|
|
Na cestě
|
|
Hedvika, 4. 3. 2015
Už se stává celkem tradicí, že na cesty vyrážíme nemocní - hlavně teda Honza. V říjnu odjel regatu v Chorvatsku s chřipkou. V lednu kormidloval La Grace kolem Kanárských ostrovů s angínou. Takže se vlastně nebylo ani moc čemu divit, když před čtyřmi dny začal pokašlávat a posmrkávat. Bohužel se zdá, že ho tahle nová tradice vůbec netěší, takže poslední dny před cestou trávil tím, že chrchlal a nadával. A smrkal a nadával. A měřil si teplotu. A nadával. Naštěstí se stihnul během zmíněných čtyř dní skoro úplně uzdravit, takže když jsme dneska ráno vstávali ve 4:30 a nasedali do taxíku, nadával už vlastně jenom trochu a kašlal už jen docela maličko.
Odbavení na Ruyzni proběhlo bez komplikací. Zatímco jindy řešíme, jestli se váha našich batohů naducaných stanem, spacáky, karimatkami, čepicemi, rukavicemi, musli tyčinkami, čokoládou a sušeným masem (pro případ ztroskotání) vejde do povolených dvaceti kilo, dneska našim batůžkům na check-inu navážili deset a dvanáct kilogramů. Vlastně máme s sebou akorát plavky, šnorchl, pár triček a sluneční brýle. Žádné jídlo, žádné mikiny, žádný stan - prostě doufáme, že na Filipínách bude teplo, sluníčko, co jíst a kde spát. Ranní letadlo do Frankurtu bylo typicky plné chlapíků s notebooky přes rameno, kteří jedou vysvětlit německému managementu, že to v Čechách neděláme tak blbě, jak to možná z Reichu vypadá, takže let probíhal až v meditativním tichu a klidu. A než nám letuška stačila nalít kafe, už kapitán hlásil klesání a seděli jsme na ranveji. Dvě hodiny na přestup se ukázaly tak akorát na snědení housek a prokličkování různými zákoutími letištních hal, abychom se přesunuli na ten správný terminál, a už nás začínají skládat do obřího Boeingu 747. Teď nás totiž teprve čeká ten správný přelet - dvanáct a půl hodiny v kovové trubce ve výšce jedenácti kilometrů, s dalšími třemi sty lidmi na palubě a tunami vysoce hořlavého paliva v křídlech. Miluju cestování!
Nakonec nám ale let uběhl rychleji, než jsme čekali. Honza ho trávil (k pobavení mnoha spolucestujících) kašláním, a potom taky čtením a koukáním na filmy. Já zase zvládla několik partií solitairu a tetris. Akorát spaní ani jednomu z nás tentokrát nějak moc nešlo. Na trojsedadle s námi seděla ještě nějaká Němka, taková dáma ve středním věku. Vypadala celkem zcestovalá, nicméně v letadle na Taiwan si vytrvale četla turistického průvodce Tuniskem - což člověka přiměje k zamyšlení. A o další zábavu se nám postarala, když nám přinesli večeři.
Letuška: What would you like to eat? Ravioli or fried rice?
Němka: Chicken.
Letuška (s vlídným úsměvem): They are both with chicken, Madame. Would you like ravioli or fried rice?
Němka: Chicken.
Letuška (začíná mírně nadskakovat): They are both CHICKEN! Do you want RAVIOLI or RICE?
Němka: CHICKEN!
A tak dále, a tak dále... Do Taipei to máme ještě dobrých pět hodin letu...
|
|
RSS