Hory, kde neprší

V chatě u řeky pod horami si dopřáváme pomalé ráno. Jednak dneska nemáme žádné velké plány a druhak jsme přímotop vypnuli ještě večer a teď bychom v ložnici odhadli něco málo přes patnáct stupňů. Honza se tedy jako první odvážně vyhrabe zpod peřiny, zapne kamínka a za chvíli už se dá v chaloupce celkem pohodlně existovat.

Venku by se dnes teploty měly držet pod dvacítkou a obloha by měla být zatažená. Dlouze o tom dumáme u míchaných vajíček, protože aktuálně vypadá úplně modrá - to jsme neviděli už pěkných pár dní. Nakonec to ale rozštípneme tak, že balíme s sebou jak kšiltovky, tak kulichy. Honza dokonce zaváhá nad plavkami - co kdyby nám přišel do cesty nějaký vodopád? Ale nakonec je do batůžku nepřidá.

Vodopády nám přitom mají přijít do cesty hned dva. Túra, kterou máme dneska naplánovanou, zanrhuje výstup k jednomu na pravé straně údolní silnice a pak k druhému, trochu výš na levé straně silnice. Výprava ale nezačíná u nás v San José, začíná o kus dál, v San Alfonso, a tak je třeba dojít do města na autobus. Tam nabalíme v supermarketu cestovní zásoby baget (slušnou pekárnu, co umí s kváskem, bohužel v San José ještě nevynalezli) a potom okukujeme autobusový terminál. Shodou okolností na něm najdeme i autobusík popsaný Baños Morales - to je horký (teda vlastně spíš vlažný) pramen na konci údolí Maipo. Ale tam by podle všech našich předběžných studií žádný autobus jezdit neměl. Ptáme se tedy místních čekajících, jestli autbus do Baños Morales skutečně jezdí, ale domorodci mluví tím druhem španělštiny, kterému Honza rozumí líp než já, jinými slovy důležitější je tam ta neverbální komnikace. Z ní vyrozumíme, že nikdo vlastně tak docela neví, ale že by bylo dobře jít se zeptat do autobusové kanceláře - a ukazují na unimobuňku na druhé straně ulice. Tak vypátráme nějakého pána, ale ten může být stejně dobře ředitel dopravce jako řidič a jako náhodný kolemjdoucí. Každopádně tvrdí, že autobus do Baños Morales skutečně jezdí, ale jen jeden denně, a to v jednu odpoledne ze San José a v sedm večer pak zase zpátky.

Chvíli s Honzou dumáme, jak se k tomu postavit, a nakonec dospějeme k následujícímu: Zastavíme se ještě jednou v naší chatě, přihodíme do batůžku plavky, půjdeme na dvojvodopádový trek, a když nám pak přijde do cesty autobus do Baños Morales - koneckonců, stejně se celou dobu budeme držet u té jediné silnice, která údolím vede - naskočíme do něj a pojedeme se vykoupat.

Vybavení pro všechny eventuality pak znovu vyrážíme na silnici. Potřebujeme se popovézt na začátek naší túry. Problém tohohle regionu ale je, že autobusy tu jezdí nepravidelně a dost daleko od sebe. Zlaté Coquimbo! Zlatý Puerto Varas, kde člověk naskočil do místního minibusíku nejdéle po půlhodině, ale spíš po čtvrt. Tady čekáme půl hodiny úplně zbytečně, než se rozhodneme, že tedy vyrazíme pěšky po silnici naším požadovaným směrem, a kdyby autobus jel náhodou kolem, mávneme na něj a zkusíme ho přesvědčit, aby nám zastavil. Místní to tak dělají docela často, tak proč by to nemělo vyjít nám. Autobus se za námi vynoří, jakmile uděláme pár kroků, a na naše mávání zareaguje velmi pružně - naskočíme tedy a jedeme směrem do San Alfonso.

Výstupní zastávku vybereme úplně ideálně, zrovna u ní začíná naše cesta k prvnímu vodopádu. Trochu nás ale překvapí, že je ta cesta přehrazená jakýmsi sportovním areálem, takže musíme přes recepci. Tam nám taky prozradí, že k vodopádu sice můžeme, ale jedině s průvodcem a bude nás to v přepočtu stát čtyři stovky. To mě natolik vyvede z rovnováhy, že se ani nezmůžu zeptat, proč na tom trvají - pěšky je to odtud asi kilometr, kde se tak asi cestou můžeme ztratit? Z recepce tedy vycouváme a teprve venku Honza na webu sportovního resortu zjistí, že nabízejí také camping, půjčení kajaku, rafting, jízdu na koni - a hlavně jejich pozemek strategicky sedí na tom jediném mostě přes řeku Maipo, po kterém se dá k námi vyhlédnutému vodopádu dostat. Tak to ne, pánové. Nic takového. To je dojení turistů skoro ve vietnamském duchu. Žádný Chilan mi při lezení do kopce k vodopádu na záda dýchat nebude. Tuhle myšlenku tedy opouštíme a jdeme zkusit štěstí jinam.

Najdi cestičku

Počasí je stále příznivé, teploty se musí blížit dvacítce, a obloha se sice od rána zatáhla, ale pořád ještě z ní nic nepadá. Putujeme tedy asi kiláček po silnici, abychom došli k odbočce k dalšímu vodopádu. Situace je trochu komplikovaná tím, že most nad řekou, kolem které má vodopádová pěšina vést, se opravuje, takže se snažíme do stráně dostat vlastně ve staveništi. Když Honza konečně objeví (zuby nehty) schůdnou cestu po kamenitém nábřeží řeky, objeví taky záhy, že cesta ve svahu nikam dál nepokračuje a že bude zřejmě třeba se řekou přebrodit na druhou stranu. Tedy, nebudeme se vymlouvat na to, že nemáme na brodění vybavení. Brodit se koneckonců dá i v teniskách. Spíš nemáme moc náladu na to se máčet. Navíc Honza, opět během rychlého zasurfování po internetu, vypátrá, že túra se vlastně chodí přímo řekou - je třeba ji opakovaně brodit tam a zpět, podle toho, po které straně je zrovna lepší průchod. Takže odsud taky ústup.

Ústup tentokrát neomylně vede zpátky do civilizace, do San Alfonso, kde zapadneme do první otevřené empanaderie - jmenuje se Terruňo a kromě empanadas má taky neuvěřitelný výběr řemeslných lahvových piv z různých konců Chile. Dva faily za sebou musíme nutně zapít. Probíráme, co nás dnešní neúspěch naučil: To, že je v Chile turistická stezka vyznačená v mapě (obě vodopádové túry jsme našli dokonce na dvou různých), ještě neznamená, že je skutečně a bez problémů přístupná. Poučení pro příště. A po jedné hodině se ze zahrádky empanaderie překulíme na blízkou autobusovou zastávku, abychom vyčkávali na autobus do Baños Morales.

Počítáme, že když v jednu vyjede ze San José, měl by tu být tak za dvacet minut. Tou dobou skutečně nějaký autobus přijede, ale jede jen do San Gabriel, nikoli až do Baños Morales. Vyčkáváme tedy dál. Honzu mezi tím oblížou všichni psi z celého širokého okolí - pánbůh ví, proč k němu všichni mají takovou afinitu - a autobus ani za hodinu stále nikde. Tou dobou už nám dochází trpělivost, je evidentní, že jsme si ráno s ředitelem-řidičem-kolemjdoucím asi dobře nerozuměli. A tak přecházíme na druhou stranu silnice, kde bychom rádi vyčkali na autobus zase zpátky do San José, kde bydlíme. Už jsme celkem smířeni i s tím, že místo autobusu využijeme sdílený taxík, takzvané colectivo - bude o něco dražší než autobus, ale dostane nás, kam potřebujeme. Zatímco colectiva, na rozdíl od autobusů, kolem skutečně jezdí, všechna jsou beznadějně narvaná.

Naši cestovatelskou beznaděj pozoruje už hodnou chvíli nějaký místní chlapík, který před chvílí zaparkoval svůj vůz jen pár metrů od nás. Když dokouří cigáro, vyrazí nám vstříc. To, že jsme turisti, není těžké poznat, takže jde najisto - a rovnou se nás ptá, jestli nemáme zájem o nějaký zájezd. Přesně nerozumíme, co všechno nám nabízí (mám dojem, že něco z toho byl rafting), ale dost důrazně vrtíme hlavou. Když vidí, že neuspěje, sleví ze svých ambicí a ptá se, co takhle colectivo. Jo, to by se nám nějaké šiklo, ale zrovna žádné nejede. A on na to, že nám colectivo udělá sám. Odtud až do San Chosé za pětadvacet kaček na jednoho. Podívám se na Honzu trochu tázavě - moje babička vždycky říkala, že nemám sedat do auta s cizíma pánama - ale Honza se tváří, že tenhle človíček nám toho moc udělat nemůže, tak naskočíme. Chlapík navíc, zřejmě nadšený svojí novou rolí taxikáře, regulérně zastavuje i na dalších zastávkách autobusu, kde lidi už hodinu marně čekají na spoj, a přibírá do auta další zájemce. Nám každopádně znovu opakuje - teď už mu rozumíme trochu líp - že by pro nás měl úžasnou rundu na celý den, k jezeru Embalse El Yeso, potom Laguna Negra a nakonec do Baños Morales. Jezera nás tak moc nelákají, ale ten horký pramen, jehož autobusové spojení nás dneska tak nepříjemně vyšplouchlo... Navíc prý by nás mohl dovézt i do vzdálenějších a teplejších Baños Colina, tvrdí. Na chlapíka - jmenuje se Luis - si tedy vezmeme kontakt a dohodneme se, že to s Honzou ještě probereme a dáme mu vědět. K chatě nás každopádně doveze i po šotolinovce až přímo před vrata.

V chatě si obratem ruky dáme horký čaj a kafe a u nich se rozhodneme, že to tedy zítra s Lusiem zkusíme. Koneckonců, problém tady máme obecně právě s dopravou - a osobní řidič by ho mohl pomoct vyřešit. A ceny, které požaduje, jsou pro nás v celku přijatelné. Píšeme mu tedy, aby nás zítra ráno vyzvedl před barákem, že se společně vypravíme do lázní. Kdybychom se tedy zítra už neozvali, možná by se aspoň na černém trhu mohly objevit naše ledviny.

×

Najdi cestičku