Opravdové Cinque Terre
|
|
Hedvika, 3. 7. 2017
Tak se nám ten start v půl osmé dneska nějak nepovedl. Já se totiž probudila v 7:40. Honza byl tou dobou samozřejmě už aspoň dvě hodiny vzhůru a nenápadně kolem mě pobíhal, jestli se náhodou už nechci probudit. Než jsme se nasnídali a sbalili, bylo už půl deváté - a naše zpoždění jsem měla samozřejmě na talíři celý den. Včetně toho, že mi Honza dneska přikázal budíček o deváté večerní, abych prý zítra zase nechrněla do oběda.
Míříme na nádraží, abychom se vlakem dostali do městečka Vernazza - to je jedno z pěti měst, která tvoří přírodní park Cinque Terre. Vernazza je skoro až na severu, a my z ní vyrazíme po pěšinkách směrem na jih a skončíme buď v sousední Corniglii, nebo v další Manarole. To podle aktuální nálady a únavy.
Nejběžnějším způsobem, jak Cinque Terre navštívit, je pořídit si tzv. Cinque Terre Card. To je karta, která návštěvníka opravňuje:
vstupovat na placené stezky, tedy na příbřežní Modrou stezku (ta je ale zpoloviny zavřená, navíc na ni stejně nechceme)
využívat grátis ekologické autobusy v jednotlivých městech (ty ale nejezdí MEZI městy, jezdí jen KOLEM jednotlivých měst, třeba z přístavu na hřbitov, když tam zrovna potřebujete)
připojit se k Cinque Terre oficiální wifi, kdekoli se najde signál
zdarma kakat na pravých a certifikovaných Cinque Terre kadibudkách
a do loňska ještě si zdarma půjčit kolo, ale to letos zrušili
Pokud by návštěvník chtěl, aby ho karta opravňovala i k využití vlaků, kterými se po Cinque Terre jezdí, to už si musí pořídit speciální Cinque Terre Card + Train, která ho bude na osobu a den stát 16 éček, namísto ušmudlaných 7,50 na kartu normální. Celý koncept cinqueterrské karty jsme tedy prohlásili za majestátní odíračku a rozhodli se se bez ní zcela obejít. To znamená především pohybovat se po neplacených stezkách - a koupit si normální lístek na vlak.
Nádraží v La Spezia je samoobslužné, takže lístek je třeba koupit v automatu. Jakmile na něm klikneme, že stojíme o komunikaci v angličtině, automat anglicky na celé nádraží spustí: “Vítejte v Cinque Terre! Dávejte si pozor na kapesní zloděje! V případě krádeže kontaktuje prosím...” Honza se snaží mašinu dalším klikáním zastavit, ale marně, musíme si úvodní řeč poslechnout až do konce a skoro to vypadá, že nám ujede příští vlak. Automat je navíc i v celém dalším procesu stejně pomalý a rozvážný, po každém kliknutí se dlouze zamyslí, a než nám konečně vysype dvě jízdenky po 4 eurech, trvá to dobrých 5 minut. Posadíme se do vlaku, který už na nás čeká na páté koleji - a záhy nám dojde, že jsme nemuseli tolik spěchat, protože 17 minut zpoždění nabereme ještě před odjezdem.
Vlak je přiměřeně plný, sednou si moc není kam, ale k stání je místa ještě spousty. Navíc se turisti rozptýlí mezi všech pět městeček rovnoměrně, takže když vystupujeme ne Vernazze, vykulí se s námi jen jedna japonská turistická skupina a pár individuálních turistů. My nejdřív prohlídneme město (to stejně teprve vstává): barevné domky, rybářský přístav, skály kolem... Při bližším ohledání ale zjistíme, že ulice jsou plné stánků s magnety na ledničku, plátěnými taškami a prostíráním, vše s obrázky Cinque Terre (a nápisy “Nefotit!”). Záhy se tedy radši vypravíme na túru směrem do Corniglie. Až tady na místě bohužel Honza objeví, že námi vybraná neplacené stezka má začátek společný se stezkou placenou, tak se zvědavě blížíme k počátku obou stezek a doufáme, že třeba Italové zbudovali kasu až na rozcestí, kde se cesty dělí. Doufáme marně - mýtná budka je neomylně na společně části, naši odbočku vidíme na obzoru, je před námi asi 50 metrů, ale v cestě nám stojí ta zatracená celnice. Platit 7,50 za Cinque Terre Card, která by nám umožnila použít těch 50 metrů placené cesty, se nám moc nechce, ale naštěstí se ukáže, že je ještě příliš brzy ráno (je 9:57), takže mýtné se ještě nevybírá. Sotva ale budku mineme a uděláme pár zatáček směrem vzhůru, všimneme si, že vrátný už kasu otevřel. Stihli jsme to tedy jen taktak.
Z Vernazzy vedou do kopce schody - a jsou jich snad tisíce. Potřebujeme nastoupat nějakých 300 výškových metrů, než se dostaneme do vesničky San Bernardino, a pak nějakých dalších 300, abychom se vyšplhali až na vrchol horského hřebene. Sotva popadám dech, ale je to jen částečně tím plazením po schodišti, částečně je to taky dechberoucími výhledy na Ligurské moře. Vrhám se po foťáku tak často, že mám strach, aby trpaslíčkům uvnitř nedošla azurová. A stoupáme, a fotíme, a stoupáme.
Celkem nás překvapuje, že navzdory hrůzným zprávám o přeplněnosti Cinque Terre v letních měsících potkáváme jen tu a tam pár nebo osamělého cestovatele. Zdá se, že cokoli je víc než sto metrů vzdálené od města, už je liduprázdné. Speciálně na téhle horské stezce jsme vlastně úplně sami.
V San Bernardinu, kam doputujeme asi za hodinku, mají sice kostel, ale v nějakou občerstvovnu doufáme marně, zdejší bar se otevírá jen o víkendech - a dnes je jak na potvoru pondělí. Svačíme tedy z vlastních zásob a pokračujeme ve škrábání se do kopce. Na vrchol dorazíme kolem poledního, a místo abychom se chvíli slušně procházeli po vrstevnici, začne rovnou sestup směrem ke Corniglii. Chvíli zvažujeme, jestli do ní vůbec sestupovat máme, jestli nebude lepší sestoupit jen částečně a pak po hraně kopce pokračovat rovnou do Manaroly. Hlad nás ale přiměje do města přece jen dojít. Corniglia je situována na skalním útesu cca 100 metrů nad mořem, takže nám nezbyde než 500 z oněch pracně nastoupaných 600 metrů zase hezky sťapat dolů. Trvá to asi půl druhé hodiny, a tou dobou už máme takový hlad, že zapadneme do první taverny, která nám v Corniglii přijde pod ruku. Je drahá, ne moc dobrá a s protivným vrchním, ale svoje špagety už jednoznačně potřebujeme. Na pivo nakonec zamíříme jinam, protože tady mají čtvrlitr za 5 EUR a třetinku za 6. To nám připadá přece jen dost, i když jsme v prádninovém utrácecím režimu. U pořádné pinty o pár desítek metrů dál pak debatujeme, jestli náhodou nebude lepší dojít rovnou tady v Corniglii na vlak a svézt se domů. Máme nakrouceno nějakých 12 kilometrů, teplota stoupá nad 26 stupňů, slunce pálí do jižních svahů a další túra by byla celkem adrenalinový sport. Nakonec se ale rozhodneme, že do toho jdeme (na co všechno si člověk netroufne po jednom pivu, že?), a začneme z Corniglie stoupat zase zpátky nahoru. Tentokrát už to nebude do předchozích 600 m.n.m., bude nám stačit nějakých 300, kde začíná vodorovný traverz, který nás přivede až k Manarole.
Bohužel i zmíněné jedno pivo se fatálním způsobem podepisuje na naší výkonnosti a výškové metry ne a ne přibývat. Nejsme ovšem v tom boji sami: cestou potkáváme italsko-americký pár, který v diskusi přepíná z italštiny do angličtiny, takže máme šanci trošku pochopit, oč tu běží. Oba jsou asi v našem věku, chlapík s batůžkem a v botaskách stoupá do kopce a ohlíží se na dámu jdoucí za ním. Ta má přes plavky košilové šaty, na hlavě velký slamák a na nohou žabky. “A budou tam restaurace?” ptá se ho, zastavujíc se na schodu a stěží popadajíc dech. “Spousty!” ubezpečuje ji partner. “A bazén?” “Ani nevíš jaký!” přitakává muž a sveřepě pokračuje ve výstupu do kopce. Předejdeme je, takže už se nikdy nedozvíme, jak tohle drama dopadne. My každopádně víme, že další minimálně dvě hodiny vůbec žádná další civilizace v cestě neleží. Ani jeden z nás ale nemá srdce to té plážové bojovnici říct.
Po necelé hodince výstupu se cesta sklopí vodorovně a prochází nekonečnými vinnými terasami, kde zrají mladé hrozny. K tomu samozřejmě vyhlížíme i na městečka za námi a před námi a taky na jachty a motorové lodě, co si jedou Cinque Terre prohlédnout z vody. Skoro je nám líto, když se musíme z vyhlídkových vinných teras začít sesýpat dolů do údolí, do Manaroly. Přepadneme první zmrzlináru a za odměnu si dáme každý dva macaté kopečky. Máme ale potíž najít lavičku, kam bychom si se zmrzkou sedli - všechny místa v okolí jsou zabraná turisty. U jedné lavičky je zase nápis, že je rezervovaná pro zákazníky blízkého obchodu. Na hlavní ulici zakopáváme o davy lidí. Zkrátka nás tu dostihl démon masové turistiky. Honza má ještě zálusk na koupání - propocení jsme, jen co je pravda - a v rybářském přístavu to prý jde. Tak míříme tam.
Rybářský přístav ale není na koupání nijak zvlášť dobře udělaný. Lidé tu polehávají na skaliscích, lodních molech a vlnolamech, protože jinde není kde. Do vody se leze, jak moře dovolí. Voda je navíc v přístavu plná navátých řas. Nic z toho ale Honzu nezastaví, mě nechá posedávat na vlnolamu, vklouzne do plavek a už leze po maxišutrech do příboje. Zpátky je, než bys řekl švec, a vysvětluje: “Nebylo to ideální - chytil jsem ježka.” A ukazuje mi prsty na noze plné ulámaných bodlin. Na místě vytaháme, co se nám s pomocí kapesního nože povede, a zbytek holt musíme dovézt domů.
Vlak z Manaroly je celkem dost plný turistů, které nabral v předchozích městech. My nakonec přesvědčíme dvě teenagerky, aby si své batůžky vzaly na klín, čímž pro nás vzniknou dvě místa k sezení - no a s těmi jejich otrávenými výrazy už se holt nějak vyrovnáme. Z Manaroly to do La Spezie trvá jen pár minut, takže za chvíli už se chystáme k výstupu. Starší Italka se nám před výstupem snaží s pomocí rukou i nohou něco horečnatě vystvětlit, ale Ital vedle ji upozorní: “Essi non sono italiani.” Nejsou to Italové. Takže to vlastně nejsou lidi, vyznívá z toho. A Italka se svými snahami přestane.
Z nádraží to máme do apartmánu jen pár minut, Honza se hned po příchodu pustí do odstraňování zbytků ježka a pečlivé desinfekce celé rány, já zase studenou sprchou a litry vody na pití hasím mírný úžeh. To nám ta dovolená ale dává na frak. Honza navrhne, že bychom se mohli jít najíst ven, do nějaké pizzerky. Nejdřív se sice bráním, že mě asi doma nepustí, protože mám dneska povinný budíček o deváté. Ale Honza svolí, že prý nebude tak přísný - a navíc budeme nejspíš do devíti bohatě zpátky doma. U pizzy se nakonec dohodneme, že už jsme toho natrekovali docela dost (dnes znovu na tepoměru nějakých 24 km) a že bychom si zítra mohli udělat nějaký odpočinkovější den. Takže zítra 1) žádné Cinque Terre, zamíříme na druhou stranu, kde se nebudeme potkávat s tolika turisty a 2) maximálně pětikilometrová procházka, jinak jen povalování na pláži a pití koktejlů. No, to jsem na to zvědavá.
RSS