A prší...
|
|
Hedvika, 19. 9. 2018
Dnešek měl být dle předpovědí poslední den, kdy jsme si měli užívat polojasného, místy oblačného počasí, než se nad Vancouver Island definitivně nasune dešťová fronta. Jenže fronta si vytřela jak s meteorology, tak s námi - a ráno nás budí rány těžkých dešťových kapek na střeše Žáby. Vychytáme pár momentů, kdy prší trochu drobněji, abychom se zvládli dojít umýt a připravit snídani, a pak přes místního pekaře vyrážíme z oblasti Tofina, která nám stejně moc k srdci nepřirostla, na druhou, závětrnou stranu ostrova, kde by dnes ještě meteorologická situace měla být příznivější.
Cestou se zastavujeme v Port Alberni, který leží už za hlavním horským hřebenem ostrova a kde skutečně prokukuje sluníčko. Dáváme si kávu v Tim Hortons - to je kavárenský řetězec podobný Starbucks, jenže je kanadský, levnější a dělá lepší kafe - pak se vyměníme za volantem a v mírně optimističtější náladě namíříme podél severovýchodnách břehů do Strahcona Provincial Park. Tenhle park je nejstarší chráněnou oblastí Bristké Kolumbie a tady na Vancouver Island i vůbec největší, má asi 2500 km2. My jsme původně měli v plánu zajet až do samého srdce parku, k jezeru Buttle Lake, a užít si mezi tamějšími dvoutisícovými vrcholy ještě trochu pravé kanadské horské turistiky. Změna počasí nás ale přiměla upravit plán na trochu méně ambiciózní a zamířit jen na Paradise Meadows, náhorní plošinu, která je takovým výběžkem Strathcony a je dobře přístupná z pobřežní silnice.
Už desítky kilometrů před cílem nás ale zastihnou přeháňky a postupem času se přelijí ve vytrvalý slejvák. Zatímco já přemýšlím, jestli má vůbec cenu se k parku dál přibližovat, Honza má jasno - nebudeme dělat unáhlená rozhodnutí a další postup dohodneme, až budeme na místě. Kousek za Courtenay pak odbočujeme z pobřežní státovky na příjezdovou cestu k parku a stoupáme, abychom se dostali až do nějakých 1200 m.n.m. Už ve výšce 600 m jsme ale v mraku, takže déšť nabývá podobu jemného mžení a viditelnost klesá na nějakých 20 metrů. Opravdu to nevypadá na nejvhodnější počasí na túru...
Když dojedeme na parkoviště, kde všechny zdejší túry začínají, překvapí nás, že je docela plné - a obležené je i turistické informační centrum (byť je už po sezóně zavřené a znovu otevře až 29. června příštího roku). Natrefili jsme totiž na jakýsi školní výlet, v rámci kterého sem učitelé a spřátelení roiče dopravili osobními auty asi stovku dětí na vycházku. Je třeba říct, že malí Kanaďané jsou dost drsný živočišný druh. Mlha, mžení ani občasný pořádný déšť jim nevadí ani v nejmenším. Jeden z kluků si na parkovišti nabírá do picí láhve štěrk, aby z něj na zábradlí infocentra vyráběl malé mokré hrobečky. Na kost mokrá blondýnečka, které kape z mikiny, je učitelem upozorněna, že si má konečně obléknout nepromokavou bundu - z batohu ji ale vytahuje jen s vyslovenou nechutí. Celé stádo dětí nekoordinovaně štěbětá a podobně jako částice hmoty se neřízeně pohybuje po turistických stezkách, parkovišti i u záchodu, na který měl Honza už od našeho příjezdu zálusk a který je teď beznadějně obležen. Vyčkáváme tedy, až se mokrá děcka po kvantech naloží do aut a spolu s dospělým doprovodem vyrazí zpátky k domovu. Pak zůstanou Paradise Meadows obdivuhodně tiché, až meditativně němé a tajemně se ztrácejí v mlžném oparu.
Honza se tedy nejdřív úspěšně probije do kadibudky, a protože mezitím déšť opět zesílil, rozhodneme se posílit se hovězí konzervou a ještě chvíli vyčkávat v autě, než se definitivně rozmyslíme, co podnikneme dál. Zdá se, že nebe trochu světlá, takže se nakonec pustíme aspoň do krátké procházky. Informační cedule u vstupu na trasu nás informují jednak o tom, že medvěd zde byl naposledy spatřen 5. září (chtěla bych vidět toho šíleného chlupáče, který by v dnešní slotě vylézal z brlohu), že "absolutely no fires" (tomu se nedivím - dnes by nechytla ani nafta) a že v okolí jsou krásné výhledy na ty již zmiňované dvoutisícové vrcholy (ale musí být samozřejmě vidět trochu dál než na padesát metrů). Je ovšem třeba přiznat, že během naší minitúry déšť na chvilku zcela ustává, takže jsme v daných podmínkách vlastně nakonec měli docela štěstí na počasí.
Když se vrátíme zpět k autu, jsou asi dvě hodiny odpoledne, ale na další turistiku už nemáme moc náladu, takže míříme rovnou do kempu, a to ve městě Courtenay, hned pod kopcem. Pětadvacetitisícové Courtenay je v okolí docela metropole, takže jakmile usadíme vozidlo na místo v kempu, jdeme se ještě na chvíli podívat do města, jestli by se tam nedalo objevit něco zajímavého. Odpoledne je zatím nedeštivé, tak si ho chceme užít, než se to změní. Zaujme nás v první řadě městský pivovar, kde skončíme se dvěma pivy a dvěma louhovými preclíky, abychom si trochu vynahradili to příkoří, které nám dnes počasí uštědřilo. Pak se jdeme projít městským parkem a zastavíme se na vyhlídce na řeku Courtenay, kde pozorujeme celou rodinku tuleňů - občas vystrkují nad vodu zvědavé čumáky, ale většinou si to jen ladně sviští pod hladinou. (No a trochu specifickým způsobem nás zaujme i zpola plná dóza na použité heroinové stříkačky, instalovaná na zdejších veřejných záchodcích - to by člověk na takovém venkově skutečně nečekal.)
Plánovaný nákup potravin nakonec necháme až na zítra - Honza zdůrazňuje, že kolem supermarketu zítra stejně pojedeme autem, a kdo to kdy viděl, nosit nákupy pěšky? Takže slasti městského života považujeme za zcela využité a vracíme se zpět do kempu, abychom si připravili něco k večeři. Abychom nevyšli za cviku, už na nás zase trochu prší. Zítra má být podobné počasí, a v pátek pak o něco horší. Mno, budeme muset vymyslet, jakým způsobem tyhle nepříznivé dny strávit.
RSS