Déšť za okny

Dneska vážně není moc o čem psát, protože celý den byl takový, jaký jsme čekali, že bude: deštivý. Ráno nám počasí ještě vyšlo vstříc a nechalo nás až na autobusové nádraží dojít suchou nohou. Tam s námi místní autobusová síť poprvé vyšplouchla: vzhledem k tomu, že do Puerto Montt jezdí autobus co chvíli, mávli jsme nad rezervací lístků rukou a nechali to plavat. A světe div se, nejen že se nevejdeme do autobusu v půl desáté, ale ani do toho v deset, a nakonec jsme rádi, když se chytneme aspoň o půl jedenácté. Nevíme proč, ale zdá se, že všichni místní se dneska vydali do Puerto Montt.

Protože jsme tím vyhráli jeden a půl hodiny čekání, vydáváme se do města, kde přece musí být v devět ráno nějaká otevřená kavárna, kam by se dalo schovat: počasí už se začíná definitivně kazit, a přestože je o něco menší zima než předchozí dny, začíná nepříjemně pofukovat a poryvy s sebou nesou už první příděl dešťových kapek. Ale i tady nás Castro vyvede z omylu: všechny podniky mají beznadějně zatažené rolety a nakonec jsme rádi alespoň za vlažnou jablkovou empanádu, kterou zapíjíme studeným kafem ze supermarketu. Pak už se raději přesouváme zpátky na nádraží - do odjezdu máme sice ještě hodinu, ale v tamní čekárně je přece jen o něco líp než na lavičce na náměstí.

Ledva vyjedeme, pustí se do toho déšť s plnou vážností - přes okna autobusu tečou hotové potoky vody, které nás provází po celé zpáteční cestě přes ostrov Chiloé i při cestě trajektem zpátky na pevninu. Ono popravdě by nebylo asi ani na co koukat - tenhle kousek Chile je opět nížinatý, a jestli se kolem někde tyčí hory nebo sopky, schovávají se cudně za neprostupnou vrstvou nízkých mraků nasáklých deštěm.

Do Puerto Montt přijíždíme tedy až kolem půl čtvrté. Tady nás nechá počasí trochu vydechnout: cesta do hotelu má skoro kilometr a skoro celá se obejde bez deště, znepříjemňuje ji jenom prudký vítr, který nadouvá obrovskou vlajku Chile na nábřežním stožáru. Původně jsme měli v plánu vyrazit si sem odpoledne na procházku po nábřeží, ale za stávajícího počasí chceme jen jediné - co nejrychleji zapadnout do hotelu, protože to vypadá, že mraky dneska ještě neřekly své poslední slovo.

A skutečně - sotva shodíme batohy, začne venku zase liják, který vidíme z našeho pokoje v 8. patře v přímém přenosu. Jedná se o multimediální zážitek, protože kromě vizuálního vjemu můžeme taky cítit čerstvý vítr a dokonce si na déšť i sáhnout, protože díky již dříve několikrát zmiňovanému chilskému "řemeslu" nám zavřenými okny nejen solidně profukuje, ale sem tam i teče. Tak jako tak je nám tu rozhodně líp než venku, protože tam je skutečně boží dopuštění.

Nakonec sebereme odvahu a kolem sedmé vyrazíme vzdorovat živlům - alespoň natolik, abychom došli do nejbližší hospody. A je to zatraceně dlouhých sto padesát metrů. Cestou lituju, že jsem si nenatáhl své nepromokavé ponožky, protože stačí chvilka a v botách mám hotové akvárium. Poslední překážkou mezi námi a podnikem se sympaticky evropským jménem "Dresden" je pak úctyhodně velký pes, který si ustlal přímo ve vchodu - ale děláme to jako místní a bez mrknutí oka (našeho i psího) ho lakonicky překračujeme.

Dobře víme, že nic lepšího než dvě místní piva (to černé případně pojmenované "Obama") už nás dneska nečeká, takže se brzy vracíme na hotel a v suchu a bezpečí postele koukáme na film o surfujících tučňácích. Budík je nařízený na pátou, čeká nás přelet zpátky do Santiaga a s ním - snad - naděje na lepší počasí. Držíme si palce.

×