|
|
Cestou domů
|
|
Hedvika, 5. 7. 2017
Poprvé za celou dobu naší malé italské dovolené dnes necháváme snídani na odbornících: Jdeme na kávu a croissant (kterému Italové říkají “cornetto”) do kavárny Dolce Magie. Cestou zpátky se ještě zastavíme v pekárně pro dvě housky, abychom měli co jíst cestou, a Honza trvá i na malém bochníčku pandolce genovese, což vypadá jako tuhá hrouda těsta plná rozinek. No, uvidíme, jak poslouží.
Balení nám netrvá nijak moc dlouho a kolem desáté už necháme Gabrielovi klíče ve schránce a s taškami přes rameno zamíříme na parkoviště. Auto najdeme, jak jsme ho tam před pár dny nechali, a dokonce ani není v tenhle ranní čas nijak moc vyhřáté - během dne se ale teploty mají vyšplhat až nad třicítku. Počasí nám celou dobu přálo.
Dnes máme v plánu urazit z celkem jedenáctihodinové cesty jen asi čtyři hodiny, přespání jsme si zarezervovali v jednom penzionku kousek od Trenta. To znamená, že máme dnes ještě dobrých pár hodin k dobru na poznávání Itálie. A protože v okolí La Spezie už to máme celkem prozkoumané, dáváme šanci jezeru Lago di Molveno, které je od našeho bydlení jen pár desítek minut cesty autem a kde jsme ještě nikdy nebyli. Jméno oblasti nám nepřijde nijak povědomé, takže očekáváme, že budeme u jezera vlastně sami. Realita nás ale vyvede z omylu: Už cestou od dálnice potkáváme další a další letoviska - převážně lyžařská, ale evidentně hojně využívaná i v létě - a v Molvenu samotném máme kolem druhé, kdy dorazíme, dost problém zaparkovat.
Nejdřív si spravíme náladu malou sváčou, Honza pivem a já affogatem, a pak zvažujeme další program. Můj původní návrh byl obejít jezero po turistické stezce kolem dokola. Pěšina vede skoro pořád při břehu, bez výraznějších výškových rozdílů, takže by to nemělo být moc náročné. Honza od piva pozoruje jezero a rozumuje: “Ale vypadá veliký, co? Fakt to chceš obejít celý kolem dokola?” Mno, po té kávě s vanilkovou zmrzlinou vlastně ani moc ne, ale co… Máme ještě skoro celé volné odpoledne - a přece ho nestrávíme v hotelovém pokoji! Takže vyrážíme.
Cesta kolem jezera má deset nebo dvanáct kilometrů a my ji ukrajujeme celkem svižnou chůzí. Jednou se krátce zastavíme u vyhlídky, jednou u hydroelektrárny, která na jezeře leží, a jednou na povinné Honzovo vykoupání. Runda nám i s uvedenými zastávkami zabere dvě a tři čtvrtě hodiny a padne při ní i valná část pandolce genovese, z něhož nejlepší jsou ty rozinky - těsto je opravdu hutné a bochníček by se v případě nouze dal nejspíš úspěšně použít i jako zbraň. Posledních deset minut cesty spíš popobíháme, protože nad masivem Brenty, který nad jezerem ční, se stahují ošklivé mraky a začíná se blýskat. Na posledních pár metrech cestou na parkoviště na nás spadne pár kapek, ale regulérně se rozprší, až když už sedíme v suchu v autě. A než dojedeme ho penzionu ve městečku Faedo, už je zase úplně sucho a svítí sluníčko.
Je sice teprve půl sedmé večer, ale Honza usíná ve stoje. Nemůže za to ani tak odpolední túra, jako spíš laspezijští popeláři, kteří se dnes v noci rozhodli svážet popelnice kolem druhé ranní, a to se všemi zvukovými a světelnými efekty, takže to v naší ulici připomínalo hlučnější diskotéku. Honza se vzbudil s hrůznou představou, že u moci už je možná zase Mussolini, a další tři hodiny děsem nemohl usnout, takže skutečně dneska není v plné kondici. Potřebuje tedy přinejmenším půlhodinové schrupnutí, aby měl sílu dojít aspoň na večeři.
V našem hotelu nevaří, takže musíme vzít zavděk pizzerií přes ulici. Poučeni minulými pokusy už víme, že jedna pizza na jednoho člověka je prostě moc, takže si dáváme jednu napůl s tím, že se pak dorazíme tiramisu (na to se těším už od příjezdu do Itálie). Jaké je ale naše překvapení, když nám servírka přinese dezertní lístek a důrazně nás upozorní, že všechny dezerty jsou ještě k dispozici, kromě tiramisu teda. Hm… Spousta dezertů je zmrzlinových, na ty nemáme chuť, takže Honza nakonec jako sladkou tečku zvolí panna cottu a já cosi, co se v německé verzi jídeláku jmenuje “Chantily-kreme mit Blatteig”. Když si tenhle moučník vyberu, servírka sesbírá veškerou svoji jazykovou výbavu a moji volbu pochválí přitakáním “Very sehr gut!”. Dezert je nakonec vanilkový pudinko-krém s nadrobeným pečeným listovým těstem a kapkou karamelu. Tiramisu to sice není, ale tady, uprostřed Dolomit, si holt člověk nemůže moc vybírat.
O půl desáté už jsme poslušně v posteli, protože na zítřejší ráno jsme si poručili snídani mezi sedmou a půl osmou. Zítra nás totiž čeká ten větší - tedy asi sedm-a-půl-hodinový - kousek cesty domů. Tak ať se na to pořádně vyspíme.
|
|
RSS