Jazykové okénko

Dnes nás čeká dlouhý přesun. Jízdenky na jeho první část jsme si zajistili už včera, v 7:45 tedy nastupujeme na autobusáku v Coquimbu do Turbusu směr Santiago. Cesta by měla trvat necelých šest hodin. Honza je zásoben dostatečným množstvím kapesníků a cucavých pastilek, protože jeho včerejší poškrábávání v krku se překlopilo do echtovní rýmičky. Jakmile tedy zapluje do autobusové polopostele, hbitě odpadne - což je vlastně klika, protože cesta chilskou pouští není nijak zábavná záležitost, zvlášť když jsme stejnou, jen opačným směrem, absolvovali předevčírem.

Já zatím uvažuji nad tím, jak v Chile během těch pár dní pobytu brousíme svoje jazykové znalosti. Zatímco já zpravila válčím na frontové linii, Honza drží týl s Google Translatorem v ruce - a ač je komunikace s domorodci dost často vysilující, už jsme se celkem naučili nebát se jich na něco zeptat nebo požádat je o pomoc, když je třeba. Většinou si teda ale potom musíme jít na chvíli lehnout, jak nás to vždycky vyřídí. Taky jsme už vytipovali pár slovíček a frází, které by každá učebnice španělštiny měla pokrýt hned v prvních lekcích - výrazně by se tím všem cestovatelům zjednodušil život. A v té mojí učebnici se až do lekce devět rozhodně neobjevily, přisahám.

Tak zaprvé: To, čím všude platíte, není jen tarjeta, tedy karta, ale tarjeta débito, tedy karta debetní. To je důležité - kredika a debetka mají rozdílný proces zpracování na platebním terminálu, a když se až v průběhu zpracování platby zjistí, že naše kartička není kreditka, provavač musí celou transakci zrušit a začít znovu, zpravidla k jeho nevelké radosti.

Platební terminály jsou vůbec zdrojem mnohé zábavy. Během jedné transakce se člověka dokážou zeptat až na tři různé dotazy, kterým vůbec nerozumíme, a vyžadují odpověď někdy čudlíkem zelená/červená, jindy čudlíkem jedna nebo dva. Už jsme se naučili aspoň, že Ingreso clave se na obrazovce objeví v té fázi procesu, kdy se v celém zbytku světa na terminálu zobrazí PIN (akorát v Německu, abych byla přesná, se tam ukáže Geheimzahl eingeben). Ingresar znamená vložit a clave je šifra nebo kód. To se hodí, i když chce člověk třeba v recepci hotelu heslo na wifi, protože to je taky clave. Jinak když jsme prvně v Chile platili kartou, přede dvěma dny v Santiagu, platil Honza, protože mě zrovna nějakými dotazy zaměstnávala prodavačka, a měl reálné obavy, že zadal PIN do kolonky pro spropitné. Ale naštěstí zároveň s tím vybral špatný typ karty (viz pojednání výše), takže se obsluha nepoměla.

Mimochodem - spropitné neboli propina. Koncept propiny má daleko blíž k americkému pojetí dýška než k tomu našemu. Objevuje se v restauracích, kavárnách a často i fast-foodech na účtu zcela automaticky, a to ve výši 10 % útraty. Obsluha se sice vždycky zeptá, jestli je to tak v pořádku, ale otázka je binární: dáš nebo nedáš. S naší snahou o sjednání jiné výše spropitného jsme neuspěli (těžko říct, jestli za to může naše příšerná španělština, nebo jestli Chilani takovou nabídku fakt vůbec nechápou) a nedat vůbec jsme si zatím netroufli.

No a když už jsme u restaurací - gastronomická slovíčka by si zasloužila samostatnou kapitolu. Chilani, opět podobně jako Američani, dost často jedí sendviče nebo různě obložené bagety a housky. Tady je ovšem náš průzkum ještě v běhu. Zatím víme, že churrascas jsou chlebové placky (ty se plní dost blbě, neboť jsou hrozně tenké) a ave mayo neznamená sbohem, majonézo, ale právě naopak - je to sendvič s kuřecími prsíčky (ave = pták) a velkou spoustou majonézy.

Ale pozor, my už přijíždíme na autobusové nádraží v Santiagu a budeme muset přestupovat...

A u toho se hned naučíme další nové slovíčko: andén = nástupiště. Chilani to tedy s nástupišti neberou zas tak vážně - na našich jízdenkách je napsáno, že autobus zastaví někde mezi nástupišti 15 a 25 (asi podle toho, kde bude zrovna místo).

Ze Santiaga do Santa Cruz už nás čeká cesta dlouhá jen necelé tři hodiny, což je v porovnáním s velikostí celé téhle země vlastně jen malý přeskok. Do cíle přijíždíme ještě před pátou odpolední, což tady, v údolí řeky Colchagua, znamená příjemnou venkovní teplotu kolem třiadvaceti stupňů - a ještě skoro tři a půl hodiny do západu slunce. Krásný den.

My už se dnes ale na žádnou akci nechystáme. Z autobusáku do hostelu to máme ještě 15 minut cesty pěšky, s plně naloženými batohy. Ačkoli nás na místě, v hostelu Casa Suiza, přivítá recepční a zároveň provozní Irma velmi vřele (byť samozřejmě výhradně španělsky) a chce nám všechno v hostelu ukázat a představit, Honzu ze všeho nejvíc zajímá, kde máme postel a jestli se ve společné kuchyňce dá uvařit horký čaj. Dá.

Zbytek dne tedy věnujeme rekonvalescenci a i zítřek pro nás má celkem jednoznačný cíl: Descanso. Odpočinek.

×