Ústup

Jak už Honza včera zmínil, počasí se horší. Přeháňky nás provázejí už několik dní a včera se proměnily v plnohodnotný slejvák. Náš další postup na jih tedy rušíme a volíme ústup. Ráda bych řekla, že "do předem připravených pozic", ale pozice nemáme připravené vůbec žádné. Srážková oblačnost se táhne přes celý jih Chile a končí na severu někde kolem města Temuco, takže bylo jasné, že pokud chceme přestat moknout, musíme se vypravit ještě severněji. A když už severněji, proč nepřeletět rovnou zpátky do Santiaga? Tím se ušetří dlouhaté autobusové přesuny a zbyde víc času na objevování Chile.

A tak dnes nastavujeme budík na pátou, o půl šesté stojíme sbalení před hotelem v Puerto Montt (jemně prší) a vyhlížíme taxík, který nám hotelová recepční přivolala. Když před vchodem do hotelu přistane se zakvílením brzd neoznačený vůz a z něj vyleze chlapík, který něco nesrozumitelně huhlá, vzpomenu si na poučky ze všech turistických průvodců po Chile: za žádných okolností nenastupovat do neoficiálního taxi! Hotelová recepční ale taxislužbu označila za "taxi de confianza", tedy za důvěryhodné, hotelem prověřené taxi, takže sebereme odvahu, hodíme batohy do kufru a nasedneme. Chlapík to kulí nočním městem celou dobu skoro stovkou, a to bez závislosti na tom, jestli je rychlost zrovna omezená na padesát, nebo na čtyřicet. Do toho má - aspoň ze začátku - chuť si povídat, takže se ptá, odkud jsme a jestli mluvíme španělsky a na jak dlouho jsme v Chile a co všechno už jsme viděli, jenže mně dojde poměrně rychle slovní zásoba (ach, ty minulé časy!), takže asi od půlky cesty už jedeme mlčky. Ona ta cesta ani zas tak dlouho netrvá - recepční nám doporučila vyrazit na letiště s předstihem půl hodiny, ale tenhle Fittipaldi nás tam doručil už za čtvrt.

Společnost Latam, od které máme letenky, lpí na tom, aby cestující na vnitrostátních letech byli na letišti dvě hodiny před odletem (u mezinárodních letů jsou to dokonce tři), takže jsme celkem zvědaví, čím vším bude třeba projít, než se dostaneme k bráně do letadla. Boarding pasy jsme si pořídili předem online, ale v odbavovací hale nás trochu zasekne samoobslužné odbavení zavazadel. Jakmile ovšem Honza odbavovací kiosek přemluví, aby mluvil anglicky, je už vystavení lepicího štítku na batohy otázkou několik sekund. Batohy tedy olepíme, odhodíme a jdeme k bráně.

Máme ještě regulérní dvě hodiny času, takže se rozhlížíme, jestli by se někde nešlo dosnídat. Ráno v hotelu jsme to odbyli jen hrnkem čaje a minidonutem. Zběžný pohled na bistra a kavárny v hale ale potvrzuje naše dosavadní chilské zkušenostni: před půl desátou tu prostě nikdo nevstává. Nakonec Honza ostřížím zrakem objeví v jedné trafice, která otevírá už kolem půl osmé, klučinu s pákovým kávovarem, ale latté není nic moc, žádné pochutnání, spíš jen tak na zkrácení času před odletem. Ten přichází přesně dle plánu v 8:06 a náš Airbus 320 se na vzletové dráze brodí takovými loužemi, že máme trochu strach, aby mu to při rozjezdu neuklouzlo.

Nic nepředvídatelného se ale nekoná, v 9:49 - opět přesně dle plánu - sedíme na ranveji v Santiagu. Naše deja-vu je jen částečné: Znovu vidíme obrovskou megalopoli obklopenou zasněženými horami, jako když jsme tu byli přede dvěma týdny, tentokrát je tu ale o něco chladněji a taky mraky jsou dost nízko. Asi si ten podzimní charakter počasí z jihu vezeme s sebou. Zatím ale neprší! Změna je taky v tom, že tentokrát přistáváme na terminálu vnitrostátních letů, kde se naše batohy vykulí na zavazadlový pás tak rychle, že já ten svůj nestihnu chytit a musím ho nechat odjet zase do zákulisí a udělat ještě jedno kolečko, a taky marně hledáme již známou zastávku autobusů do centra Santiaga - tady, u tuzemských letů, je namísto známé zastávky celé autobusové nádraží. Lístky ale kupujeme na již známý autobus, za již známou cenu, a během půlhodiny sbíháme do stanice již známého metra. Je to ale jiná stanice než minule, téhleté chybí živá chilská paní, která by dobila naši lítačku - obstarávají to automaty. Ve stanici jsou čtyři, dva jsou mimo provoz a mezi zbývajícími dvěma zmateně pobíhají dvě Chilanky, kterým se ne a nedaří kartu dobít. Tohle bude problém... Ne tak pro Honzu. Vetře se před jednu z dam, klikne na automatu, aby začal mluvit anglicky, což překvapivě skutečně funguje, a během patnácti sekund máme dobito. A hurá přes turnikety do vlaku.

V metru trávíme v součtu víc než hodinu - z červené linie přestupujeme ještě na tmavomodrou a necháme se dovézt skoro až za město. Cestu nám celou dobu zpestřují prodejci všeho možného: stativů na mobily, led osvětlení, losů (asi?)... Zdaleka nejhorší je vystoupení dvou mladých hochů s kytarou a akordeónem, kteří vydrží halekat čtyři stanice a ještě jsou rozmrzelí nad tím, že lidi kolem koukají do mobilů, místo aby jim tleskali. Osobně jsem přemýšlela, co všechno si mám nacpat do uší, abych se dožila konce.

Když vystupujeme na stanici Las Mercedes, dostáváme se do úzkého místa naší cesty: Víme, že odsud má jezdit autobus do San José de Maipo, kde máme dneska rezervované ubytování, ale nikde se nám nepovedlo najít, odkud vlastně odjíždí. Tou dobou už ale zafunguje chilská magie. Úplně cizí stařeček, který cestoval metrem s námi a kterého jsem poněkud nevybíravě přeskočila ve dveřích, se k nám nakloní a ukazuje, kudy máme ze stanice vystoupit. Díváme se nechápavě. No, jedete do kaňonu Maipo a hledáte zastávku autobusu, ne? Jo, přesně tak to je. Vystupujeme tedy doporučeným směrem a pokračujeme v pátrání. Dostáváme se na zastávku městských autobusů, ale ta se nám moc nezamlouvá - což záhy potvrdí vedle stojící slečna. Do Maipo se jezdí odtamtud, vidíte? Popojdeme tedy pár kroků. Tam sice žádná zastávka značená není, ale lidi tam postávají. Ptáme se tedy nějaké paní, jestli se odtud dostaneme do San José. A ta se cítí za náš šťastný dojezd natolik odpovědná, že od té doby každý kolemjedoucí autobus komentuje: tenhle ne, tenhle taky ne, a tenhle jo!

Minibus je narvaný až po střechu a zastavuje na každém rohu. Cesta do San José, vzdáleného necelých třicet kilometrů, nám zabere skoro hodinu. Dalších asi dvacet minut pak zabere pěší přesun, protože bungalov, který máme objednaný, je od centra městečka vzdálený asi kilometr. Obloha je sice zatažená, ale teploty se pohybují kolem patnácti stupňů, což je víc, než jsme byli v poslední době zvyklí. Navíc jsou kolem nás skoro třítisícové kopce, které nám ale připadají spíš jako Klínovec, protože samotné San José je ve výšce asi tisíc metrů nad mořem. Trochu k zlosti je, že tenhle region měl až doteď jasné počasí a teploty kolem pětadvaceti, na což má zase navázat, jakmile se my dva zvedneme a nasedneme do letadla směr Praha. Občas mám dojem, že se nám Chile snaží naznačit, že nás tady nechce.

Zatím si každopádně užíváme, že nemokneme, a snažíme se dostat do dřevěných vrat areálu s bungalovy, kde máme dneska spát. Cožpak o to, vrata otevřít jdou, za nimi se ale prohánějí dva vlčáci. Píšeme tedy Hectorovi, majiteli areálu, jak se máme dostat dovnitř. Ten samozřejmě řídí celou operaci odněkud z dobře placené kanceláře někde v Santiagu, takže pošle svého správce Nelsona, aby nás pustil dovnitř. Nelson, jak je u správců chilských ubytovacích zařízení dobrým zvykem, neumí anglicky ani slovo - ale zatím to ani není potřeba. Prostě otevře dřevěná vrata, oba vlčáky podrbe za ušima, nás nechá očichat a už jsme všichni kámoši. S vlčákama možná trochu víc než s Nelsonem, který nás bez nadšení provede zahradou k naší chatičce, ukáže heslo na wifi a prozradí telefonní číslo na dovážku jídla. Řekneme mu, že na pozdní oběd chceme jít do města - a on náš výraz "ciudad" (město) opraví na "pueblo" (vesnice). San José má přes 18 000 obyvatel.

Cestou do města, tedy vlastně vesnice, začíná krápat. Asi holt nás srážková oblačnost dohnala i tady. Zítra prý má být pořád ještě zataženo, ale bez deště, a pozítří dokonce úplně jasno, tak jsme zvědaví. Když jsme městečko projížděli autobusem, připadalo nám, že je plné obchodů, kaváren a restaurací. Když ho teď ale procházíme pešky, všímáme si, že spousta dveří pod vývěsními štíty je pevně uzamčených. Hledáme v první řadě supermarket. Prvním, který nám přijde pod ruku, pohrdneme - přijde nám příliš malý a ne moc dobře zásobený. Podle mapy mají být v městečku ještě asi čtyři další. Najdeme jediný, a ten je horší, čili nám nezbyde než se potupně vrátit. Na náměstí se pokoušíme ztéci nedobytnou turistickou informační kancelář, na jejíchž dveřích začíná visací zámek už trochu reznout. Chtěli jsme se poptat, co všechno se v okolních horách dá podnikat. Víme o tom, že jsou tu dvoje horké prameny, ale autobus k nim nejezdí, tak by se nám hodila nápověda, jestli se tam dá dostat nějak jinak. A taky bychom samozřejmě uvítali nějaká doporučení na túry po okolních kopcích. Visací zámek nám bohužel neprozradil nic z toho, tak si jdeme spravit náladu do jednoho z městských dvorů lemovaného food trucky - konečně máme příležitost dát si completo, čili chilskou verzi hotdogu, kde je párek zapatlaný mačkaným avokádem. A aby toho nebylo málo, zkoušíme rovnou i zdejší kavárno-čokoládovnu a káva neskóruje úplně špatně.

S plnými bříšky a s plnými batůžky zásob se vypravujeme po silnici na dvacetiminutovou procházku zase zpátky k naší chatičce. Sotva ale uděláme pár kroků za město, zastaví u nás auto a řidička se z okýnka ptá, kam prý jdeme. Ona bydlí až v El Ingénio, to je skoro na konci údolí, tak nás může popovézt. Nasměrujeme ji tedy k restauraci El Campito, kde se z hlavní silnice uhýbá k naší chatičce, a naskočíme do jejího SUVčka. Paní mluví anglicky nevalně (asi jako my španělsky), ale snaží se. Odkud prý jsme a co tady, v kaňonu Maipo, hodláme podnikat. Ze zvědavosti se jí ptáme, jestli neví, jak by se dalo dostat k horkým pramenům. Rovnou nám dá vizitku na jednu cestovku, která tam jezdí. Děkujeme, vystupujeme, máváme. Chilská magie. Tohle bych s chutí importovala k nám do Čech.

Večer pak už trávíme ve svém dočasně nabytém domečku. Za okny vidíme, že nás hlídají psi, a hned za nimi - ještě za růžemi a ovocnými stromy teda - se tyčí kopce. To šumění, které v chatce slyšíme, není ani lednice, ani klimatizace, ale řeka Maipo, které nám bublá hned za domem. Uvnitř domečku máme benzinový přímotop, který dokáže klima v obývákoložnici dost výrazně zpříjemnit. Venku navíc neprší. Když si uvědomím, že jsme dnes ráno odjížděli s durch-um-durch mokrého Puerto Montt, odvedli jsme za posledních dvanáct hodin solidní kus práce. Malbec na to!

P.S.: Doporučená cestovka vozí klienty do horkých lázní terénními 4x4 auty a za půldenní výlet pro nás dva si účtuje v přepočtu kolem sedmi tisíc, což je trochu mimo naše rozpočtové možnosti. Asi si zítra vyrazíme po vlastní ose, třeba na nějakou procházku k vodopádům.

×