Vítejte na Boholu!
|
|
Hedvika, 5. 3. 2015
Čtvrteční ráno nás zastihne na taipeiském letišti, kde - přiznejme si to upřímně - není o půl šesté zrovna živo. Všechny obchody jsou zavřené, nápojové automaty, z nichž bychom rádi vyrazili láhev pití, abychom doplnili pitný deficit z letadla, fungují jen na místní měnu (na tak obřím mezinárodním letišti je skoro s podivem, že se nenajde ani jediný automat schopný žrát platební karty), takže se nakonec dolíváme vodou z pitné fontány a na chvíli zalehneme na sedolehátkách v čekárně. Usnout se nám stejně nepodaří.
Z Taipei do Manily už je to jen malý skok - necelé dvě hodiny letu. Přesto nám China Airlines hned po vzletu naservírují pořádnou porci vepřových nudliček s bambusovými výhonky a rýží a ve finále ananasový dortík. V Evropě by na takhle dlouhé lince byly nanejvýš arašídy. V Manile ale naše letenky, koupené z Prahy až sem, končí a s nimi i péče China Airlines. Tady si vyzvedneme batohy a o další cestu, tedy vnitrostátní let na Bohol, se musíme postarat sami.
Vyzvedávání batůžků nakonec není úplně bezadrenalinové. Batohy jsme samozřejmě nechali na Ruzyni zabalit do ochranné fólie, aby si cestou neublížily, ale letos jsme na ně nepřilepili veliké cedule se jménem cílové destinace, což obvykle děláme. Vlastně ani nevím, proč jsme se na to letos vykašlali - asi jsme měli se všemi těmi chřipkami a virózami jiné starosti - nicméně zrovna letos bylo zcela klíčové, aby batohy nezabloudily, protože nás čeká ještě jeden, tentokrát vnitrotátní let, a to s úplně jinými aerolinkami. Když jsme stáli u pásu s příchozími zavazadly prvních deset minut a batohy nikde, Honza se mi smál, jak jsem nervózní. Po dalších pěti minutách se smát přestal. Kolem nás zatím jezdily desítky a stovky kufrů, tašek a krabic, přijela kytara, plazmová televize, jenom naše bágly nikde. Za dalších pět minut jsme pomalu začali promýšlet, jak budeme ztrátu zavazadel řešit: v příručních batůžcích jsme samozřejmě měli věci nutné k přežití v hotelu po nějaké dva, tři dny, ale jak budeme China Airlines přemlouvat, aby nám ztracené batohy poslali na Bohol, kam normálně vůbec nelítají, nám moc jasné nebylo. Nicméně po oněch zmíněných dlouhých dvaceti minutách čekání se objevil Honzův batoh - hurá!, v nejhorším si od něj aspon půjčím slipy - a po chvíli, jako úplně a docela poslední zavazadlo z celého letadla, přijel na páse i ten můj. Ufff...
Byli jsme tedy kompletně vybaveni pro další cestu a mohli začít zařizovat technikálie: výměnu peněz, internetící SIM kartu, přesun na další terminál... Tady naštěstí zafungovalo kouzlo Asie, a jakmile jsme začali působit jen trošičku dojmem, že něco hledáme, objevila se celá hejna směnárníků, autobusáků a telefonních operátorů, kteří pro nás byli ochotni za patřičnou sumičku udělat, co nám na očích vidí. S filipínskými pesos v kapse a novou SIMkou v telefonu tedy míříme k autobusu, který nás převeze k terminálu vnitrostátních letů. Tady nám portýři nejen hbitě naloží zavazadla, ale rovnou si nás napíšou i do seznamu cestujících - prý pro evidenci, kdo k nim odkud cestuje.
Z manilského terminálu vnitrostátních letů létají na Bohol hned tři letecké společnosti. My jsme už doma rezervovali letenky u AirAsia - jo, u těch, co se jim letadlo ztratilo v bouřce a našli ho až za tři dny na dně oceánu. Ale jednak nás trochu uklidnilo, že AirAsia má letadla popsaná reklamním sloganem "Everyone can fly", čili "Létat umí každý", a navíc dneska bylo počasí úplně nebouřkové, takže sotva jsme snědli své kuřecí sendviče, už s námi kapitán roloval bez nejmenšího zaškobrtnutí po boholské ranveji. Letiště na Boholu leží kousek od Tagbilaranu, největšího města na ostrově, a vypadá asi jako nádraží v Poděbradech. I když, tam nejspíš nemají název stanice napsaný na baráku ručně. Navíc tam asi nestojí hasiči v pohotovosti v žabkách, kraťasech a s miminem (ano, miminem, nikoli minimaxem) v ruce. Je to tu opravdu hodně neformální, takže Bohol má potenciál, že se nám tu bude líbit. O neformálnosti nás přesvědčuje i letištní záchod, kde chybí nejen papír, ale i prkýnko. Vítejte na Boholu! U východu ještě kupujeme mapu ostrova, a prodavač si nás hned poznamená do seznamu nakupujících - prý pro evidenci, kdo si u něj kupuje mapy. Zdá se, že kdesi v hlavním městě sedí na ministerstvu cestovního ruchu nějaký nadšený statistik a eviduje úplně všechno.
Taxi z letiště objednáváme taky velmi po asijsku - chlapík za plotem na nás křikne, že nás za 500 pesos (to je asi 250 Kč - přepočet je snadný, prostě se dělí dvěma) hodí na nejbližší pláž. Na pláž nechceme, voláme na něj zpátky, chceme do hotelu v centru města. Tak to prý bude za 100 pesos, vystřelí chlapík hbitě novou cenu a už nás směruje do svého mikrobusu. Na chvilku mi v hlavě vytane poznámka z turistického průvodce o tom, že se na Filipínách občas stává, že taxikář zákazníky okrade. Ale ne jako u nás v Praze, že je prachsprostě natáhne. Tady na to jdou po staru, tradičně, s nožem v ruce a tak. Vzápětí je ale jasné, že chlapíkovi-taxikáři se vyplatí mnohem víc udělat si dobré renomé, než klienty obrat. Cestou nám vypráví o Boholu: co je tu k vidění, kam se máme jít podívat, kde všude nás může povozit, a nakonec ještě přidá vizitku s telefonním číslem, kdybychom potřebovali odvoz nebo průvodce. Domluvená cena platí, i když z taxíku vystupujeme až kousek za městským centrem, tak taxikáři přihodíme aspoň nějaké dýško.
Hotel, který máme rezervovaný, patří k těm levnějším - dvoulůžkový pokoj vyjde na 1200 pesos (šest stovek v českých). Máme jednu dvoupostel a jednu normání postel, abychom si zalehávací pořádek mohli přizpůsobit dle přání, máme sprchu s teplou vodou, klimatizaci, wifi a balkón s výhedem na moře. Celkem spokojenost, za tu cenu... V sobotu tu nepůjde proud, a tedy ani teplá voda a klimoška, ale tou dobou už bychom se stejně chtěli přestěhovat jinam. Odpoledne se neubráníme krátkému zdřímnutí, které se nám za celou cestu pořádně nepovedlo, a pak už vyrážíme do víru osmdesátitisícového Tagbilaranu. Srdcem města je katedrála - Filipínci jsou, snad jako jediní Asiaté, zapřisáhlí křesťané - ale nás teď zajímá spíš potrava fyzická než duševní. Nakonec se zastavíme u čínského bistra a večer zakončíme v Bo's Café. To je místní kávový řetězec s nehoráznými cenami, jako že tu kafe stojí třeba 40 korun, což normální Filipínec nikdy v životě nedá. Ale nám se tam docela líbilo a jejich anglické snídaně nejspíš někdy příště taky vyzkoušíme. Koneckonců, možná hned zítra.
RSS