Konečně do plavek

První překvapení dnešního dne nás potkalo při ranní cestě za něčím k jídlu: zatím ještě stále liduprázdnou ulicí se před námi prožene s halasným křikem hejno papoušků. Než se nadějeme, jsou ti tam, a na fotku samozřejmě nebylo ani pomyšlení, ale na základě pozdějšího studia usuzujeme, že se jednalo nejspíše o nějaké kogny (rod Enicognathus) - buď kogna jižní, nebo dlouhozobý. Vidět je takhle poletovat uprostřed města před kulisou třítisícové sopky, která na nás stále shlíží z blankytně modré oblohy, byl dost surrealistický zážitek, ze kterého nás dostane až vydatná snídaně.

U jídla moc neotálíme - program na dnešek sice není až tak nabitý, ale začít musíme časně: už v deset hodin nám odjíždí autobus k horkým pramenům. Jezdí sice zhruba každou hodinku, ale víme, jak to u takových atrakcí vypadá, a chceme na místo dorazit pokud možno dřív než zájezdové autobusy.

Cílem naší asi hodinové cesty po klikaté stoupající silničce jsou lázně Termas Los Pozones v údolí řeky Liucura. Na místo dorážíme přesně podle jízdního řádu pár minut před jedenáctou, nicméně brána do areálu je ještě zavřená na klíč a závoru. Posadíme se tedy na parkovišti a užíváme si krásného jarního rána a hor kolem. Kdyby se náhodou ukázalo, že Los Pozones mají dneska zavřeno, o kilometr dál po cestě jsou ještě další lázně, a pak ještě další a další - o horkou vodu tady podle všeho nouzi nemají. Nicméně naše volba padla právě na tyhle, protože jsou, podle tvrzení chlapíka v informační kanceláři, "nejvíc přírodní", a takové my nejradši.

Nakonec v 11:05 se přece jen brána Los Pozones otevírá, my platíme ne úplně nízké vstupné (15000 pesos za jednoho, tj. asi 380 Kč) a pak už se vydáváme po kamenité cestě, která se svažuje k řece. A jdeme. A jdeme. A jdeme možná kilometr, než se dostaneme ke schodům, a po nich zase jdeme a jdeme, až konečně v hloubce před námi mezi keři rozkvetlých azalek vykouknou termální jezírka.

Postupně jich tu objevíme asi šest - od odhadem 39°C bazénku na začátku až po vlažnější jezírka na konci (a jedno s úplně studenou vodou tu je jako bonus). Jezírka jsou všechna pod širým nebem - to ale nevadí, protože stále ještě máme excelentní počasí - vysypaná hrubým pískem a obložená přírodními kameny. Moc hezké to tu mají. Jedinou vadou na kráse je nerezové zábradlí, které vypadá, jako bych ho svářel já - a možná hůř (popravdě, už několikrát jsme si všimli, že místní jsou sice hrozně milí lidé, ale velcí řemeslnící to teda nejsou). Kolorit tomu všemu dodávají mocné peřeje řeky Liucura, které hučí jen pár kroků od vodních bazénků.

Je tu chválabohu liduprázdno, jediného společníka nám dělají všudypřítomné ještěrky (tedy vlastně malí leguáni rodu Liolaemus, když už tu dneska máme to zoologické okénko). Postupně se jednotlivými bazénky propracováváme až na konec areálu a pak zase zpátky. Původně jsme dneska chtěli vyrazit ještě na jedny vodopády ale - popravdě - v té horké vodě se nám to nějak rozleželo a nehodláme se nikam chrtit.

Naše dvouhodinové vstupné se pomalu chýlí ke konci, nám už se na špičkách prstů začínají dělat varhánky a pomalu se sem začínají trousit i další návštěvníci - je čas zvednout kotvy. Samozřejmě nás čeká ještě ten výše zmíněný kilometr cesty k bráně, tentokrát navíc do kopce, ale jednak jsme z koupání řádně odpočatí a za druhé se nehodláme nikam honit, takže se zpátky k autobusu propracujeme vlastním tempem a beze spěchu. I přesto nás celý výlet tak uondá, že v autobuse skoro celou cestu zpátky prospím doufaje, že mě přestane obtěžovat bolavá hlava, která mi dneska otravuje jinak velmi příjemný den.

Zpátky ve městě ještě nakoupíme nějaké jídlo na zítřejší cestu, v jednom malém bistru si dáme pozdní oběd (Hedvika si tak konečně může odškrtnout další typické chilské jídlo - vydatnou polévku cazuela) a večer se ještě zajdeme s Pucónem rozloučit skleničkou typického chilského koktejlu Pisco Sour (mají dva za cenu jednoho, no nekupte to). Svorně se shodneme se na tom, že tohle místo bylo zatím to nejlepší, co nám Chile předvedlo.

No, tak zítra zase o pár set kilometrů dál. Jsme zvědaví, čím nás tahle země ještě překvapí...

×