Z hor k moři

Po náročném včerejšku, kdy - jak už Honza zmínil - jsme dělali v podstatě všechno, spíme jako zabití. A když se ráno probudíme a zjistíme, že těla máme rozlámaná jenom trochu, pustíme se rovnou do balení, protože dnes nás čeká další přesun. Na posledních pár dní, které budeme v Chile trávit, míříme do přímořského městečka Pichilemu.

Pro Pichilemu vlastně vůbec nejsme správná cílová skupina. V plném létě, tj. v lednu, se tam teplota vzduchu vyšplhá na pětadvacet, teď by ale měla mít jen velmi jarních šestnáct, stejně jako vody Tichého oceánu, které pobřeží omývají. Do Pichilemu se totiž nejezdí na koupačku, jezdí se tam surfovat (v neoprenu, samozřejmě). Nás město zlákalo zejména proto, že v něm kromě surfařů předpokládáme slušné kafe, dobrou pekárnu a solidní nabídku koktejlů s výhledem na moře. Čerstvému větru od moře hodláme předcházet tím, že - jak včera Honza celkem logicky prohlásil - v baru nefouká. A taky máme důvod zcela praktický: Z Pichilemu je pak zpátky do Santiaga celkem blízko - na chilské poměry, samozřejmě.

Než se ale k pacifickým plážím dostaneme, čeká nás opět transport. Z chaty pod horami kolem osmé ráno s batohy na zádech vyrazíme, jako už tolikrát, po krajnici do San José, které máme asi dvacet minut pěšky. K našemu milému překvapení na zastávce akorát stojí minibus směr Santiago, do kterého naskočíme. A o půl desáté už jsme v hlavním městě, u stanice metra. Kartu na jízdné máme dostatečně nabitou ještě od minule, takže rovnou procházíme turniketem a nastupujeme do vláčku. Zvolna licitujeme, jaké máme šance na autobusy do Pichilemu. Ten v 10:30 prošvihneme, i když nám nebude chybět moc - v metru ale strávíme přes hodinu a na autobusák je to pak ještě kus pěšky. Ten v 11:50 už bychom ale stihnout měli.

Zatím jde všechno jako na drátkách, přestup na další metro bez obtíží, cestu k autobusovému nádraží San Borja už od minula známe. Hledáme jen prodejní okénko společnosti TranSatin, protože s tou jsme ještě nejeli. Když u něj vystojime frontu, dostaneme se na řadu a ptáme se, kdy jede příští autobus do Pichilemu, prozradí nám agentka, že ten v 10:30 ještě neodjel, je totiž zpožděný, ale jsou v něm poslední dvě místa, nejsou vedle sebe a museli bychom si dost přichvátnout, abychom ho na nástupišti stihli před odjezdem. Tak to ne, zavelí Honza, nejsme tu na dostizích, jsme na dovolené. Kupujeme dva lístky na 11:50, sedneme si ve fast foodu a dáme si ke druhé snídani snídaňový sendvič se sýrem a avokádem a cappuccino.

I náš autobus v 11:50 je malinko zpožděný, z nástupiště vyrážíme krátce po dvanácté a čeká nás dle plánu tři a půl hodiny cesty. Krajina se proměňuje, namísto kaktusů teď vládnou borovice a namísto třítisícových štítů se objevují povlovné kopečky, nám už trochu povědomé - před dvěma týdny jsme si v padesát kilometrů vzdáleném Santa Cruz léčili rýmu. A o půl čtvrté skutečně zastavujeme, přesně dle jízdního řádu, v Pichilemu na autobusovém nádraží, vyzvedneme batohy ze zavazadlovéo prostoru autobusu a zamíříme ke komplexu Cabañas Sol Norte, kde máme pro následující dny rezervované bydlení. Před hlavními vraty se zastavíme a chceme napsat Cristianovi - správci komplexu, se kterým máme rezervaci domluvenou. Zjišťujeme ale u toho, že oba naše mobily se španělskými SIM kartami jsou zcela bez příjmu. Žádný signál, žádná data. Cristian už si nás naštěstí všiml, odemkne nám bránu a vede nás hned do prvního domečku za ní. Bungalovy jsou patrové, v přízemí je vždycky kuchyňka a koupelna a v patře pak ložnice. Jak teplo stoupá, je ložnice vyhřátá víc než přízemek, přesto si ale - po minulých zkušenostech - radši řeknu o přenosný přímotop, který Cristian promptně dodá. Je mi moc sympatické, že se s námi snaží mluvit anglicky, i když je jeho slovní zásoba velmi omezená. Ale i když složitější věci říká radši španělsky a i když na některé formulace využívá Google Translate, je to pořád jazykově nejvstřícnější přístup ze všech, s jakými jsme se tu kdy kde setkali. Kromě představení toho, co kde v bungalovu je, přidá ještě celou přehršel tipů na místní pamětihodnoti a výlety do okolí - jako by ani nevěděl, že popozítří už odtud zase odjíždíme.

My navíc nechceme následující dny trávit přehnaným cestováním. Chceme si prohlédnout městečko, kouknout na moře, dát si občas někde drink a moc se nikam nehnat. Máme pocit, že za uplynulé tři týdny jsme toho nacestovali až až. Vybalíme tedy batohy, vezmeme sluneční brýle (obloha je polojasná) a vyrazíme objevovat Pichilemu.

Vítr od oceánu je celkem svěží, takže je třeba mít přes tričko mikinu, ale opakované deště, které nás provázely v severní Patagonii, se zdají být definitivní minulostí. Projdeme se nejdřív po hlavní třídě, kde máme předvytipované dvě kavárny - jedna z nich je ale jen prodejní okénko, takže skončíme v té druhé, která jako místo k sezení nabízí dvě lavičky před vchodem. Káva není zas takový trhák, jak se podle obrázků na webu zdálo, ale už jsme si zvykli, že fakt dobrá káva je v Chile vzácná. Na stejné ulici ještě najdeme supermarket, kde bychom chtěli doplnit pár zásob do lednice, je to ale jen diskont zaměřený primárně na velké nákupy průmyslového zboží, takže odcházíme s nepořízenou. A když chceme na elektronických mapách dohledat, kde ještě jinde by se dalo nakoupit, opakovaně zjišťujeme, že výpadek signálu nebyl ani jen místní, ani jen chvilkový - v celém Pichilemu jsme už dobrou hodinu "odříznuti od světa" (tedy aspoň toho elektronického), a to nám trochu komplikuje život. Přemýšlíme, jestli to nemůže být problém našeho operátora Movistar, ale ten má obchod se SIM kartami hned na hlavní třídě - což by měl jen těžko, kdyby ve městě neměl pokrytí, že?

Místo elektronických map se tedy orientujeme podle toho, kam zrovna dohlédneme - a dohlédneme k moři. Tak jdeme tam. Playa Principal na severním kraji města je pláž na procházky a povalování, když to zrovna počasí dovolí. My se jdeme projít v tmavém písku, kouknout se na oceánské vlny (ty se tady zrovna moc nepředvádějí) a taky na racky, kteří číhají, kterému dovolenkáři by co klofli. U konce pláže je ještě jeden obchod s potravinami, tenhle je o fous lepší, takže něco nakoupíme tam, ale ani tak to není žádná diskotéka. Oni tady jedí strašný svinstva, komentuje to Honza - a není daleko od pravdy. Je obtížné tady sehnat slušnou zeleninu, šunku s vysokým podílem masa (různé měkké salámy nebo párky tady mají) nebo dobrý sýr. Stoprocentní džus v Chile považujeme za svatý grál, na který lze narazit jen zcela výjimečně - zato ovocné nektary s minimálním podílem ovocné šťávy a vysokým podílem dochucovadel se tu prodávají ve dvoulitrových láhvích za pakatel na každém rohu. Docela to asi navazuje na problematiku obezity, kterou Honza zmiňoval včera. Je vidět, že se to Chilani snaží na centrální úrovni nějak řešit, protože všechny balené potraviny mají povinné označení "hodně cukrů", "hodně nasycených tuků" a "hodně kalorií", pokud jich fakt hodně mají. Taky v Chile frčí všechno nízkotučné, bezlaktózové a bez cukru (rozuměj s umělými sladidly). Ale, milí Chilani, dokud nevyhodíte všechny tyhle blafy a nezačnete jíst normální jídlo, velké zlepšení veřejného zdraví nečekejte.

Vracíme se zpátky k pobřeží, kde u mysu La Puntilla Pichilemu konečně nacházíme pár surfařů. Nevypadají jako velcí přeborníci, většinu času tráví vleže na surfu vyčkáváním na tu správnou vlnu a pohrdáním těmi méně správnými vlnami - ale my zase nejsme žádní experti, takže co my víme, možná se právě podle toho pozná zkušený surfař. Klobouček kažopádně zasluhují už za to, že v podmínkách 15°C vzduch - 15°C voda - 15 uzlů větru do toho moře vůbec vlezou.

Docela rádi bychom si sedli na nějakou terasu restaurace nad mořem a chvíli se kochali, ale na rozdíl od městské hlavní třídy má většina podniků tady na pobřežní promenádě zavřeno. Když už konečně najdeme jeden, kde je otevřeno, posadíme se na zahrádku a vyčkáváme na servírku. Ta nám donese, jak je v Chile obvyklé, nabídku ve formě QR kódu. Bohužel, omlouváme se, jsme v celém městě bez signálu. My ale papírové lístky nevedeme, kontruje servírka. Fajn, máte tedy wifi? To nemáme. Honza wifi se jménem restaurace vidí v mobilu ve svém seznamu dostupných wifin. Ta nefunguje, pálí dál servírka. A jak si tedy máme objednat, když nám přístup k datům neposkytnete a papírové lístky nemáte? Váš problém. Dobře, tak na téhle zahrádce se tedy neusadíme - a Pichilemu ztrácí dalších pár bodů.

Když obejdeme mys La Puntilla a zamíříme znovu směrem k městu, situace je spíš horší - tady ne že by byly podniky zavřené, tady nejsou skoro vůbec. Vlastně najdeme jen jediný bar El Playero. Ale! Ten má 1) zahrádku vyloženou až do plážového písku, i s houpačkou a plážovými křesly, 2) má papírové jídelní a nápojové lístky a 3) má i wifi. Nejdřív tedy zapátráme v kartě po koktejlech, abychom si trochu zvedli náladu - vybereme tradiční Pisco Sour. Potom koukneme na online mapy, co by šlo ještě zajímavého navštívit, ale oba už máme chození docela dost, takže se domluvíme, že se s malou oklikou kolem pekaře budeme pomalu vracet do domovského bungalovu. A nakonec se rozhodneme, že si na místě dáme i večeři. Kdo ví, kde jinde ve městě by nám ještě nabídli staromódní jídelní lístky tištěné na opravdovém papíře?

A tak přestože završíme procházku po městě dobrou večeří i s koktejlem, zatím jsme z Pichilemu trochu rozpačití. Těžko říct, v jaké míře k tomu přispívá fakt, že nás město odpojilo, a v jaké míře pak fakt, že tady sezóna zatím zcela evidentně není v plném proudu. Ale máme, koneckonců, ještě další dva dny, abychom tady tomu přišli na kloub.

×