Na ostrově
|
|
Honza, 21. 9. 2018
Ráno se probouzíme, a nejenže neprší, ale místy na nás vykukuje i modrá obloha.To je oproti včerejšku jednoznačný pokrok a důvod k mírnému optimismu, ze kterého nás vyvádí kolemjdoucí babička. "Zrovna jsem se dívala na předpověď," povídá. "Je škoda, že počasí na víkend nevypadá moc dobře..."
Ale co, ať bude jak bude, dělat s tím nic moc nemůžeme, a tak se držíme včerejšího plánu: Přeplavit se na ostrov Salt Spring, který je od nás hned přes úžinu. Máme totiž rafinovaný plán se vyhnout objíždění saanitchské zátoky tím, že ji objedeme přes ostrov. Přijde nás to sice na bratru sto dolarů za trajekty (a ta objížďka není zase tak dlouhá), ale zbývají nám ještě čtyři dny a rádi bychom se podívali tam, kde jsme ještě nebyli, místo toho abychom projížděli znovu místy, kde už jsme byli asi čtyřikrát. A navíc - v sobotu se na ostrově Salt Spring koná sobotní trh, který určitě taky stojí za návštěvu.
To bude ale až zítra. Program na dnešek je poměrně skrovný: Dostat se na ostrov, podívat se po městě (a možná trochu po ostrově) a najít místo na přespání co nejblíž zítřejšímu trhu. A nezmoknout při tom. Moc.
První bod zvládneme bravurně hned zrána - u trajektu čekáme hned druzí v řadě a samotná přeplavbička nezabere víc než dvacet minut, je to tu jen taková louže. Stejně tak do "hlavního města" Ganges to není daleko - všehovšudy šest kilometrů; tady je všechno blízko. Čekání na trajekt si krátíme chvíli pozorováním malinkatého remorkérku, který bravurně tahá, tlačí a vůbec všeobecně tančí kolem rozměrného voru ze stovek pokácených stromů. Takhle zdálky to vypadá jednoduše, ale asi bych s panem remorkérníkem neměnil. Zlatý počítače!
Co nás trochu překvapí je značné množství aut, lidí a vůbec života, který se v tomhle pidiměstečku (ono to oficiálně ani město není) hemží. Místo na parkování hledáme skoro pět minut, a to se štěstím. První kavárna, kterou se rozhodneme vyzkoušet, je beznadějně plná, a v druhé se tak tak vejdeme na barové stoličky. Docela se začínáme obávat, jak to tu bude vypadat zítra, až tu bude "doopravdy" živo.
Bod dva, ubytování. To nacházíme v kempu v bezprostřední blízkosti města. V recenzích se sice dočítáme, že vybavení kempu je "základní", ale co našinec vlastně od kempu potřebuje, že - nějaký ten záchod, sprchu, a to je vlastně všechno. Tak záchod by tu byl, ve formě nám dobře známé KáKá Unit (kanadská kakací buňka) - díra do země a na ní prkýnko. Tohle je teda KáKá Delux, což znamená, že je v ní noční lampička. Proč, to úplně nevíme. Sprcha by tu taky byla, a to v nám zatím neznámé formě "al fresco", tedy pod širým nebem. Červená a modrá hadice, dva kohoutky a na stromě přivázaný kropáč. A ovšem kasička, do které se musí hodit dolar, aby to celé začalo fungovat. Obvyklý pětiminutový interval tu ovšem stáhli na dvě minuty, takže až to zítra půjdu otestovat (přece si takovou věc nemůžu nechat ujít!), abych si s sebou vzal trochu víc železa než obvykle.
Po dořešení všech peripetií s ubytováním se rozhodneme využít faktu, že stále ještě neprší, a vyrážíme autem na průzkum ostrova. Já se ujímám role řidiče, Hedvika daleko náročnější role ochutnávače a píče. Na první zastávce "Salt Spring Island Ales" začne zostra, pěti vzorky z místního pivovaru. Jak je tady obvyklé, ve všem je nasypáno chmele, že by člověk zaplakal, ale to už je teď taková móda. Ale jejich porter je docela slušný (říká Hedvika, já řídim).
Na druhé zastávce nejíme nic, jen rekognoskujeme terén pro případný zítřejší trek. Žel, terén shledáváme pro naši Žábu přiliš riskantní - patnáct kilometrů přístupové cesty, která je už po prvních pár stovkách metrů nebezpečně rozblácená, rozoraná, úzká a příkrá, nás zažene zpátky na asfalt.
Zastávka číslo tři: bejkárna (česky teda pekárna) "Salt Spring Island Bread", za kterou se šplháme dobrých dvacet minut do jakéhosi bezejmenného kopce. Na jeho vrcholku stojí jeden malý prosklený baráček, ve kterém se bydlí, a druhý prosklený baráček, ve kterém se peče. Hedvika sice ze začátku ofrňuje, že chleby nevypadají nic moc, ale po zkušenostech z dnešní večeře musím říct, že jejich česnekovo-sýrová čabáta je super. A to na jídlech zase až tak neujíždím. Podobně famózní je i výhled z kopce na okolní záliv, kterým mám čas se pokochat, zatímco Hedvika vysvětluje zájemcům principy fungování naší Žáby (lidi se o ní zajímají celkem hodně, takže už to má docela nacvičené). Já chci mít pro změnu trochu klidu, tak se držím stranou a užívám si panoramata. Z rozjímání mě vytrhne až majitel pekárny, který za mnou přijde (asi poněkud ohlodán černým svědomím poté, co mě trochu nešťastně při parkování málem donavigoval do stromu) s miskou jahod. Bereme tedy chleba, jahody a loučíme se s pekařkami (které nejspíš uvidíme ještě zítra na trhu). Jsem z toho tak dojatý, až jim při odjíždění nabourám do stromu. Ale jen docela maličko.
Zastávka číslo čtyři: sýrárna "Salt Spring Island Cheese" (jak vidíte, příliš invence tu při pojmenovávání podniků nemají). Moc hezky udělaná farmička, která má kolem výrobny sýra a kotců pro kozy udělanou naučnou stezičku(!), kde je popsáno, jaké sýry vyrábí, jak je dělají a co je k tomu všechno potřeba (spousta práce, hlavně). V místním obchůdku Hedvika nejdřív pečlivě ochutnává místní sortiment, a když už se do ní nic nevejde, tak si koupíme sýr. A čokoládu, nejsme žádní vyžírkové!
S přejedenou Hedvikou a vyčerpaným rozpočtem se v podvečer pokojně vracíme do kempu.
A už zase prší...
RSS