Portovenere
|
|
Hedvika, 2. 7. 2017
Protože jsme do Itálie přijeli hlavně trekovat (a vlastně na to nebudeme mít zas tak moc času - po svátcích se musíme zase vrátit domů), chystáme se hned dneska na celodenní túru. Plán je dojet autobusem do městečka Portovenere a cestami po zdejších kopcích se dostat zpátky domů pěšky.
Nejdřív posnídáme. Jak záhy zjišťujeme, nás apartmánek není na vaření moc udělaný. V lince najdu jen jednu maličkou pánvičku a jeden skoro-prádelní hrnec - to ale budu řešit až večer u večeře. Teď je hlavním problémem, že největší hrnek, kam bychom si rádi udělali čaj nebo kafe, tu má objem asi 80 ml. Nejspíš se v Itálii prostě na snídani chodí do nejbližší kavárny.
O půl deváté už postáváme na jedné ze zastávek, kde by podle našeho internetového průzkumu měl stavět autobus do Portovenere. Gabriele nám řekl, že se takový autobus strašně snadno pozná, protože je označen velkým P. Řekl nám taky, že si lístky máme koupit předem v trafice, protože u řidiče jsou o něco dražší. My jsme to bohužel včera nějak nestihli a dneska je tak trochu neděle, takže jsme odkázáni na vstřícnost řidiče. A té, přiznejme si, není mnoho. Lístky nám nakonec prodá, je ale vidět, že se to dotýká jeho nejhlubších citů, a z jeho tváře je zřejmé, jakými výrazy nás v duchu častuje. Nahlas nám říká něco italsky, ale my stejně nevíme co, takže je to fuk. Hlavně že máme ty lístky. (Nakonec nás vyšel na 5 EUR jeden, což je asi dvojnásobná cena než v té trafice.) A něco po deváté nás autobus vysype v Portovenere.
Portovenere je prastaré město, pochází už z 11. a 12. století, a je posazené na skalnatém ostrohu. Nepatří do národního parku Cinque Terre, má park vlastní, portovenerský, ale vzhledem k barevným domečkům na mořském břehu, stařičkým hradbám a magnificentním výhledům na Ligurské moře je populární i tak. Hned po vystoupení z autobusu tu narážíme na první turistické skupiny. Dnes je neděle, čili kromě zahraničních prázdninářů tu výletí i domácí. Rozhodně se ale nedá říct, že bychom tu o lidi zakopávali - v křivolakých uličkách se skupinky turistů tak nějak ztratí.
My prohlédneme pobřeží - místní se koupou - vyšplháme ke kostelíku se starým majákem, abychom vyhlédli na moře z výšky, a prozkoumáme mořskou jeskyni lorda Byrona, která prý ho inspirovala k přeplavání z Portovenere až do Lerici, což musí být nějakých sedm, osm kilometrů. U toho všeho se seznamujeme se svým novým foťákem, který nám Olympus věnoval (za tři tisíce, tedy), protože neuměl opravit ten náš starý. Honzovi se nový stroj docela líbí, protože nabízí spousty různých vychytávek, já se s ním sbližuji o poznání pomaleji, protože jen uvést ho do chodu znamená zmáčknout tlačítko, odstranit krytku objektivu, přidržet ji v ruce nebo dát do kapsy (šňůrku na upevnění totiž nemá), odlockovat objektiv, nastavit objektiv na odpovídající zoom a zmáčknout spoušť. Vyfotit při tomhle procesu nejen racka v letu, ale i chodícího Honzu, je prakticky nemožné.
Než městečko opustíme a vyrazíme do hor, zastavím se ještě v turistické informační kanceláři. Chtěla bych totiž zjistit, jak je to s placenými stezkami v Cinque Terre. Na webu jsme se dočetla, že se platí pouze vstup na příbřežní, tzv. Modrou stezku (Sentiero azzuro), Gabriele ale včera zmínil, že je placená i jedna z horských stezek. Paní v infokanceláři - samozřejmě - mluví jedině italsky. Už si začínáme zvykat. Když jste, sakra, v Itálii, tak mluvte, sakra, italsky, že? Naštěstí je dáma aspoň velmi příjemná a snaživá, takže se nakonec domluvíme i přes jazykovou bariéru. Potvrdí, že se platí jen příbřežní trek, a ten my stejně nevyužijeme. Ptá se ještě, kam míříme nyní, a když zmíním, že směrem na Cinque Terre, poradí, že máme jet autobusem do La Spezia a odtamtud dál vlakem. Ani se nesnažím jí vysvětlovat, že tam právě míříme pěšky - evidentně se to moc často nedělá a nerada bych, aby ta snaživá paní zemřela šokem.
My se tedy definitivně loučíme s Portovenere a kolem hradu začínáme stoupat do kopců. A stoupáme a stoupáme. A mrzí nás, že nemáme trekové hole (ty jsem chytře nechala v kufru auta - na zítřejší túru si je musím vyzvednout) a že nemáme kotníkové trekové boty. Ty jsme po dlouhé úvaze nechali doma, protože prý cesty v Cinque Terre jsou až přehnaně upravené. Tahle cesta ale není cinqueterrská a jdeme v ní střídavě po skalách, suti, kamenech a hlíně. Trekovky by se zkrátka hodily. Naše dnešní túra má nabrat výšku cca 600 m.n.m. a začali jsme samozřejmě u moře samotného, tedy pěkně od nuly. Nejstrmější je hned úvodní pasáž, k pevnosti Muzzerone. Zatímco já mám obtíže i jen dýchat, Honza u toho v pohodě vyřizuje telefonáty související s tím zatraceným zaplaveným benzínem. Za pevností se ale stezka poslušně položí, nejdřív směrem dolů a pak alespoň do roviny - a my můžeme, už nezadýchaní, obdivovat úžasné výhledy na skaliska a tyrkysové moře z výšky nějakých třech stovek metrů.
Osada Campiglia se nám připlete pod nohy zrovna o dvanácté, což je jasné znamení: Dáváme si v podniku Piccolo Blu na zahrádce jednak dvě piva z laspezijského pivovaru Biffifizio del Golfo (jedno stojí hříšných 5 EUR) a druhak testaroli s domácím pestem (jedna porce stojí jen neuvěřitelných 5 EUR). Hipster za pípou, s mohutným plnovousem a obřím slamákem, mluví solidně anglicky, takže se ptá, jestli jsme na túře a jak se nám tu líbí. Vyprávíme, že jsme měli trochu strach z davů lidí, ale na cestách jsme jich vlastně potkali jen pár. Přitaká, že horší to nebude - turisti se většinou jen usadí v městečcích, dají si kafe nebo oběd, jen málo z nich vyrazí po pěšinkách do okolí. Taky nám vysvětlí, že testaroli nejsou běžná pasta, ale těstovina, která se připravuje smažením moučného těsta na pánvi. Tenhle recept prý je pro Ligurii typický, nám trochu připomíná český svítek a s bazalkovým pestem slupneme oběd jak malinu.
Z Campiglie pokračujeme ještě trochu do kopce, do Passo Telegrafo, kde je mnohačetné rozcestí a kde si chceme rozmyslet, jestli doopravdy zvládneme dojít pěšky až domů, nebo jestli zamíříme na druhou stranu, na nádraží v Riomaggiore, a domů se svezeme vlakem. Passo Telegrafo málem mineme, jedná se vlastně jen o sérii rozcestníků a nic-moc hospodu. Nemůžeme ale přehlédnout (a hlavně přeslechnout!) rychlostní zkoušku Rally Golfo dei Poeti, která se tu dnes jede. Sedneme si tu tedy ještě na jedno pivko, tentokrát nevalné, kromě toho je ten vrchní nějakej divnej, a vykukujeme na závodní auta. Honza u toho ještě vyzkouší sekvenční režim našeho nového fotoaparátu, takže máme asi stovku záběrů jednoho závodního Renaulta v zatáčce, a jdeme dál.
Sil máme ještě dost, takže se rozhodneme dojít pěšky až domů. Teď už budeme vlastně jen klesat, a to přes vesnici Biassa až do La Spezie. Cestička z Passo Telegrafo do Biassy má jen asi kilometr, ale evidentně nepatří k hlavním cestám a údržba ji posledních pár let poněkud zanedbala. Cestu máme problém i jen najít, je zarostlá ostružinami do výše stehen, takže máme nohy úplně rozškrábané, a nejzajímavější je pasáž, kde jsou ostružiny už horkém uschlé - tam ty trny opravdu stojí za to. Když v Biasse vylezeme z houští na kamenné schody, dost se nám uleví. Pokračujeme až do La Spezie, to už po kulturním povrchu kameny / asfalt, a cesta nás záhy vyplivne v blízkosti parkoviště, kde vyzvedneme na zítřek trekové hůlky, a přes supermarket, kde doplníme zásoby pití, míříme domů. Je sice sotva pět, ale naše tepoměry ukazují, že máme v nohách přes dvacet kilometrů. Na nic jiného než na večeři doma a tu láhev vína, kterou nám Gabriele včera prozřetelně nechal v lednici, už nemáme sílu.
Honza zmiňuje, že by bylo fajn zítra vyrazit do Cinque Terre vlakem klidně třeba už o půl osmé ráno. Musím se moc držet, abych po něm neskočila.
RSS