Den oddychový a organizační

Probouzíme se pozdě, je už po sedmé. Obrovská postel s mraky polštářů a zapnuté ústřední topení dělají svoje - spali jsme jak mimina. Oba ještě trochu cítíme dozvuky rýmy, takže z vyhřátého pelíšku nijak zvlášť nespěcháme - a když už se z něj vynoříme, tak jen proto, abychom v kuchyni připravili něco k snídani. Máme tak příležitost se blíže seznámit s apartmánem, ve kterém jsme včera zvládli vlastně jen padnout do postele, a při bližším ohledání nalézáme drobné nedostatky: Lampička svítí jen občas, protože zásuvka je tak vyviklaná, že v ní zástrčka nedrží. Dveře do koupelny nedrží zavřené, protože západka zámku není dost dlouhá, aby dosáhla až do zárubně. Dvířka linky najdou dovřít, protože dřevěná deska, ze které jsou vyrobená, se zkroutila natolik, že teď v horní části skříňky zeje čtyřcentimentová škvíra (tu míru si nevymýšlím pro dramatický efekt, to je realita).

Honza tomu říká "chilské řemeslo" a razí teorii, že Chilani nejsou moc šikovní a nad spoustou věcí prostě jen mávnou rukou, že to tak nějak stačí. Což je celkem pochopitelný přístup v zemích kolem rovníku, kde člověku stačí ležet venku pod palmou a čekat, jestli spadne kokosák, ale méně pochopitelný v zemi, kde se teploty umějí pohybovat i pod nulou a bez slušné stavby a hospodaření prostě umřete hlady a zimou. Nedokážu říct, jak chilská historie ovlivnila současnou kvalitu chilské řemeslné výroby, neřkuli přístup Chilanů k životu vůbec. Mám ale dojem, že v případě "pseudořemesla" se jedná o širší, nikoli výhradně chilský trend, který by se dal nazvat "aby to vypadalo". Apartmán se prodává na ubytovacích severech prostřednictvím fotek. Pořiďte slušné fotky a vaše nemovitost půjde na dračku. Nafotíte blbě a neprodáte. V hodnocení hostů se taky nejčastěji objevují formulace "vypadá to tam přesně jak na fotce", nebo "vůbec to tam nevypadá jako na fotce". Na fotkách je důležité mít v apartmánu elegantní barový pult a nad koženým gaučem domorodé umění. Slánka, slušný nůž nebo struhadlo, které - aspoň dle mého soudu - využije host víc než domorodé umění, vám apartmán neprodá. A ta vyviklaná zásuvka ani nedovírající dveře se na fotografiích prostě nepoznají. Nejsou tedy důležité. Musím říct, že mě tenhle trend trošku štve, protože se mí čím dál častěji dostane do ruky cappucino s fotogenickým latté artem, ale kvůli hořkosti nepitelné, nebo si dám někde v bistru sendvič sice lahodící oku, ale fyzicky neskousnutelný. Mám radši, když věci fungují, než když jen hezky vypadají - ale asi je to neklamný příznak toho, že už jsem prostě moc stará.

Když se tedy vypořádáme s drobnými problémy našeho bytečku - navzdory všem je to pořád asi nejlepší místo, kde jsme zatím bydleli - vrhneme se do práce. Honza to má jednodušší: Přiloguje se ráno vzdáleně do kanceláře, o desáté (tj. v pražské dvě odpoledne) se pak připojí k nějaké prezentaci a asi do oběda potenciálnímu klientovi vysvětluje, proč je jejich nabídka nejlepší. Já to mám složitější - jdu hledat prádelnu. Od našeho pobytu v Santa Cruz asi před deseti dny se naše zásoba čistých triček, ponožek a kapesníků povážlivě tenčí, a právě v Castru jsme vypátrali dobře hodnocenou prádelnu, kterou chceme vyzkoušet. Dorazím tam hned chvíli po deváté, kdy otevírají, a uvnitř za pultem k mému překvapení nesedí pradlena, ale pradlák - asi šedesátiletý prošedivělý vousatý pán. Snažím se mu vysvětlit, že bych prádlo potřebovala hotové ještě dneska. Mluví na mě pomalu a v holých větách: Jasně, bude to už tak za dvě hodiny, ale otevřeno mají až do osmi večer, kdyby se nám to dřív nehodilo. Zatímco přesýpá naši várku prádla do prádelního koše, motá se na pultě obří huňatý černý kocour. Vypadá o dost větší a těžší než celá naše prádelní hromada. A když si pradlák všimne, že se o kočku zajímám, prozradí ještě, že se jmenuje Hercules a že je mu teprve rok a šest měsíců, takže je ještě mladý a malý. Všechna slovíčka tak do třetí lekce, konverzaci o kočce dávám v pohodě!

Cestou zpátky nabalím v cukrárně ještě nějaký ten dortík, protože se do apartmánu vracím tak akorát v čase dopolední kávy. Honza je samozřejmě v plné práci, takže si kávu a dortík vezme k počítači, a mě ještě čeká zaplatit ubytování - což trochu vázne. Recepce má sice otevírat v deset, ale tou dobou tam není ani noha. O půl jedenácté ulovím španělsky mluvící pokojskou, která chápe, že bych potřebovala zaplatit, ale sama to udělat neumí a provozní tu teď není, protože ... (nevím proč, moc rychlá španělština). Když teda krčím rameny, co jako dál, pokojská si vymění s provozní pár vzkazů na WhatsApp a prozradí mi (asi), že prý bych měla nějak zaplatit platební kartou registrovanou na Booking.com, kde jsem bydlení objednávala. Snažím se jí vysvětlit (a tady už mi fakt dochází jak nervy, tak i slovní zásoba), že Booking.com mi v rezervaci explicitně napsal, že platbu si zpracuje ubytování samo. Z její gestikulace pochopím, že provozní sem teda jede - takže další vyčkávání. Když sem dojede, během dvou minut mě zkasíruje, domluvíme se, že zítra jen necháme klíče na stole a z hotelu se vyprovodíme sami, a paní zase zmizí v dáli. Hotovo. A Honzova prezentace taky. Oběd! Empanadas!

Během našich dopoledních pracovních činností venku lilo jako z konve, což předpovědi předpokládaly. Stejně tak předpokládaly, že by kolem poledního mělo přestávat, takže jakmile dojíme, sbalíme se a jdeme obhlížet město. Kromě toho, že chceme vyzvednout vyprané prádlo a pořídit něco k večeři, nemáme žádný plán - vlastně jen koukat, jak to v Castru vypadá. Takže město obcházíme po břehu (už nás zase trochu zlobí přeháňky), koukáme na palafitos, domy na kůlech, a na různé druhy lodí, co se pohupují na hladině. Blíží se hodina přílivu, takže zátoky, které jsme včera večer viděli suché a bahnité, se teď plní vodou.

Na Plazuela el Tren koukáme na starou úzkokolejnou lokomotivu. Železnici měli tady na ostrově Chiloé jen mezi lety 1912 a 1960, pak ji zrušili. Jednak bylo obtížné infrastrukturu udržovat (zemětřesení, záplavy a tak) a druhak byly koleje navrženy pohodlně pro vlak, ale nikoli pro lidi - nádraží byla často dost daleko od měst, a tak tu železniční doprava nikdy nenabyla zvláštní popularity. Z příbřežní ulice si pak uděláme drobnou odbočku k doporučovanému místnímu pekaři. Kluk je tak zarostlý a potetovaný, že musí dělat kváskový chleba a bagety přímo excelentní - podle toho se totiž dneska dobří pekaři neomylně poznají. My bychom ale k večeři radši něco zábavnějšího než jen chleba. Co třeba nějaká ochucená focaccia? Je akorát v peci, bude tak za půl hodinky. Fajn, tak my se sem vrátíme.

Pokračujeme v obcházení poloostrova, na kterém Castro leží, ale zatímco v naší části města jsou domy na kůlech vesměs opravené a taky často rovnou proměněné v apartmánové hotely, na východním okraji poloostrova v nich zřejmě dál žijí místní a domečky nejsou zdaleka tak úhledné. Od vody pak zamíříme znovu do vnitrozemí, abychom vyzvedli vyprané prádlo. Cestou tam si uvědomím nepříjemnou skutečnost - účet i s číslem své zakázky jsem doma v uklízecím zápalu z batůžku vyhodila, takže nemám nic, podle čeho by se naše hromada spodků teď dala identifikovat. Ale Honza mě uklidňuje: Neboj, chlapík si modrookou blondýnu bude určitě pamatovat, těch tady za den moc neprojde. Jenže! Vousatý pán v prádelně nesedí, nesedí tam dokonce ani Hercules, který by si mě mohl pamatovat. Sedí tam dvě mladé slečny, kterým se s kajícným výrazem svěřím, že účtenku za prádlo jsem zapomněla doma. Holky jsou ale překvapivě při věci. Jméno? No jasně!! Fousatému chlapíkovi jsem ráno dávala cestovní pas, aby si z něj opsal jméno, protože hláskovat se mi ho dost dobře nepovedlo. Představím se tedy a jedna ze slečen přinese odněkud z vnitřku prádelny velikou tašku s červeným fixovým nápisem HEDVIKA. A v ní jsou složená naše voňavá tričínka. Takže tohle bychom měli.

Tou dobou už je tak akorát čas jít se podívat, jestli už focaccia vycestovala z trouby. A shodou okolností vede cesta k pekaři přes náměstí. Jeho dominantou je kostel svatého Františka - přes čtyřicet metrů vysoká žluto-fialová stavba. Kostel byl na tomhle místě už od poloviny 16. století (Castro je ve skutečnosti třetí nejstarší město v Chile, po Santiagu a La Sereně), jenže opakovaně vyhořel a byl stavěn znovu a znovu. Současná podoba je neogotická, ze začátku 20. století, a jako materiál posloužilo všechno to divné místní dřevo (cypřiš, fitzroya, pilgerodendron...). Takže když Honza opovržlivě říká, že kostel je z vlnitého plechu, nemá pravdu (tím je maximálně tak trošku oplechovaný zvenčí, no...). Kromě kostela jsou na náměstí taky dvě obrazové výstavy - jedna o chiloéské zvířeně a druhá o houbách. Něco tak napínavého samozřejmě nemůžeme vynechat, takže když se konečně dostaneme k pekaři, focaccia tam už hodnou chvíli stydne v regálu.

Říkáme si, že bychom mohli večer ještě něco zakousnout k ní - kousek dobrého sýra třeba. Po chvíli váhání se odvážíme do supermarketu, kde jsme včera způsobili bezpečnostní incident se šunkou, ale dneska odcházíme s prázdnou - jak pult s vakuovanými sýry, tak prodejní pult s těmi váženými je plný bločků připomínajících eidam. Děkujeme, nemáme chuť. Je nám to ale trochu divné, ve všech předchozích městech jsme potkávali různé pouliční prodejce se zajímavými tvrdými sýry (a stáda krav a ovcí na okolních lukách napovídala, že se zřejmě skutečně jedná o místní produkci). Když už jsme smířeni s tím, že focaccia bude muset stačit samotná, tak jak je, a míříme zpátky domů, vstoupí nám někde u autobusového nádraží do cesty mladá paní s kusem sýra v ruce. Nechcete? Je "muy bueno". A už nám oběma uřízne kousek na ochutnání. Copak o to, sýr je dobrý, vyzrálý, ale sýrová kola, které má její manžel v přepravce na prodej, budou každé vážit přes kilo. Je to moc veliké, říkám jí. Nevadí, uřízneme. Oddělí asi patnáctidekový kousek, manžel ho na přenosné váze zváží a naúčtuje 1100 pesos, tedy necelých 30 korun. Přísahám, že ty eidamy v sámošce vycházely dráž, a doteď mi není jasné, jak nám osud tuhle sýrařku přivedl do cesty.

Skorcovec vodní

Na nic dalšího už se během dneška nechystáme. Neplánujeme ani kupovat autobusové jízdenky na zítřek - autobusů naším směrem totiž jezdí dost a dost. Skutečnost je totiž taková, že se zítra vracíme zpět do Puerto Montt. Naše původně plánovaná další zastávka, Chaitén, pod ledovcem Michihnahuida, bude totiž v příštích třech dnech kropena deštěm o síle 30 - 70 mm za den, a to není pro procházky po horách - zejména v teplotách pod 10 stupňů Celsia - právě příznivé počasí. Od zítřka tedy můžeme zahodit plány, které jsme měli nachystané, a začínáme improvizovat. Honza to vidí jednoduše: Tak prostě najdi v Chile nějaké jiné hory, kde bude teplo a hezky a sluníčko a kde se nám bude líbit. Takhle nějak to jako IT architekt asi dělá v práci. Please implement!

Takže od zítřka hledáme v Chile jiné hory. Kde bude sluníčko a teplo. A začínáme s přesunem zpátky na sever.

×

Skorcovec vodní