Objevování Pichilemu

Ráno je sice trochu podmračené, ale předpovědi slibují slunečný den, navíc se zdá, že náš operátor Movistar znovu nahodil síť (výpadek byl pravděpodobně v celém Chile, nejen u nás v Pichilemu), takže vstáváme v předtuše příjemného a pohodového dne. Snídat bychom dnes chtěli venku, v bungalowu moc nemáme co - s pekařem jsme včera příliš neuspěli. Víme, že Chilani nevstávají právě nejřív, takže dveře zamykáme až o deváté a jdeme se nejdřív projít do městského parku Agustína Rosse - pána, který v Pichilemu na konci 19. století koupil pár pozemků a v závěti je pak odkázal městu, jako třeba právě tenhle park.

Kolem půl desáté nám připadá, že už by se mohlo začít pomalu snídat i v Chile, tak se vydáváme na výpravu do centra města. I po třech týdnech v téhle zemi jsme zcela nepoučitelní - zavřeno je samozřejmě úplně všechno. Otevřená jsou kupodivu dvě kávová okénka, ale snídat jenom kafe, a ještě na stojáka, nemáme moc náladu. Nakonec se ale vmáčkneme do Café Monte Carlo, kde číšník sice ještě zametá a protírá si oči, ale už je ochoten nám uvařit dvě latté a z kuchyně pro nás objednat dvoje míchaná vajíčka. Než se tohle všechno podaří, máme namísto snídaně vlastně už spíš brunch.

Domů se tedy vrátíme jen sbalit batůžek na dnešní výlet a jdeme na autobusové nádraží. Chtěli bychom se totiž jet podívat na Punta de Lobos. Punta de Lobos, tedy Vlčí mys, je vlastně čtvrť Pichilemu, i když je od něj vzdálená asi pět kilometrů. Jedná se o skalnatý ostroh, kolem něhož se lámou ty správné vlny, na kterých se dá surfovat. Navíc Cristian, správce našeho apartmánu, včera říkal, že Punta de Lobos je "very beautiful", takže to prostě nemůžeme minout.

Bohužel paní v informacích na autobusovém nádraží se našemu požadavku na autobus do Punty vysměje: Odtud prý jezdí jen autobusy meziměstské. Takhle do Santiaga kdybychom chtěli, tak to by šlo. Ale do Punty? Vemte si taxíka. Vyjdeme tedy před budovu autobusáku, a než se nadějeme, jede kolem colectivo - sdílené taxi - s cedulí Punta de Lobos. Naskočíme a necháme se dovézt skoro až na špičku skal.

Mraky se od rána protrhávají a obloha je téměř modrá, vítr ale pořádně funí a teploty zdaleka nedosahují dvacítky. Příjezdová silnice je ovšem plná zaparkovaných aut, typicky malých trucků, kam se dá surf bez problému hodit na korbu. Surfaři se převlékají přímo na ulici: neoprén, botky, kapuci... Tohle není žádná Havaj s pětadvacetistupňovou vodou a třicetistupňovým vzduchem. I příboj samotný je jednoznačně terén pro pokročilé. Vlny odhadujeme v poměru k lidským postavičkám tak na třímetrovou výšku a surfaři na nich rozhodně nejsou na úrovni školičky, kterou jsme včera viděli skotačit na městské pláži. Skály v těsné blízkosti navíc ještě přidávají na adrenalinu. Vydržíme se koukat dobrou půlhodinu, protože když to někdo umí, klouže po vlně hladce a elegantně, jakoby bez námahy, celé stovky metrů. A ty pak musí samozřejmě zase dopádlovat zpátky, aby na správném místě chytil tu správnou příští vlnu.

Když se vynadíváme, vyrazíme na výpravu zpátky do Pichilemu - pět kilometrů zpět ale plánujeme tentokrát jít pěšky. Bohužel není jiná možnost než se vypravit po hlavní silnici, v blízkosti mořského břehu žádná rozumná komunikace nevede a hlubokým plážovým pískem bychom těch pět kiláčků taky nemuseli dojít. Bereme to aspoň jako průzkumnou výpravu: silnice mezi Pichilemu a Punta se Lobos je lemována různými podniky, z nichž některé máme v plánu vyzkoušet.

Prvním z nich je kavárna Taller 2470. Tam má barista na pultě solidní pákový kávovar, navíc nám lámanou angličtinou představí zrnka kolumbijské arabiky, kterou se nám chystá připravit, a jakmile napění mléko a začne ho lít do espresso shotu, je jasné, že to nedělá prvně. Pijeme zdaleka nejlepší kávu, jakou se nám kdy povedlo v Chile najít, a Honza si k ní ještě dá teplý banánový muffin velikosti větší než malé.

V blízkosti supermarketu potkáme babičku-zelinářku, to tady není moc obvyklý jev. Necháme si nandat hrst cherry rajčat - červených, žlutých a taky zelených. To Honza hned po nákupu ochutná, protože se mu nechce věřit, že by něco zeleného mohlo chutnat zrale rajčatově, ale je výborné (samozřejmě to hned slíznu, že jsem jich měla koupit aspoň kilo, ale copak to člověk může dopředu vědět?). Velké naděje upíráme k pekárně Tanumé, která by měla mít v nabídce ochucenou focacciu - ta už se nám v Puerto Varas opakovaně osvědčila. Plechová roleta je ale stažená až k zemi a pekárna je nedostupná. Naštěstí se jen pár kroků odtud nově vylíhnul El Club del Pan, o kterém ještě ani žádné mapy nevědí, tak vezmeme zavděk jejich kváskovým chlebem s olivami.

Až na konci cesty si uvědomíme, že jsme nějak zapomněli poobědvat (tedy hlavně já - Honza je prý ještě plný muffinu), tak si ve stánku kousek od bungalovu koupíme empanadu. Tahle je ale na rozdíl od všech, které jsme kdy předtím měli, smažená (to se z nabídky většinou předem nepozná, indicií bývá jen kastrol s rozpáleným olejem vzadu v kuchyni), tak jsem zvědavá, co na tohle sýrem plněné fritované nadělení řekne můj žlučník. Honza si místo empanady jde radši na pláž zaběhat. Nejspíš mu dochází, že už k tomu nebude mít v Chile moc dalších příležitostí, a přece s sebou ty boty na běhání nevezl přes půl zeměkoule zbytečně! Moc nadšený ale z trasy není - běžel stejným směrem jako jsme šli na výlet a potýkal se se stejnými problémy: v písku se běhá blbě, na silnici taky, o přelézání skalisek a smečkách útočících psů nemluvě. Takže jakmile se z toho intenzivního čtrnáctikilometrového zážitku trochu oklepe a dá si sprchu, jdeme si ještě v podvečer spravit náladu drinkem.

Sedneme si znovu v plážovém baru El Playero, kde se nás ujali včera, když jsme byli bez internetu, a dáme si koktejl. Slunce akorát zapadá nad příbojem mořských vln a je zřejmé, že naše dovolená se blíží ke konci, protože ucucávání z koktejlových sklenic doplňujeme vzpomínáním, kde jsme si kdy dali jaký dobrý koktejl. Ještě ale zpátky domů neletíme, ještě máme minimálně zítřek na to, abychom si podél pacifických pláží dopřáli nějakou další expudici.

×