Italská dovolená
|
|
Hedvika, 4. 7. 2017
Časným vstáváním se dneska opravdu netrápíme - Honza se začne budit tak v osm, takže já se svým vstáváním v 7:45 jsem vlastně za ranní ptáče a do jeho definitivního probuzení stihnu i připravit vejce na slanině. Snídáme zvolna, pak samozřejmě ještě balíme do batůžku plavky, něco k svačině a to a ono, a než se dokolíbáme na autobusovou zastávku, je tři čtvrtě na deset. Cesta do Lerici nám trvá asi půl hodinky, musíme totiž objet dlouhé pobřeží La Specie, lemované střídavě obchodními a vojenskými přístavy. Pak už ale začne moře vypadat o poznání dovolenkovatěji - a to už vystupujeme, protože jsme na místě.
Celý zdejší záliv, od Lerici přes La Spezii až k Portovenere, si na počátku 19. století vysloužil romantické označení Golfo dei Poeti, tedy Zátoka básníků. Kromě magora Byrona, který se tu, unešen krásou Ligurie, rozhodl přeplavat z Portovenere do Lerici, tady žil se svou ženou i Percy Shelley, který se v blízkosti Lerici utopil i s jachtou (bez ženy). Existuje mnoho konspiračních teorií, že se v depresi na moři zabil schválně, nebo že byl přepaden piráty, nejpravděpodobnější je ale ta, že to byl víc básník než jachtař a ta bouřka tehdy prostě byla moc velká.
Každopádně je zdejší oblast tak působivá, že to člověka skoro nutí psát básně, a v Lerici máme možnost se o tom přesvědčit. Asi desetitisícové městečko má příbřežní promenádu, přístav pro rybářské loďky i motorové čluny a nad tím vším se tyčí hrad. Nás to samozřejmě inspiruje taky, takže zapadneme okamžitě do vyhlášené cukrárny La Perla a dáme si tam dvě kafe a croissant. Pak chvíli bloumáme na břehu moře - dobře se nám to dovolenkování dneska rozjíždí - a fotíme.
O trochu vzrušení se nám postará náš nový foťák, který začne hlásit vybitou baterku. Tedy, po čtyřiadvaceti hodinách od vyjmutí z nabíječky jsme to skutečně nečekali. Usneseme se, že ho dofotíme úplně do mrtva, ať vyzkoušíme, co vydrží, a nad režimem jeho nabíjení se budeme muset ještě hluboce zamyslet.
Po obhlídce hradu se vypravíme na dnešní túru. Tedy, túru - vlastně procházka to má být. Do Tellara je to nějakých 5 kilometrů, a podle Honzových telefonních map by to mělo být vlastně po rovině. Nevím, jestli zdejší kopce četly Honzovy telefonní mapy, ale my rozhodně po rovině nejdeme. Vždycky funíme nahoru do kopce, pak se zas kousek sesypeme dolů - a repetice. Cesta je navíc docela skoupá na výhledy, moře s jachtami a obřími kontejnerovými loďmi vidíme jen občas. Zato projdeme celé spousty olivových hájů a rozštěkáme nekonečné množství vzteklých psů, protože často procházíme mezi domky. Zaplaťpánbůh za dost vysoké ploty.
Na to, že jdeme dneska vlastně jen na procházku, se u toho dost zapotíme. Je další azurově ligurijský den, teploty kolem 26 stupňů a sluníčko pálí jak blázen. Když se kolem půl jedné konečně dopachtíme do Tellara, menšího přímořského letoviska, máme toho tak akorát. Náš foťák definitivně usne, což bereme jako znamení, že se máme taky někam svalit. Tellaro má malý přístav mezi skalami, kde se dá celkem pohodlně vlézt do vody (i když o písečné pláži si tu můžou nechat jen zdát), takže se převlečeme do plavek a vyrážíme do vln. Ještě než to stihneme, nakloní se k nám Slovenka, co se opaluje hned vedle, a poradí, že za zatáčkou se dá pohodlněji ležet, ale do vody se tam leze trochu hůř. Poděkujeme za tip, ale vzhledem k tomu, že se chceme spíš jen vycachtat, polehávání moc neplánujeme, zůstáváme tady a už se hrneme do moře. Je krásně čisté, docela teplé a zdá se, že i zcela bez mořských ježků!
Když se vyrochníme a znovu se převlékáme, všimneme si, že do chodníku na nábřeží je vydlážděná veliká chobotnice. Vyprávím tedy Honzovi starou tellarskou legendu o tom, že ve středověku se Tellaro chystali jedné noci dobýt saracénští piráti. Městečko spalo a pirátské lodi se už už připravovaly k útoku, jenže velká chobotnice, která žila v zátoce pod městem, se rozhodla, že to tak nenechá. Vylezla z vody na zvonici, která stojí na skalnatém ostrohu zrovna u moře, a svými osmi chapadly rozhoupala zvon. Tellarijci se probudili, viděli, co se na ně hrne, shodili pyžama, ozbrojili se a město před piráty ubránili. Je tedy celkem pochopitelné, že dneska jsou v Tellaru chobotničky zobrazené skoro všude.
Po koupeli a malé historické odbočce si jdeme sednou na náměstí do místní pekárny, kde obědváme několik různých focaccií, a pak se překulíme do kavárny vedle, na jednu ledovou kávu jako dezert. Je nám celkem jasné, že zpátky do Lerici už se nám pěšky přes kopečky a olivové háje moc nechce, takže si vyčekáme autobus. Ten nás doveze do Lerici právě ve chvíli, kdy nám navazuje spoj do La Spezia, čili jsme cobydup doma. Dnes s usmolenými osmi kilometry v nohou, ale utahaní, jako kdybychom byli zmákli aspoň dvacet.
Sotva si ale trochu odpočineme a posilníme se malou večeří, máme ještě zálusk na trochu toho nočního života (koneckonců, zítra už musíme zamířit domů), takže po osmé hodině večerní - což je nám zcela nepodobné - ještě vyrazíme do města. Nejdřív se usadíme na zahrádce kavárny Caffé Centrale blízko náměstí. Objednáme si dva koktejly a rádi bychom servírku poprosili ještě o něco k uzobávání, abychom se nepřiopili moc rychle. Na slečně je ale zřejmé, že už se příliš dlouho nedostala ke své dávce hašiše, takže jí neobtěžujeme víc, než je bezpodmínečně nutné. K našemu překvapení se za dvě minuty zjeví s velkým tácem a začne servírovat: kuskus s olivami a kapary, buráky, bramborové lupínky, slané buráky, kukuřičné křupky, kanapky z obložené focaccie a něco, co vypadá jako naložené bílé fazole, ale je to větší, placatější a musí se to loupat. Netuším, proč jsme předtím večeřeli - tohle vydá na solidní jídlo pro nás oba. Drinky dorazí za chvilku, takže popíjíme, ujídáme a přemýšlíme, jak se nám na krátké italské dovolené vlastně líbilo. A shodneme se, že kromě davů v Cinque Terre velmi dobře. Když jsme na konci drinků, a občerstvení ještě dost zbývá, Honza zvažuje objednat další koktejl. Tou dobou už ale v kavárně zvedají židle na ježka, protože v devět se zavírá. Dojíme tedy focaccie a kuskus, zaplatíme - drinky stojí o dvě eura míň, než jsme čekali, a gáblík nestojí vůbec nic - a popojdeme o dům dál. Hipsterský pivní bar Distro má ještě otevřeno, takže máme naději ještě na jeden koktejl. S barmanem sice chvíli licituju (Co si dáte? - Co máte? - Cokoli chcete. - Tak mi něco doporučte. - Tak si něco poručte...), ale nakonec se mi povede ještě dva drinky objednat, tak v pomalu se stmívající laspezijské uličce na starém městě ještě chvíli posedíme a popijeme. Tenhle podnik zavírá až o desáté - a to už jdeme doopravdy domů.
Zítra vstáváme pozdě, snídani necháme uvařit někoho jiného a pak už sedneme do auta a zamíříme zpátky na sever, do Čech, do Prahy...
RSS