Všechno!

Jsou dny - jako byl ten včerejší - kdy se nic moc nedaří a i přes urputnou snahu musí člověk nakonec pokrčit rameny a nechat věci na jindy.

A pak jsou jiné dny, kdy se zdá, jako by se několik dní slezlo do jednoho datumu a uspořádaly velkou párty. Jako třeba dneska, kdy bylo všechno: Slunce! Horské štíty! Ledovce! Horké prameny! Polonahé ženy! Kozy! Kvetoucí kaktusy! Koupání pod vodopádem! Koupání pod jiným vodopádem! Pivo!

Ale popořadě:

Vstáváme do krásného dne - přesně jak slibovala předpověď, nebe je bez mráčku. Vzhledem k dnešnímu plánovanému programu bereme do batohů jak plavky, tak bundy a mikiny a v osm už podupáváme na silnici před naším apartmánem, kde nás má vyzvednout Luis, náš známý ze včerejška, který nám má (jak je Hedvika přesvědčená) připravit osud horší než smrt.

Luis má asi čtvrt hodiny zpoždění a Hedvika se už začíná obávat, že nám ten osud horší než smrt nakonec nepřipraví, ale nakonec se jeho červené autíčko přece jen objeví za záhybem cesty a my můžeme vyrazit. Nejprve tedy jedeme k benzínce, kde za polovinu smluveného honoráře Luis naplní nádrž, a pak už vyrážíme dál do údolí.

Během půl hodiny jízdy se okolí promění jak mávnutím kouzelného proutku - kopce, na které jsme až doteď byli zvyklí, ustoupí nefalšovaným horským štítům se sněhovými čepicemi a samotná silnice je jen asfaltový pásek mezi dvěma valy sutě, které se z okolních strání sypou do údolí. Projíždíme kolem odbočky k Baños Morales, kam jsme se tak urputně snažili probojovávat včera, a za malým prkenným mostkem přes řeku Hedvika, hledíc do mapy, lakonicky prohlásí: "Tak tady končí silnice".

Silnice tedy úplně neskončila, skončíl jen asfalt - dál pokračujeme po uježděné hlinité cestě, místy zpestřené potoky, které si přes ni prodraly cestu. Nic z toho Luise nezastaví ani příliš nezpomalí - stíhá řídit, fotit mobilem hory kolem a ukazovat nám fotky ze svých minulých výprav. To vše doprovází španělským výkladem, ze kterého chytáme jen jednotlivosti: Hory kolem jsou barevné kvůli tomu, že obsahují nerosty - zelená je od mědi, žlutá je od sádrovce, který se tu ve velkém těží a vozí v kamionech do Santiaga. Tohle je kozí farma, kde dělají sýry. Támhle za tím kopcem vykukuje ledovec a tady pod tím sněhovým polem teče řeka. Dvě hodiny odsud tímhle směrem je Argentina.

Cesta se dál zhoršuje, je samý kámen. Autíčko typu Kia Soul, které na takovýhle terén rozhodně není stavěné, dostává pořádně zabrat a my uvnitř lítáme jak nudle v bandě. Nicméně Luis si to nijak zvlášť nebere - zpomaluje víceméně jen v případě, kdy nám při brodění voda sahá nad ráfky, nebo v případě, že se zespodu ozve mimořádně velká rána. Nicméně tu nejsme jediní takoví blázni - a auta, která potkáváme v protisměru, rozhodně nejsou žádné teréňáky, takže zůstávám v klidu a čekám, co se z toho vyvine.

Po asi půlhodině poskakování, brodění a objíždění balvanů přijíždíme k cíli naší cesty - respektive zatím k závoře, kde nás vrátný zkasíruje o 8000 pesos (asi 200 Kč) na osobu. Oproti mému očekávání Luis s vrátným vyjedná, že tu je jenom jako řidič, takže za něj vstup platit nemusíme. Pak už se závora zvedá a my vjíždíme na planinu, kde už stojí dobrých dvacet jiných aut. Teď je nám jasné, jak naivní byla naše představa "pojedeme ráno, abychom tam byli dříve než ostatní": Planina pod horkými prameny funguje jako kemping a u každého zaparkovaného auta stojí stan. Luis říká (nebo se aspoň domníváme, že říká), že sem lidi jezdí na celý víkend - mimo jiné i kvůli tomu, že jsou tu krásně vidět hvězdy.

Náš řidič nás doveze až na nejvyšší parkovišťátko, odkud je to do termálních jezírek doslova pár kroků. Je jich tu asi pět nebo šest, s mléčně bílou vodou zbarvenou od jílu - ten má prý léčivé účinky, říká nám Luis (nebo se aspoň domníváme, že to říká). Teplota v jezírkách postupně klesá - od nejvyššího, které má mít 55°C, k nejnižšímu, kde má voda 25°C. To tedy tvrdí internet, já můžu na základě vlastní zkušenosti říct, že v nejteplejším jezírku byla voda sice hodně horká, ale snesitelná - a 55°C by snesitelných nebylo ani trochu.

Lidí je tu sice poměrně hodně, ale ještě celkem přijatelné množství. Postupně se vycachtáme ve všech nádržkách, co tu mají, ale nakonec se soustředíme na dvě nejteplejší - zdá se, že běžní návštěvníci nesnášejí horkou vodu tak dobře, jako my onsenoví harcovníci, takže je v nich skoro úplně prázdno.

K mému překvapení je mezi návštěvníky i docela velké množství pohledných žen. To se možná nezdá v lázních až tak překvapivé, nebýt toho, že jsme v Chile - a v Chile jsou hezké holky sakra nedostatkové zboží. Už jsme si toho s Hedvikou všimli několikrát, ale místní děvčata - a to i ta mladá, pod dvacet - jsou často při těle. A to se nebavíme o modelu "pár kilo dolů by prospělo", ale skutečně morbidní obezitě, která u tak mladých lidí až zaráží. No, teď je už jasné, kde se ty hezké slečny schovávaly - podle všeho se celou dobu koupaly tady, v Baños de Colina.

Během hodinky se dostatečně vypaříme, vyfotíme a vykoukáme (na kolemstojící hory a tak); navíc registrujeme, že lidí citelně přibylo: v našem pařáku na prasata jsme sice stále sami, ale v chladnějších bazénkách už je plno. Dole na parkovišti se začínají řadit mikrobusy plné koupáníchtivých návštěvníků, takže uznáme, že náš čas se naplnil. Chtělo by to sprchu, protože zdejší voda je dost slaná, ale místní sprchozáchody nepůsobí příliš hygienickým dojmem, takže se jen nahrubo otřeme a za chvíli už se i s Luisem drkotáme po cestě dolů do údolí.

Je ale teprve poledne a náš den ještě ani zdaleka nekončí: požádáme Luise, aby nás vysadil poblíž posledního trailheadu, který jsme v okolí ještě nevyzkoušeli. Luis nás ochotně vysazuje na krajnici asi kilometr od začátku trasy - odbočku z hlavní silnice bůhvíproč blokují místní policisti a autem se tam jet nedá. Loučíme se srdečně s naším průvodcem, ze kterého se vyklubal moc příjemný a ochotný chlapík, který nám nakonec nechal i všechny naše ledviny. Pokud se někdo chystáte do údolí Maipo, můžeme jen doporučit.

My už ale vyrážíme vstříc dalšímu dobrodružství: Vodopádům v rezervaci El Sauce, která se nachází východně od městečka El Toyo. Charakter krajiny je tu úplně odlišný - místo sněhových polí a horských bystřin jsou kolem kopce porostlé kaktusy a makií. Vstup do rezervace leží stejně jako včera na soukromém pozemku, ale tentokrát nám nikdo drahého a zbytečného průvodce nevnucuje - místo toho zaplatíme babče v přístřešku z vlnitého plechu 2000 pesos za osobu (asi 50 Kč). Ta nám na oplátku asi pět minut popisuje, kudy máme jít - z dlouhého monologu ale pochytíme jenom "cesta do kopce" a "zelený kámen". Moudře pokýváme hlavou, že jsme jako všechno pochopili, a vyrazíme na cestu.

Zelený kámen, který označuje vstup do rezervace, je opravdu k nepřehlédnutí - za ním se vine cestička hustě označená cákanci bílé barvy, která se klikatí mezi vysokými kaktusy quisco (Echinopsis chiloensis... asi), které jsou zrovna v plném květu. Slunko, které se svou přízní posledních čtrnáct dní tak skrblilo, se do nás konečně opře naplno a podtrhuje tak polopouštní charakter celé cesty. Vzhledem k tomu mírním svá očekávání ohledně vodopádů - v tomhle vyprahlém kraji se dá podle všeho čekat jen nějaký unavený čůrek, který se na rozpálených kamenech ztratí dřív, než vůbec stačí někam spadnout.

Výhled z nejbližšího kopce nás ovšem vyvede z omylu: na dně údolí, kterým se naše cesta vine, neteče žádný potůček, ale docela obstojná řeka, která si proráží cestu kamenitým korytem s energií, kterou by člověk v téhle krajině nečekal. Už na dálku vidíme, jak se slunce odráží ve spoustě jezírek a jak se voda překotně hrne peřejemi. Ten pohled nám přijde daleko optimističtější než prašná cesta makií, a tak po krátké konzultaci s mapou a GPS využíváme nejbližší příležitosti a sestupujeme dolů k řece.

Evidentně nejsme první, které něco takového napadlo - už zdálky vidíme, že okolí řeky je poseté spoustou stanů s piknikujícími rodinami. Vypadá to, že údolí Maipo je oblíbenou víkendovou destinací obyvatelů Santiaga - a není divu; představte si, jak by asi vypadalo údolí Vydry, kdyby se do něj dalo dojet z Prahy za necelou hodinku, dalo se v něm stanovat za padesát korun na celý víkend a Praha byla třikrát větší. Naštěstí má údolí Maipo na délku víc než deset kilometrů, takže se to množství lidí rozředí na docela rozumnou úroveň a pro každého se tak nějaké to místo bez problémů najde.

My se poprvé ochladíme v jezírku asi na polovině cesty - sdílíme ho s výpravou nějakých anglicky mluvících studentů, ale ti se do vody nijak moc neženou, takže tůňku i vodopád máme vlastně sami pro sebe. Osvěžení pokračujeme dál po docela dobře značené cestě, která se ale brzy přestane držet trasy, kterou máme uvedenou v naší mapě na telefonu, a zamíří po kopcích bůhví kam. Je to docela nezvyk - OpenStreetMaps, které používáme, jsou v Čechách dotažené do až absurdních detailů; je v nich zaznamenán každý větší strom a cestička v polích. Tady je to naopak pole dost neorané - mít tu pár dní navíc, mohl bych se tu s mapováním vyřádit dosyta.

My ale dneska máme trochu jiný cíl, takže se pokorně vracíme zpátky na známou trasu a případné vylepšení OpenStreetMaps necháváme na jindy (nebo pravděpodobněji na někom jiném). Cesta, po které pokračujeme, je o znání horší, neznačená a cestou nás několikrát přiměje k brodění, což ale vzhledem k teplotám vysoko přes 20°C je spíš příjemné osvěžení než otrava. Nakonec musíme ještě strmě do kopce a po chvilce drásání mezi kaktusy se konečně dostáváme na "oficiální" značenou cestu, která nás vede až k našemu cíli, vodopádu Doble Cascada.

Cestou si nemůžeme nevšimnout i negativních dopadů, které popularita na zdejší místo má - kolem řeky je dost bordel, za každým druhým kamenem je podpapírák a před koncem cesty dokonce narazíme na něco, co vypadá jako trvalá osada/slum s boudami sbitými ze starých prken a Chilany tak milovaného vlnitého plechu. Vyhýbáme se raději širokým obloukem.

Po dvou hodinách chůze konečně dorazíme k Doble Cascada - dvojitému vodopádu, jak stvořenému pro koupání v horkém dni. Ani tady nejsme sami, po kamenech kolem posedává nějakých deset lidí a skupina plnoštíhlých děvčat pod nedalekým stromem zrovna pořádá piknik. Do vody se ale opět nikdo moc nehrne, tak se tam nahrneme my.

Po půl hodině cachtání máme pocit, že jsme už dostatečně zregenerovali na zpáteční cestu. Jediné, co nás trochu trápí, je docházející zásoba tekutin; pro jistotu naberu do prázdné lahve vodu z řeky pro případ nejvyšší nouze a vyrážíme na cestu zpět.

Tentokrát si odpouštíme veškeré experimenty - je už půl čtvrté odpoledne, máme toho před sebou ještě docela dost a touha dostat se zpátky do civilizace daleko převyšuje naši chuť po dalších navigačních experimentech. I díky tomu zpáteční cesta ubíhá velmi svižně a po necelých devadesáti minutách jsme zase u zeleného kamene, kde jsme po obědě tůru začínali.

Vyprahlí a rozpálení na chvíli zakempujeme u blízkého stánku, kde do sebe z nouze vsákneme pikslu nějakého sladkého (ale studeného!) sajrajtu, kterou završíme zmrzlinou, která chutná úplně stejně jako ta naše tradiční z Opočna. Jakmile se trochu sebereme, zamíříme přes most zpátky na hlavní silnici, kde nás čeká další překvapení dnešního dne.

Silnice, která byla celý víkend ospalá a poloprázdná, je zaplněná nekonečnou šňůrou aut plných Chilanů, kteří se po víkendu v divočině vracejí zpátky do Santiaga. Dokonce i na autobusové zastávce, ke které dorazíme, čeká na autobus dobrých dvacet lidí - a když autobus konečně přijede, ani nepřibrzdí, protože už je nacpaný až po střechu.

Uvědomujeme si, že tady nám pšenka nepokvete. Autobusy jezdí maximálně jednou za hodinu a každé taxi colectivo, které by snad náhodou jelo kolem, okamžitě zaplní lidi, kteří na zastávce evidentně čekají daleko déle než my. Pokrčíme tedy rameny a vyrážíme domů pěšky - koneckonců, nemáme to až tak daleko. Další tři kilometry pochodu podél rušné silnice nás sice nadšením nenaplňují, ale jinou možnost stejně nemáme, tak co.

A zrovna když si už na cestě logicky zdůvodníme, že doprava pěškobusem je ta jediná volba, kterou jsme realisticky měli, kde se vzal tu se vzal, objeví se autobus úplně mimo jakýkoliv jízdní řád - a je navíc poloprázdný! Nehodláme se s Vesmírem hádat o tom, jestli tenhle stav věcí má nebo nemá nějakou logiku, naskakujeme dovnitř a necháme se pohodlně dovézt až do vesnice San José de Maipo - protože dnešní den přece ještě nekončí!

Pravda je totiž taková, že doma v chaloupce nemáme už vůbec nic k jídlu, a pokud nechceme k večeři žužlat tkaničky od bot, musíme jít ulovit něco do blízkého puebla. Hedvika má navíc na večer ještě jeden cíl - ochutnat bájný Pastel de Choclo, což má být... nevím, nějaké hrozně tradiční chilské jídlo.

Po příjezdu do San José jsme docela překvapení - jindy celkem ospalá vesnice je celá na nohou, na místním náměstí probíhá trh. V Chile se bohužel ještě nedobrali ultimátní pravdy, že zdaleka to nejlepší na trhu jsou stánky s jídlem, takže převažují háčkované čepice, vyřezávané ornamenty, mýdla a podobné zbytečnosti, které si nikdy nikdo nekoupí, ale i tak je příjemné vidět, jak městečko ožije.

My nakonec zaparkujeme v malinké restauraci Sajama kousek od náměstí. Uvítá nás hrozně ochotný pan majitel, kterému sice opět moc nerozumíme, ale který nás ujistí, že nám dá jak Pastel do Choclo, tak pivo, což je všechno, co od něj chceme slyšet. Navíc má evidentně v muzice stejný vkus jako my, takže si nad Pastelem (což Hedvika zanalyzuje jako nějaké maso zapečené v nějaké kukuřičné kaši - je to celé dost sladké, ale dost dobré) a pivem ve stylových půllitrech prozpěvujeme s Bon Jovi, Arrowsmithem a Metallicou. Pan majitel nás ještě učí otevírat patentní uzávěr na pivu tak, aby to pěkně luplo - mně se to napoprvé moc nepodaří, a protože mě mrzí, jak je z toho zklamaný, s lahví napodruhé trochu zatřepu a vykropím tak pivem půlku restaurace. No, nasmáli jsme se...

Teď už ale opravdu musíme domů - odoláme vábení pana majitele na závěrečné Pisco sour (prý dělá to pravé, peruánské, které se vyznačuje zejména tím, že je daleko větší, než to obyčejné chilské) a malinko vratkým krokem se vydáváme na dvoukilometrovou cestu zpátky k naší chaloupce. Ani nás moc nepřekvapí, když nás cestou mine charakteristické červené autíčko, ze kterého na nás troubí a mává Luis, který zřejmě veze nějakého dalšího kunčofta.

Doma se jen vysprchujeme a já okamžitě odpadnu - zažili jsme toho dneska opravdu dost. Jediné, co mi trochu kazí radost, je výhled na tenhle blog (snažil jsem se ho přepustit Hedvice - levně, levně!, ale nenechala se obalamutit). Nakonec to kolem druhé hodiny po půlnoci vzdám, zbytek budu muset dopsat zítra v autobuse cestou do Pichilemu. Ještě se zajdu podívat do zahrady na Jižní kříž, který visí nad jihovýchodním obzorem, a pak už definitivně zalezu pod peřinu.

Spím tak tvrdě, jako by mě někdo zabil a vzal si obě ledviny.

×