Ještě víc na jih

Dnes se znovu přesouváme, a to ještě o chlup víc na jih. Ráno se sbalíme v bungalowu, který jsme si během uplynulých tří dnů stihli docela hezky vytopit a zadýchat, rozloučíme se s hnědočerným psem, který nám dělal společnost, a nabalíme se do čepic a rukavic, protože venku je přibližně jeden stupeň nad nulou. Je totiž je krátce po šesté - dneska má být docela přijatelně, což v aktuálním podání severní Patagonie znamená nejvyšší odpolední teploty deset stupňů a déšť jen občas a jen mírný.

Skutálíme se z kopce do centra města, dojdeme na předem vyhlédnutou autobusovou zastávku, během pár minut naskakujeme do modrého minibusu a během dalších pětadvaceti vystupujeme v Puerto Montt. To je takový dopravní uzel, takže z něj odjíždí daleko víc autobusů směrem na jih. Nám v pokladně řeknou, že pro nás bude volno hned v tom příštím, co jede za dvacet minut, takže v 7:30 už se zvolna odlepujeme od nástupiště a míříme na ostrov Chiloé.

Vzhledem k tomu, že je to ostrov, čeká nás i s autobusem krátká přeplavba trajektem přes průliv. Honza sice tvrdí, že ve vodě opakovaně zahlédl tuleně, ale podle mě kecá - nás autobus je tak zapasovaný mezi ostatní auta, že já vidím akorát cisternu s benzínem a náklaďák s Pepsi Colou.

První zastávkou autobusu na ostrově Chiloé je město Ancud. Tam jsme původně chtěli z autobusu vystoupit a jet se podívat na tučňáky. Sídlí na skaliscích kus od města a míchají se tam ti Humboldtovi a ti Magellanovi, což se prý nikde jinde neděje. Posledních pár dní jsem se tedy snažila obesílat různé cestovky v Ancudu, jestli máme šanci se jet na tučňáky podívat, když nás autobus přiveze do Ancudu o půl desáte dopolední a večer ještě chceme dalším odjet do Castra, kde máme rezervované ubytování. Nevím, jestli byla moje španělština v těch mailech tak příšerná, ale cestovka se ozvala jen jediná a ta mi napsala, že je aktuálně na moři takový vítr a takové vlny, že se žádné lodní výlety k tučňákům nekonají, a že počasí se prý možná zlepší po neděli. Takže jsme pokrčili rameny, řekli si, že i tučňáci holt asi potřebují dovolenou, v Ancudu zůstáváme sedět v autobuse a míříme rovnou do Castra - hlavního města ostrova, kde si uděláme základní tábor.

Avizovaný příjezd v jedenáct se nakonec protáhne o půl hodiny, ale nám to zas tak moc nevadí, na dnešek máme jednoduchý program: odhodit batohy v recepci hotelu, jet se podívat do národního parku Chiloé, večer se vrátit a nacheckovat se do hotelu, kde padneme do postelí. Jen tak okrajově si všimnu, že je v budově autobusového nádraží vyvěšen jízdní řád autobusů do národního parku, a zaregistruji, že další jede ve 12:00 a ten následující pak až po polední pauze ve tři. Mrknu na Honzu, co jako s tím. Jak prý máme daleko do toho hotelu. Tak půl kilometru. A kolik je právě hodin? 11:36.

Vydáváme se velmi čerstvým krokem do hotýlku. Babča-recepční nás velmi srdečně španělsky vítá a my je jí snažíme udýchaní různými jazyky a různými gesty vysvětlit, že chceme jen odhodit velké batohy a zase jít. A ona se nám snaží vysvětlit, že pokoj je už připravený a můžeme se přece rovnou nastěhovat. Následujeme ji tedy a já se u toho snažím vyhekat, že potřebujeme ve dvanáct stihnout autobus do národního parku. Babča vyvine na schodech takovou rychlost, že jí s báglem na zádech nestíhám. Batohy odhozeny, klíč získán, na víc není čas (teda Honza ještě stihne záchod, na ten si čas udělá vždycky) a jdeme se vrhnout do dalšího dobrodružství. U pokladny na autobusáku stojíme ještě s pětimunutovým předstihem. Pokladní nám velmi ochotně (opět pouze španělsky) vysvětluje, že bude pro nás výhodnější koupit si rovnou i zpáteční lístek, a rovnou nám přidává i kapesní verzi jízdního řádu - autobusy skutečně nejezdí nejčastěji, tak ať nezůstaneme večer v národním parku uvěznění. Než se nadějeme, sedíme v autobuse. Už zas.

Ušmudlaných padesát kilometrů jedeme po okreskách skoro hodinu a půl, navíc jak se překlápíme z východního, tedy pevninou krytého pobřeží ostrova na to západní, otevřené do Pacifiku, obloha se výrazně zatahuje a dokonce začíná trochu pršet. Abychom nabrali energii, zapadneme ještě před branou parku do kavárny na horké kafe. A pak už znovu čepice, rukavice, procházíme pokladnou a jdeme se kochat.

Národní park Chiloé je obrovský, ale rozumně přístupná je jen malá část. My si vybereme nejdřív procházku směrem k oceánskému pobřeží. Břeh je tvořen písečnými dunami, i když hustě porostlými travou, a v nich pobíhají koně - ti ale vypadají dost zkroceně a nezdají se být součástí původního biotopu. Jakmile vyhlédneme na oceán, je nám taky hned jasné, proč se aktuálně nejezdí k tučňákům - vlny mají kolem metru a nakládat klienty do lodičky pro deset osob a vézt je dva kilometry od břehu by mohlo být zajímavé tím nepříjemným způsobem.

Když se vynadíváme na duny a na moře, vrátíme se zátky k bráně parku a vyrazíme ještě na druhou stranu, k jezeru. Za ním se zvedá kulisa zelených kopců, ale žádné velehory to nejsou, vrcholy na Chiloe nepřesahují 900 metrů. Tou dobou už nám zase patagonské sluníčko ukazuje, co umí, takže aspoň na moment odhazujeme čepice a rukavice, na jezerní vyhlídce se na chvilku natáhneme a z meditace nás vyruší až hejno zelených papoušků, které přes nás s křikem přelétne.

Autobus zpátky do města Castro nám odjíždí o páté, asi hodinu předem už tedy pomalu směřujeme k zastávce, abychom se ještě stihli znovu zastavit na něco teplého ve stejné kavárně. Tentokrát jako pozdní oběd vybereme cazuelu, která je ale hovězí, a to znamená, že v misce z vývarem je celý kus krávy (ani moc nepřemýšlíme, který kus, každopádně rozkousatelný je jen velmi těžko a Honza ho vytahuje z mezizubí ještě celou cestu autobusem).

Do Castra přijíždíme až kolem půl sedmé večerní a před ubytováním míříme ještě na nákup - v batozích vezeme jen pár sáčků čaje a asi čtyři cereální tyčinky. Ve stánku na ulici nabalíme pár empanad, ty se nám báječně osvědčily jako jídlo pro každou příležitost. Pro zbytek jdeme do supermarketu - a tahle nákupní návštěva se zcela neočkávaně stane jedním z nejsilnějších zážitků dnešního dne. Najdeme nějaké pečivo, džus na pití, med do čaje, ale pořád marně pátráme po nějaké uzenině, kterou bychom zítra ráno posnídali. Párků a klobás je spousty, ale co takhle šunka? Nakonec se zeptám jednoho z vyndavačů do regálů a ten mě pošle k řeznickému pultu. Tam mají k dispozici asi tři různé vakuově balené šunky, na jednu tedy ukážu prodavačka ji vyndá z pultu, ale namísto toho, aby mi ji podala, ji jen odloží stranou a mně podá číslo. Prý s ním mám dojít k pokladně, zaplatit a pak se pro šunku vrátit. Vypadám asi natolik vyděšeně, že se k našemu rozhovoru přihrne sekuriťák v neprůstřelné vestě, vyžádá od prodavačky šunku a gestem naznačí, že nás k pokladně doprovodí. Tam triumfálně položí šunku na pokladní pult, prodavačka pískne její čárový kód, zkasíruje i celý náš další nákup a vystaví účet. Doteď jsme nepřišli na to, proč je zrovna šunka tak nebezpečným zbožím, že ji musí k pokladně doprovázet sekurita - zatím jsme se s tím nikde jinde v Chile nesetkali - a nemůže to být cenou, protože i blbá krabice džusu, kterou jsme si směli z regálu normálně odnést sami, stála víc.

U kasy ještě nejsme z překvapení venku, čeká nás souboj s asi pětistým osmým typem karetního terminálu, který se nás tentokrát ptá na "vuelto" a nabízí různé částky. Víme, že to není spropitné, ale co to může být jiného, netušíme. Prodavači se nám snaží napovědět, že se jedná o hotovost - ale proč bychom do toho tahali hotovost, když platíme kartou? Vuelto tedy zamítneme a až venku před obchodem dokonvergujeme k názoru, že se zřejmě jednalo o cashback. Tak ten jsme nechtěli.

Vybaveni jídlem se jdeme konečně do detailu seznámit s naším novým bydlením. Apartmánový hotýlek, kde jsme si rezervovali dvě noci, je takzvané palafito, tedy dům na kůlech - ty jsou pro ostrov Chiloé typické, protože umožňují bydlet v přílivových oblastech. Za přílivu máte barák na hladině a za odlivu prostě stojí na sloupech. Apartmány se chlubí velmi moderním designem, my ale ze všeho nejvíc oceňujeme na plné pecky puštěné ústřední topení (chodíme v kraťasech) a vanu se sprchou a vodou horkou tak, že se z ní málem kouří. K večeři ochutnáváme empanady různých druhů a otevřeme jeden docela povedený chilský shiraz. Občas jsou tyhle vymoženosti civilizace opravdu moc fajn.

×