Na túře
|
|
Hedvika, 9. 11. 2023
Tentokrát nás časně za svítání vzbudí Honzův kašel. Honza se dostal do toho stádia rýmy, kterému říká "poslední fáze" - a chvílemi vypadá, že pro něj fakt poslední bude. Kašle takovým způsobem, až u toho málem dělá kotrmelce, a moc se tomu nedá zabránit. Když si svůj ranní kašlací záchvat odbyde, zkoušíme ještě znovu usnout, ale marně. Dneska navíc nemá cenu dlouho polehávat, protože se chystáme na túru a musíme včas stihnout autobus.
Připravíme si tedy snídani, nějakou sváču s sebou, sbalíme do batůžků jak opalovací krém, tak kulicha, a vyrazíme na cestu. V Pucónu není jediný společný autobusový terminál, každý provozovatel má vlastní stanoviště na nějaké dva, tři autobusíky. My míříme na zastávku Buses Caburgua, ale její lokalitu jsme vyzkoumali už včera, takže jdeme najisto. Přestože ještě zdaleka není sezóna, třicetimístný minibus do národního parku je narvaný až po střechu: Francouzi, Němci, Švýcaři... Chilani jsou v menšině. Cesta do parku Huerquehue (čti uerkeue, nebo to radši nečti vůbec - my to taky radši nečteme) trvá asi hodinu a v poslední části vede tak zakroucenou a kopcovatou šotolinou, že by tam běžný řidič skřípal zuby i ve 4x4, natož v rozhašeném minibusu. Přijíždíme k jezeru Tinquilco, na jehož břehu kvetou jabloně jako o život - inu, jaro v plném proudu - a hromadně se z autobusu valíme ke kanceláři národního parku.
Ještě před ní nás všechny odchytne parkový ranger, pro něhož nejspíš hlavní podmínkou přijetí do zaměstnání musela být věrná podobnost s maskotem parku - bobrem. Chlapík si nás všechny vyřadí vedle velké mapy parku a začne brífing, samozřejmě španělsky. Přemýšlím, jestli mám poptat také anglickou verzi představení, ale ty jeho předsunuté řezáky vypadají fakt nebezpečně, tak radši mlčím. Rozumím fakt jenom v útržcích: Skoro všechny cesty v parku jsou zavřené kvůli sněhu, otevřená je jen cesta Los Lagos (tu chceme jít my). Dál zaznamenám ještě pojmy "vodopády" a "restaurace", ale to už bez bližších souvislostí. O pět minut později se tedy, stejně nevědoucí jako předtím, rozloučíme s bobrem a jdeme se postavit do fronty na vstupenky. Právě tou dobou se ale nesmělý mladý ranger pokouší provést uvítací brífink ještě anglicky, takže Honza jde poslouchat, jestli nezazní něco opravdu důležitého, a já mezitím pořizuji ty lístky - přijdou nás na dvě stě pade na jednoho, a to zcela bez závislosti na faktu, že je většina parku zavřená.
Honza přijde s tím, že o moc víc se nedozvěděl. Pro nás je klíčová informace, že i túra Los Lagos (tedy Jezera) je přístupná pouze k prvním třem jezerům, dál je sníh taky, takže se tam nesmí. To nám ale úplně stačí, tak jsme to i plánovali - i tak túra nabere skoro sedm set metrů převýšení a cesta tam a zpět vyjde asi na šest hodin.
Upřímně řečeno, sedmisetmetrové převýšení nevyběhnu ani úplně zdravá jen tak s prstem v nose. A rýma, se kterou aktuálně zápasím, mi situaci nezjednodušuje. Jednak co chvíli smrkám, druhak se zadýchávám mnohem rychleji a dřív, než je obvyklé, a třeťak kolena, která mě zpravila začnou pobolívat až u delších sestupů, mám teď rozbolavělá spolu s ostatními klouby už od samého počátku. Naproti tomu Honza už si na ranní záchvaty kašle ani nevzpomene a po kamenech a kořenech pěšinky poskakuje jak srnec. Akorát teda do začátku oba oblékáme všechny vrtsvy oblečení a vlněné čepice, protože ve stínu pod stromy je fakt docela zima.
Terén má hodně jarní charakter. Zpočátku se snažíme vybírat cestu tak, abychom nelezli aspoň do toho nejhoršího bahna, ale postupně nám dojde, že tohle nevyhrajme. Bahno se střídá s regulérními loužemi a za chvíli máme boty hnědočené až do výše kotníků. Pěšina taky zpočátku nenabízí moc výhledů. Botanik by zřejmě ocenil, že procházíme valdivijský deštný prales, ale nám připadá, že kolem je jen spousta fakt vysokých, fakt tlustých a fakt starých stromů. Asi v polovině je možnost krátké odbočky k vodopádu Nido de Aguila (Orlí hnízdo), které využijeme. A zíráme. Ani ne tak na padesátimetrovou výšku, ze které se voda řítí dolů, ale především na mohutnost celého toku. Na vyhlídce, kde se samozřejmě potkáváme s dalšími a dalšími turisty (a mnoha instagramovými bojovníky, kteří nutně potřebují vlastní fotku ve stylu Amálka a Vesuv), jsme během pár sekund od vodní tříště mokří jak myši.
Naštěstí se sluníčko začíná snažit, takže shazujeme nejdřív kulichy, a jakmile na nás trochu oschnou, tak i navlhlé mikiny a jdeme jen do triček. Navíc odbočka k Nido de Aguila ještě není poslední. Jen o pár set metrů výš je možné se jít podívat na kaskádu Trufulco, kde je koryto řeky trochu užší, ale vodopádu to nijak neubírá na jeho majestátnosti. Po návratu na hlavní cestu se nám pak otevírají na západní straně průhledy na jezero Tinquilco a za ním se tyčící kužel sopky Villarica, která se rýsuje proti blankytné obloze. Villaricu dneska prvně vidíme v plné kráse - je úplně jasno a obdivovali jsme ji hned ráno v ulicích Pucónu, jakmile jsme vylezli s baráku. Ráno z ní taky stoupal nepřehlédnutelný sloupek dýmu - asi aby připomněla, že teď sice možná spí, ale jen tak na jedno oko.
Po třech hodinách tvrdé práce konečně dorážíme na planinu s jezery. A kolem nich, kromě stromů typu fakt-vysoký-fakt-tlustý, rostou taky araukárie. Ty poznáme - nejsou zas tak moc tlusté, vysoké jsou až až, s korunou až na vršku kmene vypadají trochu jako deštníky a jejich větve mají nehuňatý, až poněkud klobásovitý charakter. A ač zdejší nadmořská výška není nijak obří, jsme v nějaký třinácti stech metrech, kolem jezer se ještě rozprostírají sněhová pole.
První jezero, Lago Chico, jen obcházíme, u druhého, Lago Verde, se zastavujeme na lehký oběd. Zpátky můžeme jít buď stejnou cestou nebo udělat mezi jezery takovou smyčku a až pak se vrátit na sestup, který bude stejný jako výstup - tam žádnou alternativu nevymyslíme. Pro mě je řešení tohohle dilematu jasné v momentě, kdy mezijezerní smyčka končí mostkem směřujícím do křoví. Je jasné, že cestu tady nikdo neprosekal už pěkných pár let, takže se točím na patě. Ne tak Honza. Podívej, tady jdou ty křovíčka obejít jezerem. A ani ne moc vodou, skákej po kamenech. Jo, a co tady ten padlý strom s kmenem skoro metr v průměru, co tu pěšinu podélně zavalil v délce deseti metrů? Žádný problém, po tom kmeni normálně lez, leží skoro vodorovně, a přidržuj se větví. Na konci seskočíš a tam už je zase normální pěšinka, vidíš? Mno, mám pocit, že tenhle zážitek bude nakonec o něco intenzivnější, než jsem si původně myslela. Nutno zdejším rangerům přičíst k dobru, že když se jedná o polomy několik let staré, většinou jsou z kmenů kusy vyříznuté, aby se umožnil průchod. Nebo je v nich aspoň vydlabaná díra na průlez.
Když tedy dokončíme adrenalinové mezijezerní kolečko a dostatečně se vynadíváme na horské scenérie, pustíme se do sestupu. Honza se raduje, že ten by měl jít aspoň o polovinu rychleji než výstup, ale já už jsem, přiznávám, celá utahaná a rozbolavělá, takže se mi v tom bahně a loužích zas tak moc pohodlně z kopce nesbíhá. Na jednom dřevěném vlhkém přešlapu dokonce uklouznu, ale svalím se šikovně, skoro mimo bahno, takže si myslím, že když to na mě trochu uschne a to nejhorší se oloupe, snad mě řidič autobusu bude ochotný naložit na cestu zpátky. Honza mě navíc uklidňuje, že v nejhorším by mě obalil igelitovým pytlem a dal do zavazadlového prostoru, tam ta špína tolik nevadí. Jo, je fajn, když se o vás na cestách někdo stará. Jen počkej, až budeš dneska ve čtyři ráno zase v záchvatech kašle metat kozelce, tak si tě vychutnám, ty rýmičko.
Sestup k jezeru nakonec finišujeme před čtvrtou odpolední a autobus zpátky do Pucónu odjíždí až po páté. V bistru na břehu jezera tedy ještě zastavíme na empanadas. To je jedna z tradičních chilských (vlastně obecně jihoamerických) pochutin. Jedná se o půlkruhovou těstovou taštičku plněnou vším možným, co zrovna doma najdete. Může být pečená v troubě, nebo fritovaná. O tom, z čeho se vlastně správné těsto na empanadas dělá, se na gastronomických fórech vedou dlouhé debaty. Někteří kuchaři preferují variantu odpalovaného těsta, jiní se spokojí s listovým... Každopádně těsto taštiček, které jsme ochutnávali my, minimálně kráčelo kolem brambor, a plněné byly kuřecím, žampiony a sýrem. Veliká dobrota. I když, těžko říct, jak moc je to objektivní hodnocení. Po šesti hodinách na túře přijde člověku jako dobrota ledacos.
Po chilské sváče nás čeká ještě hodina cesty autobusem zase domů. A shodneme se, že toho máme oba za dnešek tak akorát dost. V Pucónu ještě jedním okem koukneme na jízdní řády autobusů do horkých pramenů. Zítra bychom si rádi udělali trochu relaxační den.
RSS