Cesta na jih

Ráno je zamračené, šedé a pochmurné a tak celkem přesně vystihuje naši náladu: Oba jsme nemocní a rozlámaní ze včerejšího cyklovýletu, ze kterého nás bolí věci, které nás předtím nikdy z kola ještě nebolely. Naše touha po dobrodružství se pohybuje na minimu, přesto se odhlodlaně ploužíme ranním šerem na zastávku autobusu s výhledem na jedenáctihodinovou cestu.

První autobus nás sveze jen hodinu a kousek, a to ještě v podstatě špatným směrem, na východ a trochu na sever do přídálničního městečka San Fernando. Tentokrát se jedná o normální autobus bez lehátek a pololehátek, navíc je poměrně nacpaný a všichni, tentokrát už včetně nás, tu kašleme a smrkáme jako o závod. Hodina drkotání se po okreskách naštěstí uplyne celkem rychle, a tak brzy s úlevou shazujeme batohy ze zad v San Fernandu na autobusovém nádraží.

Musíme odhánět vyvolávače, kteří se nás snaží natlačit do různých autobusů různých směrů, nicméně ten náš má přijet až za hodinu, takže trpělivě vyčkáváme. Je tu všehovšudy dvanáct autobusových stání a máme je před sebou jako na dlani, nicméně Hedvika se pro klid duše dojde do kanceláře zeptat, kam má přijet zrovna ten náš. Prodavačka samozřejmě mluví jenom španělsky, takže se Hedvika po deseti minutách konverzace vrací mírně zadumaná s tím, že pokud všemu rozuměla dobře, tak máme odjíždět něčím žlutým z nástupiště devět a tři čtvrtě.

Čekání na autobus si krátíme lovením ostýchavě vykukujícího slunka, které se konečně začíná prodírat škvírou mezi nízkými mraky. Než se ale stačíme pořádně zahřát, přijíždí náš autobus, kupodivu opravdu žlutý. Vzhledem k délce dnešní etapy jsme na sobě nešetřili (autobusy tady jsou beztak celkem levné) a pořídili si rovnou "salon cama", tedy lehátková sedadla. Autobus i jeho vybavení je tentokrát o něco ošuntělejší než obvykle, ale pořád nás tu vítají poctivé kožené ušáky, do kterých naše cyklistikou rozsekané zadky zapadnou s neskrývaným ulehčením.

Dalších deset hodin není moc o čem psát. Posouváme se krajinou ne nepodobnou polabské nížině, jen navíc lemovanou krajkou vysokých horských štítů daleko na východě. Naštěstí je skoro po celé cestě slušné pokrytí mobilním signálem (což severně od Santiaga nebylo vůbec běžné), tak aspoň využívám ze štědrého 40GB přídělu mobilních dat, která jsme si za 150,- Kč koupili na začátku dovolené (mobilní data jsou další věc, která je tu až komicky levná). Dospávám časné ranní vstávání, vzdělávám se v literatuře různého druhu, kterou jsem si u vědomí dlouhých přesunů s sebou pečlivě připravil, přečtu všechny zpravodajské servery, na které si troufnu... Kouknu z okna, a tam pořád ubíhají remízky polabské nížiny. No, vleče se to. Navíc mě v krku, rozdrážděného od kašle, začíná nepříjemně bolet a už se nemůžu dočkat, až si budu moct uvařit čaj s medem.

Venku stále polabská nížina, jen na ni tentokrát prší.

Sjíždíme z dálnice, nížina začne ustupovat zvlněným kopečkům. Pryč jsou taky palmy, ty jsme nechali daleko na severu, tady si připadáme spíš jako v okolí Jihlavy - tedy nebýt těch poněkud nepatřičných zasněžených sopečných kuželů, které občas prokouknou mezi mraky a boří jinak celkem věrnou iluzi Vysočiny. Čeká nás posledních pár desítek kilometrů, ale na malých silničkách s hustým provozem autobus dost zpomaluje a je tak jasné, že si naše cestování dneska vychutnáme až do samého konce.

Konečně vjíždíme do cíle naší cesty, městečka Pucón (čti [pukón]) na břehu jezera Villarrica. Vylézáme z našich zahřátých sedadel do rychle se šírajícího večera - je právě 19:34, dvanáct hodin a čtyři minuty poté, co jsme se rozespalí ráno vlekli uličkami Santa Cruz, 700 kilometrů odsud.

Procházíme ulicí a opět zažíváme úplně jiný chilský dojem: zatímco Santiago připomínalo ze všeho nejvíc špinavější Las Palmas na Kanárských ostrovech, Coquimbo vypadalo jako trochu čistší egyptská Hurgáda a okolí Santa Cruz se neslo v duchu Toskánska (nebo Pálavy, ono je to stejné), tak tady nás neomylně ovane flair rakouského alpského letoviska. Na netypicky čistých ulicích je netypicky živo i v osm večer; v hospodách se to teprve teď začíná rozjíždět a všude korzují spousty turistů původem z Chile i mimo něj.

My se ale už dneska na žádné větší akce nechystáme - jsme vděční hostiteli, když nás bez průtahů ubytuje v našem novém dočasném hnízdě, jsme přešťastní, když zjistíme, že tady znají takový radikální koncept, jako je "topení", a krom rychlého výpadu do blízkého supermarketu pro mléko a med, které snad uleví mému zbídačelému krku, už nás čeká jen kartáček na zuby a postel.

Aha, moment. Teď mi Hedvika připomněla, že tohle čeká konkrétně na ni. Mně se tam ještě někam musí vejít blogování.

Achich.

×