Na dlouhé cestě

Nedá se říct, že bychom dovolenkování flákáli. Kromě pořádné, aspoň dvoutýdenní dovolené si občas dopřejeme nějaký ten týden na jachtě, nějaký ten dlouhý víkend v horách, o krátkých výletech na vánoční trhy ani nemluvím. Na mimoevropské dovolené jsme ale naposledy byli před nějakými pěti lety - a tak není divu, že když se na ni vypravujeme letos, je to nejen s očekáváním nových zážitků, ale taky trochu s obavou, jestli to vůbec ještě dáme.

Na letošek jsme totiž vybrali Jižní Ameriku. Ještě nikdy v životě jsme tam nebyli a - jak Honza trefně poznamenal - bylo by fajn to stihnout ještě před důchodem, takže nám už nezbývá zas tak moc času. Při výběru konkrétní destinace jsme se pak snažili zohlednit, že jsme úplní jihoameričtí začátečníci, a snažili se vybrat nějakou zemi, kde nám naše bílé evropské ksichty nevyfackují hned na hranicích. A jako začátečnicky nejpřívětivější cíl jsme vybrali Chile. Uvedená přívětivost v jihoamerickém standardu znamená asi toto: Převraty a revoluce se v zemi nedějí moc často, obchod s drogami se víceméně koncentruje jen do příhraničních oblastí s Kolumbií, a když vás ve městě na ulici přepadnou s nožem a vy se vzdáte všech svých cennosti dobrovolně, většinou ho do vás nezapíchnou.

Bezpečnostní situace v místě pobytu teď ale není náš hlavní problém. Jak říká Mark Watney v Marťanovi - nejdřív vyřešíte jeden problém, až po něm další, a pak další. Nejdřív se do Chile potřebujeme dostat. Čeká nás let se dvěma přestupy, v letadlech v součtu strávíme jedenadvacet hodin, a když připočteme veškeré vyčkávání mezi tím, budeme se přesouvat asi den a půl.

První skok je jednoduchý, spoj Praha - Curych trvá asi půl druhé hodiny. Horší to bude pak. V Curychu máme na přestup hodinu čtyřicet. Když mi někdy v létě agentka letenky prodávala, ubezpečila mě, že Curych je "také malé letisko", takže tam na přestup stačí klidně i hodinka. My se od příletové brány k další odletové transportujeme půl hodiny, z toho pět minut nás veze na jiný terminál letištní metro. Docela by mě zajímalo, jak si Slováci představují velké letisko.

V transatlantickém spoji směr Toronto každopádně sedíme přesně dle plánu, načas. Kapitánem avizované dvacetiminutové zpoždění moc neprožíváme, v Torontu máme na přestup pohodové dvě a půl hodiny, takže žádná panika. Pak ale kapitán avízo protáhne má hodinu - inspektor prý našel drobnou závadu v zavazadlovém prostoru a musí o tom vyplnit formulář. Naše pohodová přestupová rezerva se začíná poněkud krátit, a protože je formulář asi obzvláště vypečený, odjíždíme od stojánky o hodinu a padesát minut později, než jsme podle letového plánu měli.

Provázejí mě hrůzné myšlenky na noc strávenou na torontském letišti a na úpěnlivé doprošování u Air Canada, aby nás proboha do té Jižní Ameriky poslali třeba přes Antarktidu, ale hlavně nějak. Honza ale přispěchá se svým nezdolným optimismem: na bezmála desetihodinovém letu prý není pro pilota problém přidat trošku víc plynu a zpoždění kapku dohnat. A právě to se asi stane, protože po přistání v Torontu máme na přestup ještě obstojnou hodinu a půl.

I když je zdejší letiště veliké, přesun od příletové brány k další odletové nám zabere stejnou půlhodinu jako v Curychu. Letadlo se nakládá načas, je to ale první let, kde s Honzou nesedíme vedle sebe. Vedle Honzy je po ukončení boardingu stále volné místo, tak mě zláká, abych se tam přestěhovala. Upozorní mě jenom, že v blízkém okolí sedí asi tři různé děti a jedno kotě. Kotě?? Mňáááu. Nojo, fakt! Odněkud z řad za námi se ozývá opakované mňoukání, naštěstí se ale jedná o zvukovou kulisu výrazně decentnější, než je halasná batolecí nespokojenost na plné plíce. Většinu letu, navzdory hluku z okolí, stejně prospíme.

Celá naše anabáze končí dosednutím kanadského Dreamlineru na runway v Santiagu, což se odehraje o ušmudlaných dvanáct minut později, než bylo plánováno. Posbíráme v kabině svých pět švestek a chystáme se vystupovat, když nám kapitán ještě připomene, že pro příletu do Chile procházejí všechna zavazadla desinfekčním procesem a ať je na výdejním páse nečekáme dřív než za hodinu.

Teprve cestou po letišti nám dojde, že budou batohy u výdeje zřejmě dřív než my. První bariérou je povinné prohlášení pro chilské ministerstvo zemědělství, že nepřivážíme žádné nebezpečné produkty. A žádné mazlení s námi: Letiště má volně přístupnou WiFi, na plakátech v chodbě visí QR kódy s odkazem na webový formulář ve španělštině a angličtině - a dál si, milý turisto, poraď sám. Vyklikáváme zcela upřímně, že nám každému zbyl v příručním batohu od svačiny banán, necháme si mailem poslat potvrzení o splnění povinnosti registrace na zemědělském úřadě a pokračujeme k imigračnímu. Třikrát zakroucená fronta vyplňuje půl haly a zdrží nás dobrou půlhodinu. K zavazadlovému pasu dorazíme hodinu a čtvrt poté, co jsme dosedli na přistávací dráhu, a výdej zavazadel ještě ani nezačal. Další půlhodinu smutně vyčkáváme u nehybného pásu, než se konečně dá do pohybu a začne chrlit bagáž našich spolucestujících. S důrazem na spolucestující - protože naše batohy se ne a ne vynořit. Hlavou nám běží, kde všude jsme se během cesty zasekli a kde tedy zřejmě měl handling dost co dělat, aby veškeré kufry včas přestěhoval do správného letadla (a jaká je šance, že se to nestihlo, případně že se naše batohy vydaly na cestu úplně opačným směrem). Po půlhodině neúspěšného vyhlížení bagáže začnu očima hledat přepážku, kde se ztráta zavazadel hlásí, a přemýšlím, jak dlouho budeme trčet v Santiagu, než ty naše bágly najdou. I Honzu, zdá se, pomalu opouští zenové přesvědčení, že vesmír se postará, a začíná se trochu mračit. U pásu už nás vyčkává opravdu jenom pár. Naštěstí se ale po dalších deseti minutách i naše batohy vynoří odkudsi z útrob letiště a my můžeme vyrazit vstříc dalšímu dobrodružství. To má podobu celního úředníka, kterému se sveříme, že máme k proclení ty banány, co nám zbyly od svačiny. Chlapík zesiná. Jak to myslíte, banány? Jako opravdové, čerstvé banány? Víte, že je veškerý dovoz čerstvého ovoce do Chile přísně zakázán? O našem deliktu je sepsán protokol, kontraband je zabaven, spravedlnosti je učiněno zadost. Přistižena při činu ještě v zoufalství prozradím, že mám taky jednu housku se šunkou, ale nad tou už celní úředník blahosklonně přimhouří oko.

Mno, nebyla ta cesta úplně jednoduchá, ale milé Chile, my jsme teda konečně tady!