|
|
A na jih!
|
|
Hedvika, 1. 7. 2017
Už včera jsme po práci předali byt i s kočkou, kváskem a kytkami Ingi, aby se nám tam o všechno pěkně starala, a vyrazili směrem k jihu. Dokonce jsme si odkroutili i své čtyři a půl hodiny za volantem, abychom se aspoň kapku posunuli směrem k naší destinaci. A tou jsou tentokrát Cinque Terre, tato turistická past italské Ligurie. Samozřejmě jsme už při plánování téhle cesty věděli, že v uvedené oblasti se v létě sejdou miliony evropských i zámořských turistů a zaplní jak malebná přístavní městečka (ilustrace zde), tak vlaky, které do oblasti jezdí, a stejně tak samozřejmě i výletní lodě. S odhodláním najít méně profláklé túry a dopravovat se na ně méně profláklými dopravními prostředky jsme ale přece jen nakonec vyrazili - a ten už jen napjatě čekáme, jak to tam bude doopravdy vypadat.
Sobotní ráno nás zastihne v penzionku Weingast kousek od německé dálnice, kde jsme si dali noční pauzu. Ale jakmile se nasnídáme, naskáčeme do auta a pokračujeme dál - ještě nás totiž čeká dobrých 650 kilásků.
Navíc jsme se trefili do prvního prázdninového víkendu. To zní sice jako čirý nerozum, protože se na dálnici potýkáme nejen s dalšími Čechy, ale taky Slováky, Dány, Nory a samozřejmě hordami německých karavanů. Moc jsme s tím ale dělat nemohli - upálení Mistra Jana Husa už se holt jinam než na ten nešťastný začátek prázdnin přesunout nedá, a když jsme chtěli zužitkovat tyhle červencové svátky, moc na výběr jsme prostě neměli.
Dálniční zácpy nás potrápily už včera, dnes ale nabývají olbřímích rozměrů. Táhnou se z Německa přes celé Rakousko a vrcholí mezi Brennerem a Roveretem zcela neprůjezdnými úseky. Za volantem nadávám první dvě hodiny já, další dvě hodiny Honza. Moje nadávky lehce podpoří fakt, který se dozvíme na rakouské benzínce, kde kupujeme dálniční známku: Od letoška v Itálii nestačí mít v autě jednu reflexní vestu, je třeba mít jednu pro každého cestujícího ve voze! Kromě dálniční známky, která od loňska mírně podražila (ale zase zavedli i šikovnou dvoutýdenní a dvouměsíční variantu!), přikupujeme tedy i žlutou vestičku.
Honzovy nadávky zase naberou obrátky v momentě, kdy se k husté italské zácpě přidá telefonát z bubovického letiště, že do nádrží s benzínem natekla během čtvrteční bouřky voda a že by potřebovali vědět, kolik Honza toho benzínu před měsícem koupil, aby spočetli, kolik ho teď budou muset odepsat.
Během cesty průběžně SMSkujeme Gabrielovi, majiteli apartmánu v La Spezii, kde plánujeme bydlet. Ráno jsme mu oznámili předběžný příjezd na čtvrtou odpolední, ale s narůstajícím zpožděním mu náš dojezd přislíbíme spíš až na pátou. Nakonec se ale kdesi u Modeny zbavíme většiny souputníků, směřujících ještě víc na jih, a do cíle dorazíme už o půl páté. Auto přistavíme dočasně přímo před apartmán, ale jen si vystěhujeme tašky, Gabriele už nás směřuje na přeparkování. Skoro všechna parkovací místa ve městě jsou prý placená, ale shodou okolností je docela blízko jedno neplacené parkoviště, a tam prý bychom mohli najít plácek. Nenajdeme ho ani náhodou, jedná se o šikmé stání asi pro 15 aut a je narvané zcela beznadějně. Pokračujeme tedy na vzdálenější neplacené parkoviště, Piazza d`Armi. O tom jsme věděli už z domova, je to vlastně jediný větší volný parking v La Spezii. Gabriele se zapřísahá, že tam je místo vždycky, ale při první rundě nenajdeme nic a při té druhé, když Honza jeden volný flíček zahlídne, vklouzne tam před námi jakýsi italský Fiátek. Honza kleje jak dlaždič (naštěstí Gabriele nerozumí česky, ale z dikce je mu asi zřejmé, co je obsahem), vytroubí šťastnějšího Fiátka a už už to vypadá, že mu půjde prokopnout dveře. Naštěstí záhy zahlédne na druhém konci parkoviště ještě jedno volné místečko - a naše auto má tedy na následující dny taky o bydlení postaráno.
Gabriele nás doprovodí zpátky do apartmánu, cestou nám ukáže dobrý supermarket a dobrou pizzerii, doma nám pak na mapě vysvětlí, kam všude bychom se tu mohli jet podívat, a po předání klíčů už nás nechá našemu osudu. Ten má podobu nákupu, obhlídky blízkých autobusových zastávek, které bychom mohli v blízké době využít - a o zbytek plánu na večer se nám opět postará Gabriele, když nám ještě dodatečně napíše SMSku o dnešním vinném festivalu. Liguria da bere je setkání ligurských vinařů, spojené samozřejmě s množstvím ochutnávek. Součástí vstupenky je vinná sklenička a tři vouchery na vinný vzorek (podle toho, jak štědrý je vinař, se jedná o půl až celou decku). Pro nás je to v součtu šest různých vzorků, které svorně ochutnáváme z jedné sklenky. Místnímu vínu samozřejmě vůbec nerozumíme, a místním vinařům vlastně taky ne, protože všichni odmítají mluvit jinak než italsky, takže úplně náhodně ukazujeme na různé láhve a koštujeme. Proložíme to farinatou, což je tradiční místní placka z cizrnové mouky, pak foccaciou se sýrem a nakonec ještě procházkou do přístavu, protože jsme i přes to zajídání nějací ovínění. Když se u stánků začíná hromadit trochu moc lidí, zastavíme se ještě v pizzerce v naší ulici pro jednu s sebou a po desáté vyčerpaně padneme do postele. Tedy, já. Honza vyčerpaně sedne na židli a jde navrhovat novou verzi našeho webového cestovního blogu. Vůbec mu to nezávidím.
|
|
RSS
