Rozhlížíme se
|
|
Hedvika, 8. 11. 2023
Vzbudí nás telefonát od okenáře pana Hozmana, který čile hned v osm ráno volá, že ta okna, co měla být na letišti v Bubovicích vyměněná už minulý týden, budou možná hned zítra. Nějak mu nedojde, že česká osmá ranní jsou naše čtyři, což mu Honza do telefonu rozespalým hlasem hbitě oznámí a rozloučí se s ním. Zkoušíme znovu usnout, převalujeme se, ale někdy mezi šestou a sedmou rezignovaně a definitivně vylezeme z postele. Dopřáváme si ale jen čaj - snídat chceme dneska venku - a studujeme reklamní prospekty o Pucónu a okolí, které nám v obýváku nechali naši ubytovatelé. Hlavním cílem dnešního dne je totiž dobře se po městě rozhlédnout a naplánovat, co tu vlastně budeme v následujících dnech podnikat.
Kolem deváté vyrážíme do šumu a naší první zastávkou je francouzská pekárna Le Lutin. Pekárna je v hodně moderním střihu, s otevřeným průhledem na pekaře a pec, a obsluhuje nás slečna tak ve studentském věku. Anglicky ale neumí ani slovo - to je tady, v Pucónu narvaném backpackery z Evropy a Ameriky, skoro s podivem - takže je dobře, že jsem včera nastudovala, jak se řekne španělsky kvásek (masa madre, tedy něco jako prahmota, kdyby to někoho zajímalo). Kupujeme tedy pořádný kváskový chleba, platíme za něj přes stovku - to je skoro jako někde v Praze! - a přihazujeme ještě dvě briošky.
Další naše cesta vede do turistického informačního centra. Honza sice krotí mé přesvědčení, že tam budou informátoři mluvit anglicky přinejmenším jako studenti Oxfordu, ale nenechám se znechutit - jsme přece v Pucónu! Mířím ke slečně za infopultem a začínám něčím jednoduchým: Jak se bez auta dostat do národního parku Huerquehue. Slečna evidentně na svých jazykových lekcích ještě pracuje. Park - ehm - tady (zapíchne prst do mapy). Ne auto, hmm. Autobus! Skvěle, přitakáme. Odkud jezdí a kde tam zastavuje? Slečna vrhne zoufalý pohled kamsi do zákulisí kanceláře. Hbitě přispěchá mladík a naši kauzu převezme. Autobusy odjíždějí odsud (namaluje kolečko do městského plánu) a zastavují tady (namaluje druhé do mapy regionu). Jedou denně jen tři - musíte stihnout ten ranní, v 8:30, jinak nebudete mít dost času stihnout v parku túru a vrátit se večer autobusem zase zpátky. Fajn, tak něco složitějšího. Jak bychom se dostali do nějakých termálních lázní? Tedy, nejhezčí a nejpopulárnější jsou Termas Geometricas, ale tam je to veřejnou dopravou odsud hrozně složité, museli byste jet s cestovní agenturou, a to je zase dost drahé. Ale pokud vám stačí hezké přírodní koupání v teplém pramenu (Honzovi se rozsvítí oči), doporučuji Los Pozones, to je odsud asi hodinku cesty autobusem, který odjíždí odsud (další kolečko v mapě). Klučina celkem válí, takže jdeme na nejtvrdší oříšek: Dnes odpoledne bychom si rádi udělali nějakou spíš procházku než túru. Jsme oba po rýmě - já spíš ještě při rýmě - takže nechceme nic náročného. Myslela jsem třeba na vodopád Salto de Chino, co myslíte? Hoch se trochu svíjí. Je docela problém se tam dostat, autobus vás doveze jenom sem, nahoru k vodopádu byste museli deset kilometrů pěšky a pak zase stejnou cestou dolů. A taxík z města? No, to by šlo, ale byl by strašně moc drahý. Přispěchám tedy se svým dalším nápadem: V jednou z prospektů v apartmánu jsme našli krátkou túru na vyhlídku Los Cráteres, tak co tam? Stejný problém. Tahle přístupová cesta, které je v prospektu vyznačená, vůbec neexistuje. Víte, on se ten leták naší regionální správě vůbec moc nepovedl. Museli byste tudy, a to je zase v součtu aspoň dvacet kiláků. Kluk evidentně ví, co dělá, takže mu konečně přestanu vnucovat své blbé nápady a kladu otevřenou otázku: Co nám tedy na dnešní odpoledne doporučujete? Třeba výlet k vodopádu Salto del Claro, prohlásí rozhodně. Když se popovezete autobusem sem (kolečko), pěšky vám až tam zbývají čtyři kilometry - to během odpoledne hravě zvládnete.
Z turistické infokanceláře tedy odcházíme řádně nachytření a odhodlaní jim jednak napsat velmi dobré hodnocení a druhak prodloužit náš pobyt v Pucónu ještě o jednu noc, protože tady evidentně bude co dělat. A pak už pokračujeme snídaní, ke které si dáme míchaná vejce, v Honzově případě pěkně po chilsku s mačkaným avokádem. I vrchní v kavárně jakž takž láme angličtinu. A Honza u druhého toustu a kávy s latté artem pomalu přestává ohrnovat nos nad tím, jak je tohle město profláklé a přeturistěné, a uznává, že je občas docela fajn mít si kam zajít na kafe a mít šanci se normálně domluvit, bez zoufalého hekání španělských slovíček.
Cestou za snídaně se zastavíme ještě u jezera Villarica, kde se právě fotí nějaký školení výlet a marně vyhlíží, jestli se kužel třítisícové sopky Villarica aspoň na chviličku vynoří z mraků, aby sehrál klíčovou roli na jejich fotkách. Inu, nevynoří. Uvidíme, jestli se nám ukáže aspoň zítra, kdy má být, jak se zapřísahal agent v infocentru, very sunny day.
My dnes ale využijeme toho, že je aspoň polojasno a mraky se drží skutečně jen na vrcholcích hor, a jdeme se sbalit na odpolední procházku. Autobusové terminály jsou ve městě asi čtyři, ale my podle instrukcí najdeme ten správný na první dobrou. Řidič nás sice nejdřív od cesty zrazuje, prý můžeme raději využít colectivo. Colectivo je sdílený taxík, čili taxík s pevnou trasou, do kterého lidi nastupují a vystupují a jezdí v něm společně. Vyjde levněji než taxík objednaný jen pro jednoho klienta a nám by v tomhle případě ušetřil v přepočtu asi 50 korun. My jsme ale tenhle koncept ježdění tady v Chile ještě neprozkoumali a ani nevíme, kam bychom colectivo měli jít hledat, takže zůstáváme v autobuse. Vyskočíme z něj za pár minut na okraji města a začínáme stoupat do kopců.
Podobě jako měli Chilani v přímořském Coquimbu na kopcích evakuační shromaždiště pro případ tsunami, tady mají evakuační shromaždiště pro případ výbuchu sopky. Poslední erupce vulkánu Villarica se odehrála v roce 2015 a trvala dva týdny. Prý se jedná o jednu z nejaktivnějších sopek v Chile vůbec. Docela by mě zajímalo, jaké to je žít na místě, kde vás každou chvíli může něco zabít. A říkám si, jestli my nejsme tou pohodou a bezpečím v naší české kotlině tak trochu rozmazlení.
Stoupáme asi hodinu a kolem nás se od modré oblohy odrážejí vrcholky zelených kopců. Nejsou to zrovna velehory, mají do dvou tisíc metrů, ale spolu s množstvím horských luk a potoků mezi nimi celkem věrohodně připomínají Alpy. Ceduli Salto del Claro najdeme na stromě napsanou štětkou na prkně. Destinace evidentně nepatří k nejpopulárnějším, cestou taky potkáme jen asi čtyři lidi. Za cedulí nás pak čeká sestup k miradoru, tedy vyhlídce na vodopád. Sestupová stezka je echtovně džungloidní, samý kámen a kořen, kolem navíc rostou kromě stromů taky obrovské listy kapradí, takže si člověk připadá jako v Laře Croft nebo Indiana Jonesovi. Vodopád hodnou chvíli jen slyšíme, než se před námi na vyhlídce vynoří - a je to skutečně majestátní pohled. V kamenném dómu se voda řídí to tůně z výšky devadesáti metrů. I Honza uznává, že KPV (pro neznalé: koupání pod vodopádem) by z tomhle případě bylo smrtelné. To ho ale nezastaví od sestupu dolů k tůňce. Podívej, támhle dole je taková romantická lavička, tam se zajdeme podívat! A zmizí v kapraďovém houští. Lezu tedy po pěšině směrem dolů, klopýtám přes kamení a zakopávám o mokré kořeny a za malou chvíli opravdu narazím na lavičku, ale tou dobou už je Honza samozřejmě v pr...ůzračné vodní tříšti. Postoupím níž k další lavičce a situace se opakuje. Najdu ho až v tůni samotné, kde stojí aspoň po kolena ve vodě, protože jinak by se tenhle vodopád asi nepočítal. Po uschnutí to komentuje: "Tak tady mě Chile poprvé fakt dostalo." Uff, tak fajn - už jsem se bála, že budu muset reklamovat letenky, protože Chile nesplnilo očekávání.
Teď nás čeká z kaňonu řeky výstup zase zpátky nahoru a návrat stejnou cestou zpět do civilizace. Sluníčko se do nás opírá tak, že večer budeme mít asi trochu spálené nosy, a chodit se dá jen v kraťasech a tričku. Toho si užíváme, protože takové počasí má vydržet jen asi dva dny a pak se má do celé téhle střední oblasti Chile nasunout vytrvalý slejvák. Autobus na hlavní silnici na sebe nenechá dlouho čekat, za pár minut jsme tedy zpátky ve městě a dolehne na nás taková únava, že se ještě musíme jít posilnit do podniku s všeříkajícím názvem Biergarten. Tady konečně objevujeme kouzlo chilského pivovarnictví, které v posledních letech prošlo stejnou obrodou jako to české, a dáváme si - světe, div se - vynikající Rauchbier, který prý se vaří ve vesnici někde kousek za Puconem.
Na to, že jsme oba vlastně tak trochu nemocní, jsme měli dneska dost nabitý program, takže odcházíme do apartmánu odpočívat a sbírat síly. Zítra bychom rádi vyrazili autobsem do národního parku Huerquehue. Musíme stihnout hned ten ranní, v 8:30.
RSS