Vinný den

Dnes máme na programu to hlavní, za čím jsme do údolí Colchagua přijeli, a to je víno. Honza je z rýmy už skoro venku (a mě nejspíš teprve čeká - nějak mě začíná poškrábávat v krku), takže se po snídaní moc nezdržujeme, půjčujeme si v hostelu jízdní kola a vyrážíme na výpravu.

Zatímco samotné město Santa Cruz je překvapivě dobře vybaveno cyklostezkami, za hranicí města je to o poznání horší. Čeká nás nějakých deset kilometrů po poměrně rušné státovce, která navíc není moc široká, takže když nás auta předjíždějí, mají od našich řídítek často jen usmolených 30 centimetrů. Jsme docela rádi, když ze silnice vypadneme mezi vinohrady a zamíříme do vinařství Maquis.

Majitel hostelu, který nám vinnou túru dojednával, říkal, že spolupracují s malými místními vinaři. Už od prvního pohledu na vinice i budovu vinařství je ale jasné, že přívlastek "malý" bude mít v chilském smyslu trochu jiný význam než na Moravě. Ve vinařství si nás na prohlídku přebere Pablo a oznámí, že v prohlídkové skupině budeme jen my dva. Pablo je původně student medicíny v Santiagu, teď si ale dělá roční pauzu v Santa Cruz, protože Santiago ho moc nebavilo, bylo tam prý všude spousta lidí a hluku a žádný pořádný "chill-out". Jediným požadavkem pro místo průvodce ve vinařství Maquis byla plynulá angličtina, což hravě splnil, protože má bráchu v Kanadě. Jinak nám prozradil, že školský systém prý nenaučí mladé Chilany anglicky vůbec nic, přestože je v něm angličtina po celou dobu školní docházky povinná. To bude ten důvod, proč jsme anglicky mluvícího Chilana ještě nepotkali.

Pablo nám vypráví nejdřív o historii vinařství: Je šikovně stulené mezi řekami Chimbarongo a Timguiririca (kupodivu se žádná řeka v údolí Colchagua nejmenuje Colchagua) a obklopené horami - to je pro pěstování vína ideální kombinace. Začali s ním na tomhle místě už v 18. století Jezuiti, těm pak vinice sebrali chilští prezidenti a v roce 1916 pozemky koupila rodina Hurtado, která je vlastní dodnes. Mají asi sto hektarů vinic tady a dalších asi sto v blízkosti Pacifiku (tolik k malým vinařstvím) - tam je větší zima a dají se tam pěstovat i bílá vína, zatímco tady v Colchagua rostou výradně červená. Réva se prý většinou obejde bez závlahy, protože půda je výrazně jílovitá (to je teda v Chlumci nad Cidlinou taky - my tam snad nějaké to víno budeme muset zkusit pěstovat) a dobře tak drží vlhkost. Když už je potřeba zalít, nedělá se to kapénkovou závlahou, ale záplavovou: celá vinice se zaplaví a jíl už se postará, aby se voda následující dny a týdny pomaloučku vsakovala ke kořenům.

Pablo nás navíc ještě provede takzvaným biokoridorem - kusem krajiny uměle navrženým tak, aby přilákal různé druhy zvířat, hlavně hmyzu. Díky biokoridorům, které tu mezi vinicemi budují už skoro dvacet let, prý výrazně klesl účet za pesticidy a herbicidy - příroda prý si ve velké míře poradí sama. A pak už jdeme ochutnávat.

Na terasu vinařství nám Pablo přinese čtyři láhve vína. První z nich je velmi suché rosé (to se dá pořídit v přepočtu asi za dvě stovky) a další už jsou červená - cabernet sauvignon, cabernet franc, malbec...- jedno těžší než druhé (ta se pohybují od čtyř stovek do dvou tisíc a upřímně, nejsme schopni mezi nimi vyhodnotit rozdíl v kvalitě). V Maquis všechna vína nechávají dozrát v barrique sudech, ale jen tak, aby podpořili vlastní charakter vín, který je takový marmeládovitý, u těch starších do až do temných, zemitých tónů. Debatujeme u vín, které by bylo lepší pít jen tak samotné a které by se víc hodilo třeba k večeři, u čehož se Pablo trochu kroutí. A pak nám prozradí důležitý fakt: Chilané totiž nevečeří. Poslední jídlo dne popisuje Pablo anglicky jako "takový pozdní čaj", čili menší jídlo někdy mezi pátou a šestou. Jo tak proto tady všechny restaurace zavřou o šesté večerní! Když prý Chilan třeba v zahraničním filmu vidí, že si v osm večer rodina dává pečenou kýtu, hrozně prý se diví, kde berou ti lidé energii vyrobit tak pozdě večer takové veliké jídlo. Mno, tak jsme se zase dneska dozvěděli něco nového.

Poprvé v životě máme taky příležitost ochutnat carmenére a dívat se u toho do vinice, která se táhne až na obzor a kde jeho hlavy zrovna začínají kvést. Ochutnávku sice prokládáme ciabattou máčenou v olivovém oleji, který je také z místní produkce, ale i tak jsme po čtyřech sklenkách ovínění až až a musíme si jít na chvíli sednout k jednomu z piknikových stolů v olivovém háji.

Na vystřízlivění si dáváme focacciu s olivami, kterou jsme si včera pořídili v pekárně v naší ulici. Jsem docela zvědavá, jestli je tahle pekárna v Chile jen ojedinělým zjevením, nebo jestli tu kvásek přišel do módy a pekárničky vyskákaly i v menších městech, stejně jako v Česku před časem třeba minipivovary.

Druhá ochutnávka je naplánovaná až na pozdní odpoledne a je ve vinařství, které je přímo na okraji Santa Cruz, míříme tedy na kolech zpátky do města. Tentokrát namísto státovky volíme okresku, po které sice namísto deseti kilometrů najedeme dvacet, ale zase se u toho nemusíme bát o život a můžeme se líp kochat výhledy na okolní kopce a vinice pod nimi. Na místě jsme, jak je našim dobrým zvykem, asi o půl druhé hodiny dřív, takže ještě popojedeme na náměstí na kávu a pak zabloudíme zpátky do našeho hostelu, kde si dopřejeme chvíli odpoledního klidu a sbíráme síly na další víno.

Odjezd načasujeme přesně, u vinařství Laura Hartwig zastavujeme jen pár minut před plánovanou prohlídkou. Ve skupině jsme opět jen my dva a tentokrát nás provází - opět velmi solidní angličtinou - Camilla. Znovu nás vezme na vinici a ukazuje nám vedení vína, jen to tentokrát není carmenére, ale petit verdot. Tohle vinařství je trochu menší, má necelých sto hektarů, a závlahu používá kapénkovou - půda je tu daleko propustnější než v Maquis. Historie vinařství je kratší: původem španělská farmářka Laura si vzala pana Hartwiga, Němce a taky farmáře, a byli by spolu v Chile spokojeně chovali krávy, kdyby se v panu Hartwigovi neprobudil obchodní duch, když při pobytu v Kanadě objevil obrovskou poptávku severoameričanů po jihoamerických vínech. První Hartwigova réva tak byla zasazena až v roce 1978 a první láhev s vlastní etiketou vyprodukovali dokonce až v roce 1995.

Zdejší ochutnávka sice obsahuje jen tři vína, ale Camilla ji zase doprovází párováním se sýry a uzeninami. Vinařství cílí i na mladší klientelu s jednoduchým vinným vkusem. U nás lidi pijou víno až tak po pětatřicátém roku věku, vypravuje Camilla, a my bychom chtěli oslovit tu mladší populaci, která ale není na komplexní vína připravená. Pro ně vyrábějí řadu LaLuca, což jsou vína v ceně kolem stovky. Z nich ochutnáváme malbec a říkáme si, že i ta stovka by za něj byla možná moc - ve vůni i chuťově je víno ploché, tak na rychlé vypití k jídlu. Další dva vzorky jsou pak cuvée školená ve francouzských dubových sudech, a tady už se jedná o zajímavé pití. Zvlášť když je doplněné třeba silným modrým sýrem. I zde se ale rozloučíme bez nákupu - pravděpodobnost, že by nějaký řidič autobusu hodil naším batohem do zavazadlového prostoru prudčeji než je zdrávo a tohle excelentní víno by nateklo do našich špinavých triček, je příliš velká.

V hostelu pak vracíme půjčená kola, v pekárně na konci ulice se zastavíme na malou večeři a pomalu začínáme balit. Zítra už vyměníme vinný region za region horský.

×