Odpočinkový den

Během dneška se rozhodne, jak bude vypadat další plán naší cesty, a odpověď na tuto klíčovou otázku musí dát Honzova rýmička. Honza k tomu tedy od rána přistupuje velmi zodpovědně: pozdní vstávání, k snídani horký čaj, pak zabalit do peřiny a pořádně se uzdravovat. Já zatím vyrážím dělat malý průzkum do Santa Cruz.

Asi třicetitisícové město má zachované cosi jako historické jádro. Kromě kostela se dochoval i jeden docela vyvedený koloniální hotel. Hlavní náměstí Plaza de Armas je navíc vlastně arboretem - jsou na něm vysázené různé druhy dřevin, hlavně palem, a jsou opatřeny trochu neumělými popisky. Městem navíc protéká tak velký potok, že je to skoro říčka. Po nepříliš útulném a téměř pouštním Coquimbu je to pro nás příjemná změna.

Moje průzkumná cesta do centra má ale mnohem prozaičtější cíle: Potřebuji v supermarketu pořídit nějaké zásoby (například med) a pak se zastavit v lékárně pro další cucavé pastilky do krku. Jak jsem již předeslala, náš životní rytmus je teď do značné míry řízen rýmou.

Kolem poledního se Honza rozhodne, že chce testovat, jestli se vlastně už tak trochu neuzdravil, takže vyrážíme na krátkou rekonvalescenční procházku. První zastávkou je pekárno-kavárna s trochu trhlým názvem Como Pan (Jako chleba). Předvádějí exkluzivní pekařinu evropského střihu (kváskový chléb, ciabatty...) a taky si ji nechají dost evropsky zaplatit. My využíváme toho, že se tu snídaně podávají až do jedné odpolední, a dáváme si k obědu croissant se šunkou a míchaná vejce. Skoro se zdá, že to na Honzou rýmičku trochu pomáhá. Rozhodne se totiž u toho, že zítra už by měl být dostatečně fit na vinnou cyklotúru, kterou chceme v Santa Cruz podniknout.

Tím se náš plán na následující dny vynoří z mlžného oparu a narýsuje se zcela jasně: Zítra jedeme degustovat a pozítří se můžeme přesunout ze Santa Cruz do další destinace. To znamená rezervovat zápůjčku kol, návštěvy vinařství, jízdenky ze Santa Cruz a bydlení v další štaci naší cesty. Tohle jsou holt ty méně příjemné aspekty cestování po vlastní ose.

Cestou z oběda tedy znovu zamíříme do města a - opět s krátkou zastávkou v lékárně - dojdeme až na autobusové nádraží, kde se vyptáváme na spojení odtud do města Pucón, kam chceme jet pozítří. Letmé hledání na internetu totiž ukázalo, že to nemusí být zas tak úplně jednoduché a že takových spojů nebude moc. Autobusová agentka nad tím požadavkem kroutí hlavou a říká, že nejjednodušší bude vrátit se zpátky do Santiaga a chytnout nějaký autobus tam, odtamtud jich totiž do Pucónu jezdí spousty. Moc se nám nechce jet tři hodiny zpět směrem na sever, když se ve finále chceme posouvat na jih. Zkoušíme jí podsunout - jak jsme na tom internetu objevili - jestli by se nějak nešlo dostat třeba do Curicó, to je od nás na jih, čili správným směrem, a pokračovat do Pucónu odtamtud. To prý jde, ale je otázka, co budeme dělat v Curicó, protože odtamtud prý žádný autobus do Pucónu nejezdí.

Situace ohledně další cesty se nám tedy trochu komplikuje. Do hostelu se vracíme celí zamyšlení a v zoufalství se zkusíme zeptat naší recepční Irmy. Ta má ale jasno - do Pucónu odsud totiž chce skoro každý: Prvním krokem je autobus do San Fernando, ten jezdí každou hodinu, a odtamtud operuje společnost Jet Sur přímý spoj do Pucónu třikrát denně. Jakmile víme, co hledáme, snadno už objevíme na webu jízdní řády i s možností jízdenky rovnou koupit, čili tak činíme. S Irmou pak taky dojednáme půjčení kol na zítra hned na ráno, protože první ochutnávka nás čeká už o půl jedenácté.

Teď už zbývá jen doufat, že zítřejší cyklistika a popíjení Honzovu rýmu natolik vyděsí, že se spakuje s definitivní platností.

×