K majáku

První, co nás probudí, je zemětřesení. Ne, vážně - asi ve čtyři ráno se hotel zaklepe, až nám popadají batohy. Chvíli napjatě čekáme, co se bude dít dál, ale neděje se už nic, a tak zase usínáme. Až ráno se dozvídáme, že asi 30 km od Coquimba se nacházelo epicentrum zemětřesení 4,6 Richtera (poslední takové v ČR nastalo v roce 2014 a nechalo za sebou škody přes 10 miliónů). Tady to evidentně nikomu nestojí ani za zmínku, jsou tu zvyklí na onačejší otřesy.

Větší dopad než tektonická činnost má na naše další plány zjištění, že nezřetelné škrábání v krku, které mě pronásledovalo včera, se bez diskuse rozvinulo v nějaké nastuzení/rýmu, které mě budou pronásledovat minimálně několik dalších dní. Blízké setkání s chrchlající indiánkou, která si vedle mě celou cestu z Toronta vykašlávala plíce, tedy bohužel nezůstalo bez následků. Na hotelu se mi ale zůstávat nechce, takže po domluvě se rozhodneme pokračovat v dnešním programu, na kterém je cesta do nedalekého města La Serena.

Díky naší včerejší zkušenosti s místní autobusovou dopravou už víme co a jak a během několika minut naskakujeme do malinkatého busíku, který nás četnými oklikami během asi čtyřiceti minut doveze do patnáct kilometrů vzdálené Sereny, kde mají jednak proslulou japonskou zahradu, jednak proslulý maják. Maják je ale docela daleko a zahrada otevírá až v deset, takže nejdřív ze všeho zamíříme do historického centra na kukačku a na kafe.

La Serena, jak záhy naznáváme, je město našemu srdci bližší než naše domovské Coquimbo: Zatímco v Coquimbu si neustále připadáme jednou nohou ve slumu a druhou v nákladním přístavu, tady jsou ulice upravenější, kostely výpravnější a mají tu dokonce i poměrně obstojné náměstí, na kterém se zrovna chystá nějaká místní obdoba královehradeckého nábřeží řemeslníků. V místní kavárně si odvážně dáváme nějaké lokální speciality (kafe s papájovým sirupem a kafe s medem - ani jedno nemůžeme s čistým svědomím doporučit), v blízké lékárně kupujeme cucavé pastilky do krku (budou se hodit) a ve stánku ochutnáváme "churrascas con queso de cabra", tedy jakousi chlebovou placku s kozím sýrem.

Malá odbočka, protože to tady ještě zatím nepadlo a padnout by mělo: Hedvičino půlroční intenzivní sebevzdělávání ve španělštíně je pro náš pobyt zde naprosto zásadní, protože lidi - byť hrozně milí a ochotní cokoliv zopakovat pomalu a třeba pětkrát - mluví výhradně a jenom španělsky, nijak jinak. Takže když tu padne třeba "koupili jsme pastilky proti kašli" nebo "zarezervovali jsme místo v autobusu", mějme prosím na paměti, že bez znalosti španělštiny by to v téhle zemi bylo velmi obtížné až vyloučené. Byli jsme už ledaskde, ale snad nikde nelpěli místní na své rodné řeči tak zásadově jako tady.

Než tohle všechno zažijeme a sníme, padne desátá, a tak se můžeme přesunout do rozlehlé japonské zahrady "Kokoro no Niwa", kterou tu pro místní před 30 lety vybudovala těžařská firma CWP Global. A musím říct, že se docela rozmáchli. Samotná zahrada působní v místním prostředí jako zjevení: samotné dvojměstí La Serena - Coquimbo leží uprostřed pouště, kde krom kaktusů a nízkého bodláčí neroste vůbec nic. A krom toho - podle toho, co jsme z Chile zatím viděli - tak místní nejsou ani moc pořádní, ani moc estéti. O to větší šok máme z pečlivě zastřižených trávníků, potůčků, jezírek s Koi kapry a dalších nezbytných propriet, které k japonské zahradě neodmyslitelně patří.

Couráme se po zahradě dobrou hodinu, než všechno podrobně prozkoumáme a můžeme se vydat k další místní atrakci, kterou je zdejší maják. Za ním ale musíme až k pobřeží Pacifiku, které je od nás dobré dva kilometry. Cestu k němu lemuje palmová alej a krátí nám ji několik dalších místních kuriozit - za zmínku třeba stojí muž, který prochází mezi auty, čekajícími na křižovatce, a hraje u toho na tubu. Připadá nám neuvěřitelné zejména to, že mu lidé z okýnek aut skutečně strkají nějaké bankovky.

Samotný maják je vzorně opravený - původně byl postaven v roce 1951, v roce 1986 ho námořnictvo předalo městu, které z něj obratem udělalo národní památku. Ještě před pěti lety, jak se dozvídáme z recenzí na Google, byl beznadějně zanedbaný. Věc dále zkomplikovalo zde tak oblíbené zemětřesení a následná čtyřmetrová vlna tsunami. Teď je nicméně po rekonstrukci jako ze škatulky a podobně jako japonská zahrada působí v místním prostředí půvabně nepatřičně.

Před odchodem od pobřeží si ještě smočím nohy v Pacifiku - musím říct, že vzhledem k teplotě vody jsme udělali moc dobře, že jsme se na to potápění vykašlali - a pak už míříme palmovou alejí zase zpátky k dálnici, na které chytíme zpáteční autobus směr Coquimbo. Mám toho díky nastupující rýmě docela dost, a aby bylo mé neštěstí úplné, celou cestu zpátky hraje a zpívá nějaký místní mariachi na kytaru, přičemž kvalitu produkce vynahrazuje její hlasitostí. Ostatním cestujícím to zřejmě nevadí, chlapík na sedadle za mnou si dokonce notuje s ním. Tiše trpím.

V Coquimbu ještě pořizujeme nějaké jídlo na zítřejší cestu a rezervujeme nezbytné lístky (viz odbočka o španělském jazyku výše) a pak už se konečně dostáváme na hotel, kde vyčerpaně padám do postele naznak. Je teprve půl třetí, ale je jasné, že to poslední, co budu dneska schopný zvládnout, bude večeře, a i na ní bude potřeba důkladně nabrat síly.

Zítra nás čeká budíček v půl sedmé a pak devítihodinová cesta autobusem. Je to velká země...

×