Poslední drink

Na dnešek už nám toho moc nezbývá - Pichilemu jsme prošli křížem kráž (skoro všude je skoro pořád zavřeno) a plážového písku jsem si včera užil tak, že se mi už v něm žádné delší procházky podnikat nechce. Hedvika tedy vytahuje ze složky s dovolenkovými plány poslední kartičku: Saliny v Cáhuilu. Má tam být... sůl, asi?

Ze včerejška už víme, že autobusy tu nemá cenu shánět, a tak rovnou máváme na colectivo, které nás v přepočtu za rozumných 120 Kč odveze do cca 10 km vzdáleného Cáhuilu. Vystupujeme u malého parkoviště pod silničním mostem, kde je v sezóně asi poměrně živo - alespoň soudě podle kolem stojících stánků - teď v listopadu a navíc v deset hodin ráno je ale všechno beznadějně zabedněné.

Vydáváme se tedy dál po silnici v naději, že cestou přece jen potkáme nějakou odvážnou kavárnu, která by otevírala v takhle nekřesťanskou hodinu (místní obchody otevírají často až po jedenácté) - marně. Přibývá jenom obchodů se solí, které jsou kupodivu otevřené - pokud bychom si tedy chtěli z dovolené přivézt třeba třicetikilový pytel proslulé cáhuilské soli, máme jedinečnou šanci. Zatím ale odoláváme.

Po cca kilometru přicházíme k historickým salinám. Nevím, co přesně Hedvika čekala, protože vypadá poněkud zklamaně. Před námi je něco, co ze všeho nejvíc připomíná větší sádky na chov ryb. Je tu ještě půjčovna loděk, pokud bychom se chtěli romanticky projet a pokud by tedy bohužel nebyla taky zavřená, a pár stánků se solí. Je ale hezky teplo, sluníčko svítí, stromy šumí - až se za pár dní vrátíme do Čech, bude o teplo a sluníčko asi dost nouze; sedáme si tedy na lavičku, sníme housku, co jsme si prozíravě vzali pro všechny případy s sebou, a po chvíli lenošení máváme na kolem projíždějící colectivo, aby nás vzalo zpátky do Pichilemu.

V Pichilemu už město k polednímu začíná pomalu ožívat: Kupujeme půlku grilovaného kuřete k obědu a míříme s ním domů, kde si dáváme po "náročném" dopoledním programu polední klid, který využiju k vyřízení nějakých nutných pracovních záležitostí.

Jako další bod programu máme na odpoledne nakupování dárků pro přátele, příbuzné a známé. Výsledkem je bohužel ještě větší zklamání než ze salin v Cáhuilu: obchody jsou buď zavřené, nebo prodávají nesmyslné cetky. Z dovolených obvykle vozíme nějaké místní jídelní speciality, ale narazíme i tady: jediný rozumný obchod je diskont, kde se dá sice pořídit levně pětikilový pytel těstovin, ale nic, co bychom mohli s čistým svědomím někomu věnovat jako dárek. Odcházíme s prázdnou.

Cestou si zkoušíme spravit náladu v místní hospodě, která se chlubí lednicemi se spoustou různých piv, ale ani tady nás to za srdce moc nechytne - na zahrádce nás co chvíli obtěžují prodejci čehokoliv nebo vyloženě žebráci a u stolečku, ke kterému jsme usedli, to páchne jak v pánském pisoáru. Dopijeme a rychle prcháme.

Náladu si doopravdy spravíme až u pláže, kde narazíme na jeden z mála otevřených stánků: uvítá nás velmi ochotný pan majitel, který nám odpřísáhne, že ráno otevírá už v devět (takže bychom měli mít zítra postaráno o snídani) a navíc podává místní specialitu, kterou jsme chtěli už delší dobu ochutnat - mote con huesillo, v překladu něco jako "ječmen s broskví". Servíruje se to ve velké sklenici a vypadá to, jako když rozvaříte trochu ovesných vloček, hodíte do toho malou kompotovanou broskev a celé to zalijete ledovým čajem. Je to od pohledu trochu podivné, ale nechutná to zle a člověk se toho jak napije, tak nají.

Venku se zatím začíná zvedat solidní vítr, čehož využívá pár místních windurfařů. Ježdění mají ozvláštněné solidními vlnami, které můžou mít i ke třem metrům - občas se mezi zpěněnými hřebeny schová prkno i s celou plachtou. Maně si vybavuji svoje windsurfingové jízdy na chlumeckých písníkách; tohle je přece jen trochu jiný kafe.

Vracíme se domů a dáváme si další pauzu, tentokrát před večeří, kterou si naplánujeme až na osmou (protože se Hedvika dočetla, že správní Chilani to tak dělají). Tentokrát míříme do restaurace, která se chlubí specialitou zvanou "ceviche" - má to být nějaký pokrm ze syrové ryby. Já mám své pochybnosti, a tak zůstávám u tradičnějších masových špízků, což se ukazuje jako dobrá volba: Ceviche mi ze všeho nejvíc připomíná našeho zavináče, kdyby byl udělaný z lososa a krevet. Ještěže nám k tomu ochotná - a, světe div se, angličtinou velmi slušně vládnoucí! - servírka donese dvě piva, natočená pořádně nad míru. A protože dnešek už je fakticky poslední den a potřebujeme se před odletem zbavit chilských pesos, dáme si navrch ještě dva koktejly, ať je veselo.

Venku už je inkoustová tma, kterou se nese nekonečné hučení tříštících se vln a fičení větru, co profukuje škvírami ve stěně a s sebou nese drobounká zrnka černého lávového písku.

Zítra jedeme domů.

×