Pořád ještě prší
|
|
Hedvika, 20. 9. 2018
Už jsem se celkem naučili spát poskládaní v Žábě, takže se budíme až po sedmé hodině. Neprší moc, spíš mží, což ve stávající situaci považujeme za úspěch, a dáváme se do balení - když z vedlejšího plácku zaslechneme češtinu. Dáme se do řeči s dámskou jízdou v minivanu: řidička je původem Češka, ale žije ve Vancouveru a vzala svoji českou rodinu, tj. maminku a neteř z Rychnova nad Kněžnou, na výlet po Vancouver Island. Teď se právě vracejí ze severu ostrova, z Telegraph Cove (tak daleko my jsme se ani nedostali), kde se byly dívat na velryby, a míří surfovat do Tofina. A to jim ve stávajícím počasí vlastně ani moc nezávidíme.
Nás čeká cestou z kempu ještě zastávka v recepci. Včerejší odpolední recepční totiž nemohl přijímat peníze, takže si nás jen zapsal a zkušeným pohledem zhodnotil ("Vy jste Mexičanka?" - "Ne, Češka." - "Jasně, to bych byl řekl na druhý pokus."). Dnešní recepční už má naštěstí přístup do pokladny, takže můžeme i zaplatit, a má taky trochu lepší odhad ("Vy jste z Polska?" - "Ne, z Česka." - "To je v Rusku, že jo?").
V centru Courtenay ještě zastavíme u supermarketu pro dokoupení zásob, a najdeme taky fajnový obchod s alkoholem, kde mají hodně zajímavá a netradiční piva, takže doplníme ledničku. V tom deštivém počasí bude koštování honey brown ale ještě velmi užitečná zábava. Když se snažíme vyparkovat auto, mává na nás ze sousedního parkovacího stání nějaká paní. Stáhneme okénko - a hned se dá do řeči: "To auto máte půjčené? Já takové viděla jen kdysi na Novém Zélandu, v Kanadě nikdy!" Vysvětlujeme, že ve skutečnosti je náš zelený miláček Američan a že Jucy Rentals se v Kanadě prosadili až celkem nedávno. Dáma pokyvuje, obhlíží naši výbavu - nejvíc prý se jí líbí ložnice na střeše (tu my ale stejně nikdy nevyužíváme). Když si vzájemně popřejeme hezký den a rozloučíme se, Honza znovu nastartuje a pronese: "Tohle by se nám u nás doma nikdy nestalo." A rozvážně dodá: "A v Tofinu nejspíš taky ne..."
Na dnešek máme ve skutečnosti jen velmi skromné plány: Nějak přežít deštivý den (zítra nás čeká ještě jeden - doufáme, že poslední) a posunout se k jihovýchodnímu cípu ostrova, kde se má počasí začít zlepšovat nejdřív. Když zrovna prší trochu méně, zastavujeme se v zahradách Milner Gardens, ale u pokladny zjišťujeme, že oproti dřívější praxi, kdy se vstupné platilo jen za vstup do zahradních pavilónů, teď už je vybíráno vstupné hned u brány do zahrady. Natolik po procházce v mokré zahradě zase netoužíme, takže znovu usedáme za volant a pokračujeme k jihovýchodu.
Předběžně jsme jako dnešní cílovou destinaci měli vybráno město Duncan, kde by se už v sobotu dopoledne měly začít dešťové maky protrhávat. Honza ale během cesty vyzví, že kemp v Duncanu nemá úplně dobré reference, a nastaví navigaci do kempu v Croftonu. To je vesnice, odkud vyjíždějí trajekty na Salt Spring Island - jeden z ostrovů Vancouverského průlivu. Tyhle ostrůvky mají z celého regionu Vancouveru Islandu nejsušší klima, protože jsou vlastně ve stínu velkého ostrova. Na Salt Spring Island se navíc v sobotu koná vůbec největší trh v celé oblasti, který prý rozhodně stojí za návštěvu. Nejdřív licitujeme, že bychom v Croftonu přenocovali ještě i zítra a v sobotu ráno se pak vypravili trajektem na Salt Spring Island na trh. Potom ale Honzu napadne, že na Salt Spring Island je vlastně taky kemp, na ostrov bychom se tedy mohli vypravit už zítra, tj. v pátek, přespat tam a na trh si v sobotu ráno z kempu pěkně dojít pěšky, než sem trajekty z okolí navozí všechna ta auta s turisty.
Dnes každopádně nocujeme v Croftonu. Je to jeden z nejdražších noclehů, které jsme v Kanadě zažili, protože kemp nemá plácky pro stanování, všechna místa jsou vybavena i karavanovými přípojkami na vodu a elektřinu. Honza tedy obratem ruky vytáhne elektrickou prodlužovačku, kterou jsme si ve Walmartu pořídili hned po příjezdu do Kanady přesně pro tenhle případ, a začne nabíjet všechna naše elektrická zařízení (když už jsme si teda za to zaplatili). Kempovací místo máme přímo u pláže, s výhledem na moře, jachty a taky na trajektový a průmyslový přístav. Zatímco trajektovým přístavem kmitá plný přívoz neustále tam a zpět, průmyslový přístav je obdivuhodně nehybný, jen v něm trpělivě čeká dvanáct nákladních člunů plných dřevěných pilin. Docela by mě zajímalo, co s nimi Kanaďani dělají.
K večeru se vypravíme na krátkou procházku městem. Obdivujeme zahrádky místních a taky se zastavíme ve zdejší sámošce, abychom koupili instantní kafe (ráno v supermarketu jsem na něj totiž zapomněla a bez kafe naše Žába nejezdí). Přiměřeně provlhlí se ale zase rychle vracíme zpět do auta, abychom trochu oschli. Musím říct, že kdybychom tady takového počasí byli měli celou dobu, byla by celá Britská Kolumbie o hodně méně zábavná.
RSS