledy!"
Poděkujeme se a Hedvika se přece jen ještě nevzdává. My mysleli asi jiné horké lázně, tyhle, ukazuje na mapě. Á, tyhle, pohasne informátor. No, tak ty bych vám rozhodně nedoporučoval. To nejsou vůbec žádné horké lázně, ty jsou spíš tak vlažné. A cesta k nim a zpátky od přístaviště bude tak dvacet kilometrů, spíš víc. A voda, voda je tam samé bahno. A kolik lidí už se nám tam ztratilo! A vlci tam jsou taky, takhle velký. Ale když se zkusíte zeptat u indiánského vodního taxi, tak vás tam třeba někdo vezme.
Poděkujeme se a odcházíme s tím, že jsme asi zavítali do podniku vyšší cenové skupiny, než jsme původně čekali. Za námi se mezitím nastaví dlouhatá fronta lidí, kteří zřejmě prahnou po hydroplánech a šestihodinových výletech lodí. Tiše opouštíme jeviště.
Dorážíme do Tofina. S jazykem na vestě ulovíme poslední místo na placeném parkovišti a obhlížíme okolí. Jestli Ucluelet vypadal jako ospalé Lipno, tady mi to připadá jako chorvatské příbřežní letovisko smíchané se Špindlerovým mlýnem v sezóně. Všude plno hospod pro turisty, obchůdků s vyplaveným dřevem pro turisty, kaváren pro turisty a butiků pro turisty, k tomu pár hydroplánů a loděk.
Po chvíli pátrání nalézáme vodní taxi i s indiánem a domlouváme se, jestli by nás dovezl tam, kam chceme. Ale jo, jezdí se tam vlastně docela často, je to tamhle za rohem. Dvacku za člověka a cestu (rychle násobíme: dvě lidi, dvě cesty - osmdesát babek). Horké lázně? No, něco tam je, ale jsou spíš vlažné. A voda je tam samé bahno. A vlci tam jsou taky, takhle velký. Jo, a ještě se tam platí vstupné (asi pro ty vlky).
Poděkujeme se s tím, že si to necháme projít hlavou. Projít hlavou si to necháváme v místním obchodu s lihem, kde se na večer vybavíme velkou lahví piva s přídavkem mořských řas a lahví vína, co se vždycky hodí. Přepočítáme cenu plánovaného výletu na pivo a víno a domlouváme se, že si dvacetikilometrový trek k blátivé vlažné louži necháme ujít.
Parkování máme sice zaplacené až do půl druhé, ale - bezradně krčíme rameny - moc nevíme, co dalšího bychom tu ještě dělali. Takže skáčeme do Žáby a vracíme se do třicet kilometrů vzdáleného Uclueletu, který je sice taky trochu turistická pastička, ale proti lunaparku v Tofinu je to vyloženě tichý venkov. V kempu na našem starém dobrém plácku devětačtyřicet sbíráme síly a spřádáme plány: blíží se další dešťová fronta, která nám dělá nepříjemné čáry přes rozpočet ohledně zbytku naší cesty. Nakonec je rozhodnutí jednoznačné: ať bude jak bude, v téhle oblasti už dál zůstávat nebudeme. Zítra balíme kufry a z celého pohodového Pacific Rimu mažeme pryč.
V podvečer si přece jen trochu spravíme pokaženou chuť asi šestikilometrovou procházkou podél pobřeží: místňáci (ano, prý i tady doopravdy někdo bydlí) tu postavili moc pěknou cestu, která vede po hranici skalnatého pobřeží s výhledy na oceán, větrem ošlehané stromy a skály vymleté od dorážejících vln. Je to tu skoro jak v parku Juan de Fuca, jen ta cestička je vypískovaná a vhodná i pro kočárky. A výhledy fakt stojí za to.
Teď je večer, sedíme u ohýnku, na kterém pomalu doutnají Ginger a Fred (naše poslední dvě polena, která už s sebou vozíme tak dlouho, až jsme si je pojmenovali) a rekapitulujeme naše dojmy z posledních dvou dní. Hedvika to shrnuje: "Na východ od Vancouveru nás všichni lidi na potkání zdravili. Na západ od Vancouveru alespoň na pozdrav odpověděli. Tady se s odpovědí na pozdrav nikdo ani nenamáhá."
Pojedeme pryč.
RSS